Judikaturu Nejvyššího soudu ČR publikovanou v zelené sbírce průběžně sleduji a aplikuji ji na Vaši konkrétní kauzu.

Naplnění znaku předchozího uvážení u trestného činu vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku není vyloučeno ani v případě, že pachatel jednal v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

I. Skutkový závěr o tom, zda poškozený vnímal jednání obviněného jako týrání, lze učinit nejen na základě jeho svědecké výpovědi, ale i z důkazů vyplývajících z jiných důkazních prostředků, zejména z výpovědí dalších svědků, znaleckých posudků, lékařských zpráv nebo jiných listinných důkazů (např. policejních záznamů o zásahu v domácnosti). Proto ani výpověď poškozeného, že jednání obviněného takto nevnímal, nevylučuje závěr soudu o jeho týrání, a to zejména tehdy, jestliže byl u něj znaleckým zkoumáním zjištěn tzv. syndrom týrané osoby, projevující se i tím, že jednání obviněného omlouvá a zlehčuje, vinu bere na sebe a po případném odchodu od něj se k němu opakovaně vrací.

II. Trestní odpovědnost za trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku není vyloučena, ani pokud se pachatel s poškozenou osobou v rámci společného soužití vzájemně opakovaně verbálně nebo fyzicky napadali. I v takovém případě totiž může pachatel svými útoky vybočovat z rámce jinak probíhajících běžných konfliktů, a to způsobem a s následky předpokládanými ve zmíněném ustanovení.

Zabrání náhradní hodnoty, která v době rozhodování náleží jiné osobě než pachateli, tj. zúčastněné osobě, podle § 102 ve spojení s § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku nebrání skutečnost, že náhradní hodnotu tato osoba nabyla před tím, než pachatel spáchal trestnou činnost, neboť je zabírána věc, která k ní nemá žádný vztah.

Pokud obviněný před rozhodnutím odvolacího soudu uplatnil a následně vzal zpět námitku podjatosti členů jeho senátu, takže neumožnil rozhodnutí odvolacího soudu o této námitce, nejsou splněny podmínky dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

Škoda jako znak objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, odst. 4, odst. 5 písm. c) nebo odst. 6 písm. a) tr. zákoníku vzniká vyplacením pojistného plnění pojišťovnou v důsledku podvodného jednání pachatele. Proto neplatnost pojistné smlouvy nebo následné odstoupení poškozené pojišťovny od pojistné smlouvy a vznik práva na vrácení pojistného plnění nemá pro naplnění uvedeného zákonného znaku daného trestného činu žádný význam.

Podle § 101 odst. 2 věta třetí tr. ř. musí být vyslýchanému svědkovi dána možnost, aby souvisle vypověděl vše, co sám o věci ví a odkud se dozvěděl okolnosti jím uváděné. Pokud by orgán činný v trestním řízení takto nepostupoval a svědkovi danou možnost neposkytl, bez dalšího by to neznamenalo, že je výpověď svědka opatřená jinak za splnění zákonných požadavků procesně neúčinná.

V trestním řízení vedeném proti více obviněným, jimž je kladena za vinu účast na spáchání téhož skutku, je třeba toho z obviněných, jehož vina nebyla prokázána, zprostit obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř., nikoli podle § 226 písm. a) tr. ř., bylo-li prokázáno, že se skutek stal a spáchala jej jiná osoba.

Omezení podle § 53 odst. 1 tr. zákoníku platí i při ukládání souhrnného trestu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku. Proto soud nemůže uložit pachateli např. vedle trestu odnětí svobody již vykonaného na podkladě zrušeného výroku o trestu v dřívějším rozsudku též trest obecně prospěšných prací.

Od výsledku dechové zkoušky provedené kalibrovaným dechovým analyzátorem se pro posouzení míry ovlivnění řidiče motorového vozidla alkoholem z hlediska stavu vylučujícího jeho způsobilost k řízení ve smyslu § 274 odst. 1 tr. zákoníku neodečítá žádná paušální hodnota. Taková zkouška je však orientační a za podklad pro závěr o stavu vylučujícím způsobilost řidiče se její výsledek užije, pokud nejsou v daném případě důvodné pochybnosti o jeho správnosti, a to obvykle vedle dalších důkazních prostředků.

Pachatel zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku může poškozeného uvést do stavu bezbrannosti jiným podobným způsobem ve smyslu § 119 tr. zákoníku i tak, že využije jeho sklonu k nadměrnému požívání alkoholu, opatří mu alkoholické nápoje a podporuje ho v jejich dobrovolném požívání, což vede k silné opilosti poškozeného vylučující obranu proti následnému jednání pachatele.

Poznámka: Závěr uvedený v právní větě se uplatní i za úpravy ustanovení § 225 odst. 2 tr. ř. účinné od 1. 1. 2026 při upozornění na jinou právní kvalifikaci

Orgán rozhodující o zajištění nároku poškozeného na majetku obviněného (§ 47 odst. 1 tr. ř.) nebo o zajištění věci důležité pro trestní řízení nikoli pro důkazní účely [§ 77b odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř.] musí mimo jiné posoudit, zda zjištěné skutkové okolnosti umožňují předpokládat, že bude učiněno rozhodnutí, pro které je zajištění prováděno (např. o povinnosti k náhradě škody, o uložení trestu propadnutí věci apod.). Tím není dotčena možnost změny důvodu zajištění podle § 77b odst. 3 tr. ř.

Rozsah a způsob uspokojení nároků poškozeného nejsou podle § 175a odst. 6 písm. g) tr. ř. nutnou součástí obsahu dohody o vině a trestu, avšak státní zástupce při jejím sjednávání dbá na zájmy poškozeného (§ 175a odst. 5 tr. ř.). Proto je povinen ho za podmínek podle § 175a odst. 2 tr. ř. vyrozumět o jednání o dohodě o vině a trestu, a to tak, aby mu poskytl přiměřený časový prostor na přípravu k tomuto úkonu. Potřeba ochrany zájmů poškozeného může být důvodem pro nesjednání dohody o vině a trestu. V návrhu na schválení dohody o vině a trestu je podle § 175b odst. 1 tr. ř. státní zástupce povinen upozornit soud, že nedošlo k dohodě o rozsahu a způsobu uspokojení nároků poškozeného, a vyložit, proč i přesto pokládal za vhodné dohodu o vině a trestu sjednat.

Krajský soud v Hradci Králové - pobočky Pardubice O tom, že poškozený je zvlášť zranitelnou obětí, nevydává soud samostatné usnesení podle § 51a odst. 2 tr. ř. Rozhodne-li usnesením podle § 51a odst. 4 tr. ř. o ustanovení zmocněnce, uvede v jeho odůvodnění, na jakém podkladě takové postavení poškozeného dovodil. Toto usnesení je obviněný oprávněn napadnout stížností. Pro přiznání statusu zvlášť zranitelné oběti ve smyslu § 2 odst. 4 písm. d) zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů), ve znění pozdějších předpisů, nepostačuje pouhé konstatování, že je poškozený obětí některého z trestných činů tam uvedených, ale vždy je nutné zjistit i konkrétní zvýšené nebezpečí způsobení druhotné újmy.

Trestný čin týrání svěřené osoby podle § 198 tr. zákoníku může být jako trvající tzv. zastřešujícím trestným činem, překrývajícím jiné trestné činy, které by jinak mohly být spáchány samostatnými skutky, ale v daném případě se stávají jeho součástí a jsou jím spojeny ve skutek jediný. Součástí zlého nakládání ve smyslu § 198 tr. zákoníku tak může být i úmyslný útok pachatele proti oběti, naplňující znaky skutkové podstaty trestného činu nebezpečného vyhrožování podle § 353 tr. zákoníku, jenž je pak ve vztahu k trestnému činu týrání svěřené osoby podle § 198 tr. zákoníku v jednočinném souběhu. Zjistí-li proto soud, že znaky jedné z uvedených skutkových podstat nejsou naplněny, takovou právní kvalifikaci pouze tzv. vypustí a tomu odpovídajícím způsobem upraví popis skutku. Obdobné může platit i pro další útoky pachatele, které jsou součástí zlého nakládání a naplňují znaky skutkových podstat jiných trestných činů (spočívajících v těžkém ublížení na zdraví, znásilnění, vydírání apod.).

Starosta obce nenaplní objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku tím, že uzavře smlouvu o prodeji majetku obce v souladu s rozhodnutím jejího zastupitelstva včetně schváleného pořadí zájemců o koupi majetku a jimi nabízené ceny, i když takovou smlouvu neuzavřel se zájemcem na prvním místě a kupní cena v této smlouvě neodpovídala nejvyšší nabídce. V takovém případě totiž nevykonává pravomoc úřední osoby, ale jen realizuje rozhodnutí zastupitelstva o změně poměrů majetku obce (viz rozhodnutí pod č. 21/2025 Sb. rozh. tr.). O zneužití pravomoci starostou obce by mohlo jít, kdyby např. svévolně uzavřel smlouvu s osobou, kterou zastupitelstvo ve svém rozhodnutí neschválilo jako uchazeče o koupi nebo která byla vyřazena z výběrového řízení, anebo pokud by nedodržel pořadí zájemců schválené zastupitelstvem a účelově pominul zájemce nabízejícího vyšší cenu.

Postup podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. se týká případů, v nichž vzhledem k povaze překážky nelze stanovit reálný termín, v němž by bylo možné při respektování zásady rychlosti řízení podle § 2 odst. 4 tr. ř. provést osobní výslech spoluobžalovaného nebo svědka. Existence překážky přitom musí být spolehlivě zjištěna.

Pravomocné odsouzení pachatele soudem jiného členského státu Evropské unie v trestním řízení má ve smyslu § 11 odst. 2 tr. zákoníku pro trestní řízení vedené v České republice význam jak důkazního prostředku o osobě obviněného, tak je i formálně právní skutečností předpokládanou českým právním řádem, relevantní při posuzovaní recidivy (ať již jako znaku skutkové podstaty trestného činu nebo jako obecné přitěžující okolnosti) a dalších hmotněprávních institutů (promlčení, zahlazení odsouzení apod.). Nevyžaduje se přitom uznání takového rozhodnutí podle zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních ani rozhodnutí Nejvyššího soudu podle § 4 zákona č. 269/1994 Sb., o rejstříku trestů a evidenci přestupků, ve znění pozdějších předpisů, neboť tyto postupy se ve vztahu k rozhodnutí jiného členského státu Evropské unie o odsouzení neuplatní.

Závažné porušení povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti ve smyslu § 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku může spočívat nejen v neplnění této povinnosti, ale i v excesivním přístupu k ní, je-li způsobilý ohrozit rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte. Může jít např. o podrobování dítěte opakovaným, nedůvodným a stresujícím lékařským vyšetřením po každé návštěvě u druhého z rodičů, od nichž pachatel neustoupil ani po výslovném upozornění lékaře na tento stresující vliv na dítě.

Soud je za splnění dalších podmínek povinen rozhodnout v adhezním řízení postupem podle § 228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti obviněného, který byl shledán vinným trestným činem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 tr. zákoníku, k náhradě škody vzniklé v důsledku neoprávněně vyplacené dotace. Tím soud nezasahuje do pravomoci finančních úřadů v oblasti porušení rozpočtové kázně.

Rozhoduje-li odvolací soud o podaném odvolání opětovně poté, co jeho rozhodnutí zrušil dovolací soud na podkladě dovolání podaného výlučně ve prospěch obviněného, musí respektovat důsledky plynoucí z § 265s odst. 2 tr. ř. Může sice na podkladě odvolání podaného státním zástupcem v neprospěch obviněného změnit rozsudek soudu prvního stupně způsobem, který umožňuje § 259 odst. 4 tr. ř., nesmí však zhoršit postavení obviněného oproti stavu založenému jeho původním, dovolacím soudem zrušeným rozhodnutím. Soud neporuší zákaz reformace in peius , uloží-li obviněnému namísto trestů propadnutí věci a propadnutí náhradní hodnoty trest propadnutí části majetku, jímž jej postihne na majetku ve zcela stejném rozsahu.

Věcný nebo listinný důkazní prostředek ve smyslu § 347a odst. 1 tr. zákoníku se musí vztahovat ke skutečnostem, jež jsou podstatné (významné) pro rozhodnutí soudu. Trestný čin maření spravedlnosti je spáchán již samotným úmyslným předložením padělaného nebo pozměněného důkazního prostředku. Pro závěr o naplnění jeho znaků není podstatné, zda byl důkazní prostředek proveden, jestli z něj soud vycházel, ani zda jím bylo rozhodnutí soudu skutečně ovlivněno.

Věcný nebo listinný důkazní prostředek ve smyslu § 347a odst. 1 tr. zákoníku se musí vztahovat ke skutečnostem, jež jsou podstatné (významné) pro rozhodnutí soudu. Trestný čin maření spravedlnosti je spáchán již samotným úmyslným předložením padělaného nebo pozměněného důkazního prostředku. Pro závěr o naplnění jeho znaků není podstatné, zda byl důkazní prostředek proveden, jestli z něj soud vycházel, ani zda jím bylo rozhodnutí soudu skutečně ovlivněno.

Zákonný znak spočívající v dlouhodobosti pronásledování u přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 tr. zákoníku je naplněn mnohostí a časovou souvislostí jednotlivých aktů, které na sebe nemusí bezprostředně navazovat, ale periodicky se opakují.

Odvolací soud nemůže bez dalšího podle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítnout jako podané neoprávněnou osobou odvolání, které podal za obviněného při splnění podmínek § 246 odst. 1 písm. b) tr. ř. substitut jeho obhájce, byť o jeho zmocnění nejsou ve spisovém materiálu dostatečné podklady. Má-li odvolací soud pochybnosti o oprávnění substituta vykonávat obhajobu obviněného, je jeho povinností ověřit tuto skutečnost a až poté rozhodnout o dalším postupu.

Při uplatnění § 263 odst. 4 tr. ř. není rozhodné, zda je obviněný omezen na svobodě vazbou nebo výkonem trestu odnětí svobody v tuzemsku či v cizině.

Znak bezbrannosti, které by mohl pachatel zneužít za účelem pohlavního styku, nelze dovodit u poškozené, která v bdělém stavu ležela na masážním lehátku, byla zdravá, neměla nijak znemožněn pohyb a nebyla ani ve stresu, jenž by ji paralyzoval, takže jí nic nebránilo okamžitě reagovat na jednání pachatele (maséra) spočívající v dotýkání se jejích pohlavních orgánů a vyjádřit nesouhlas s takovým jednáním.

Maximální zvýšení odměny za úkon právní služby podle § 12 odst. 1 advokátního tarifu (na trojnásobek základní sazby) je podmíněno jeho mimořádnou obtížností. Tak tomu bude zejména při kumulaci okolností prováděného úkonu právní služby, jež kladou na advokáta mimořádně vysoké nároky. K tomu dojde např. u zvlášť složitého právního úkonu, při němž je třeba použít cizí jazyk, příp. též i zahraniční právní úpravu, a který nadto vykonává advokát v nočních hodinách či ve dnech pracovního klidu. Pokud se ve věci vyskytne pouze jedna z okolností podstatně zvyšujících nároky na obhájce na poskytnutí právní služby, nebude zpravidla maximální zvýšení odměny namístě.

Přečin neoprávněného nakládání s odpady podle § 298 odst. 1 tr. zákoníku lze spáchat samotným přepravením odpadu přes hranice do České republiky za účelem jeho odstranění, které je zakázáno podle § 47 odst. 4 zákona č. 541/2020 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů (dříve podle § 54 odst. 2 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů), nejde-li o výjimky stanovené zákonem. Takový zákaz nelze prolomit žádným souhlasem či oznámením.

Pro postup podle § 302 tr. ř. postačují poznatky zjištěné prověřováním, z nichž spolehlivě vyplývá závěr, že se podezřelý vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá, aniž by bylo předtím nutné vydávat příkaz k zadržení či zatčení a vyčkat výsledku následného pátrání.

Pro naplnění zvlášť přitěžující okolnosti „po delší dobu“ u trestného činu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025) je rozhodné celé období, po které dochází k jednotlivým napadením, která ve svém souhrnu poškozený vnímá jako těžké příkoří, bez ohledu na to, zda mezi jednotlivými napadeními dochází k přerušení z důvodů na straně pachatele nebo z důvodů jiných (např. poškozený se nachází v určitých časových úsecích mimo dosah pachatele).

I. Při stanovení hodnoty zvěře u přečinu pytláctví podle § 304 odst. 1 tr. zákoníku lze vycházet i ze Sazebníku minimálních hodnot upytlačené zvěře podle druhu, věku a pohlaví, který vydalo Ministerstvo zemědělství jako orientační pomůcku. Podle něj se určuje hodnota zvěře především prostřednictvím minimálních nákladů na vrácení jedince téhož druhu do honitby, tj. na uvedení honitby do původního stavu. Jestliže nepřichází v úvahu vrácení jedince téhož druhu, jakým byla neoprávněně ulovená zvěř, do honitby (např. šlo-li o zvěř přemnoženou, nepůvodní nebo invazivní), nelze bez dalšího použít tento sazebník, ale hodnota zvěře se stanoví i na podkladě dalších důkazů, zejména odborného vyjádření nebo znaleckého posudku.

II. Objektem přečinu pytláctví podle § 304 odst. 1 tr. zákoníku je zejména ochrana přírody, a proto při respektování zásady subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku) a zohlednění dalších okolností nemusí být uplatněna trestní odpovědnost za spáchání tohoto přečinu, pokud byla neoprávněně ulovena přemnožená zvěř.

Příslušným k postupu v řízení o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu Evropské unie ukládajícího nepodmíněný trest odnětí svobody nebo ochranné opatření spojené se zbavením osobní svobody podle § 301 odst. 1 z. m. j. s. je krajský soud, v jehož obvodu se v době, kdy byla věc předložena soudu, zdržovala osoba, vůči níž rozhodnutí jiného členského státu Evropské unie směřuje. Takovým místem je i věznice, kde byla tato osoba ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody. K pozdějším změnám místa věznění se již nepřihlíží.

Zločinu obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku se za splnění dalších podmínek pachatel dopustí, i když dítě, vůči kterému jedná, s prostitucí souhlasí nebo ji iniciuje anebo má předchozí sexuální zkušenost či zkušenost s prostitucí.

Soud a jeho pobočka tvoří de iure jeden soud. Proto je vyloučeno odnětí věci soudu podle § 25 tr. ř. a její přikázání pobočce tohoto soudu (a naopak).

Údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu (§ 88a tr. ř.) shromážděné v souladu s českou právní úpravou jsou zásadně přípustným důkazem v trestním řízení.

Naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby spočívající v porušení důležité povinnosti ve smyslu § 143 odst. 2 tr. zákoníku, popř. § 147 odst. 2 tr. zákoníku, není vyloučeno v případě takového jednání řidiče motorového vozidla, kterým kumulativně a vyšší intenzitou porušil více zákonných povinností (např. jízdou rychlostí kolem 100 km/h v obci za současného nedodržení bezpečné vzdálenosti od dalšího vozidla a nesprávného způsobu jízdy v jízdních pruzích), a to ani když sám poškozený porušením vlastních povinností též přispěl ke vzniku nehodového děje a způsobení následku (např. nedovoleným přecházením vozovky na signál pro chodce se znamením „Stůj!“).

Krajský soud v Českých Budějovicích V případě, kdy odsouzenému bylo uloženo několik na sebe bezprostředně navazujících trestů zákazu činnosti téhož druhu, je k rozhodnutí o jeho žádosti o podmíněné upuštění od výkonu jejich zbytků příslušný podle § 315 odst. 2 tr. ř. ten soud, který odsouzenému uložil trest, jenž je vykonáván v okamžiku podání žádosti o podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti podle § 90 odst. 1 tr. zákoníku nebo který by připadal v úvahu, pokud odsouzený ke dni podání žádosti tento trest nevykonával z důvodu výkonu trestu odnětí svobody.

Naplnění znaku překonání bezpečnostního opatření ve smyslu § 230 odst. 1 tr. zákoníku nevylučuje ani výjimečně nízká úroveň takového bezpečnostního opatření či chyba v zabezpečení počítačového systému.

Nesprávné označení úkonu v rozhodnutí soudu, na jehož základě má být provedena domovní prohlídka nebo prohlídka jiných prostor a pozemků, které je dáno chybným vyhodnocením právní povahy nemovitosti, v níž má být prohlídka provedena, samo o sobě nečiní daný procesní úkon nezákonným a v dalším řízení z hlediska jeho důkazní hodnoty procesně nepoužitelným. To však platí pouze za předpokladu, že jinak byly z materiálního hlediska splněny všechny zákonné podmínky pro provedení takové prohlídky.

Pokud je nutné zopakovat celé hlavní líčení včetně nového přednesení obžaloby (např. z důvodu změny složení senátu), nelze přihlížet k prohlášení viny obžalovaným a přijetí tohoto prohlášení soudem podle § 206c odst. 1, 4 tr. ř. provedeným v předchozím hlavním líčení. Omezení podle § 206c odst. 7 tr. ř. se v takovém případě neuplatní.

Ke spáchání přečinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku ani přečinu podplacení podle § 332 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku nepostačuje, že poskytnutí či přijetí úplatku vedlo k protiprávnímu jednání uplácené osoby, ale vyžaduje se, aby se tak stalo v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu touto osobou. Proto objektivní stránku skutkové podstaty žádného z uvedených přečinů nemůže naplnit jednání, jímž jedna osoba za úplatu poskytnutou druhou osobou např. podstoupí test na onemocnění COVID-19, při němž se vydává za druhou osobu, která tím neoprávněně získá úřední potvrzení o prodělaném onemocnění. Souvislost s obstaráváním věcí obecného zájmu by zde přicházela v úvahu jen v případě úplatku zaměřeného na ovlivnění činnosti zaměstnanců zdravotnického zařízení, kteří prováděli zmíněný test, resp. vydali úřední potvrzení.

Soud rozhodující podle § 205 odst. 1 z. m. j. s. o předání vyžádaného může sám provádět věcné změny v popisu skutku, pro který byl vyžadujícím státem vydán evropský zatýkací rozkaz, pouze na podkladě informací poskytnutých příslušným orgánem vyžadujícího státu (např. k žádosti soudu o dodatkové informace podle § 205 odst. 1 poslední věty z. m. j. s.).

Doba, po kterou se na vyžádaného k vydání jinému než členskému státu Evropské unie hledí jako na žadatele o udělení mezinárodní ochrany, se podle § 101 odst. 6 písm. a) z. m. j. s. nezapočítává do nejvyšší přípustné doby trvání vydávací vazby ani poté, co bylo ustanovením § 3d odst. 3 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, po novele provedené zákonem č. 173/2023 Sb., umožněno vydat vyžádaného v této době takovému státu.

Důležitým důvodem pro delegaci věci podle § 25 tr. ř. mohou být závažné zdravotní problémy obviněného bydlícího nebo zdržujícího se mimo obvod příslušného soudu, které mu neumožňují dostavit se k tomuto soudu k projednání věci. Nepostačuje pouhé zjištění, že obviněný je invalidní, tedy že byl shledán pokles jeho pracovní schopnosti. V takovém případě je však vhodné zohlednit též stanovisko obviněného.

Hrubým ztěžováním výkonu funkce insolvenčního správce ve smyslu § 225 tr. zákoníku je i jednání vyvolávající potřebu jeho podstatně zvýšené aktivity nebo mimořádného úsilí, než jaké činí běžně v rámci plnění pracovních povinností. Mezi běžné pracovní povinnosti insolvenčního správce patří mimo jiné podání návrhu insolvenčnímu soudu na vydání rozhodnutí o nařízení předběžného opatření ohledně dalšího nakládání s nemovitým majetkem určitou osobou.

I. Rozsudek se podle § 34 odst. 8 t. o. p. o. a § 130 odst. 2 tr. ř. doručuje jak obviněné právnické osobě, tak i jejímu opatrovníkovi, byl-li jí určen. Obviněné právnické osobě, která je nefunkční, nemá statutární orgán ani zaměstnance a nikdo za ni nejedná, postačí doručení opatrovníkovi.

II. Přečinu neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku se za splnění dalších podmínek dopustí i pachatel, který v rozporu s § 2 odst. 2 písm. b) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, jako zaměstnanec družstva poskytuje právní služby nejen družstvu, ale i jeho členům, zejména bylo-li družstvo založeno právě s cílem poskytovat pachatelem jako jeho zaměstnancem členům takové služby.

Soud rozhodující o dalších dílčích útocích pokračujícího trestného činu spáchaného pachatelem, který již byl dřívějším rozsudkem pro některé dílčí útoky shledán vinným a odsouzen, za situace, kdy v mezidobí došlo (např. v důsledku zvýšení hranice výše škod podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku) ke zmírnění trestní represe, a proto by podle pozdější právní úpravy bylo namístě pokračující trestný čin posoudit mírněji než v dřívějším odsuzujícím rozsudku (podle mírněji trestné kvalifikované skutkové podstaty téhož trestného činu nebo jen podle jeho základní skutkové podstaty), zváží zastavení trestního stíhání pachatele pro neúčelnost za užití § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. Pokud soud v takovém případě rozhodne postupem podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku o celém pokračujícím trestném činu a o společném trestu odnětí svobody tak, že tento trest není mírnější než trest uložený dřívějším rozsudkem (§ 45 odst. 1 věta první in fine tr. zákoníku) a současně je tento trest odnětí svobody i v rámci trestní sazby podle pozdější právní úpravy (protože trestní sazby podle dřívější i pozdější právní úpravy se překrývají), nejde o trest nespravedlivý jen proto, že je podle pozdější právní úpravy vyměřen při horní hranici trestní sazby, ačkoli podle dřívější trestní sazby byl ukládán při dolní hranici trestní sazby.

Jako samostatný skutek a trestný čin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 tr. zákoníku nelze posoudit jednání pachatele, který část jím vyrobené omamné nebo psychotropní látky přechovává pro vlastní potřebu, zatímco další část poskytne jiné osobě. Takové jednání je součástí skutku, jímž naplnil zákonné znaky trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku.

Strážník obecní (městské) policie má postavení úřední osoby podle § 127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku při provádění zákroků, úkonů nebo jiných opatření k odvrácení bezprostředního nebezpečí ve smyslu § 16 odst. 1 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů, a to včetně vstupu na soukromý pozemek, existují-li důvodné obavy, že je ohrožen život nebo zdraví osoby anebo hrozí-li větší škoda na majetku.

Pro naplnění kvalifikačního znaku podle § 146 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tedy spáchání trestného činu úmyslného ublížení na zdraví podle 146 odst. 1 tr. zákoníku na těhotné ženě, není nutné, aby pachatel útočil proti plodu, ani aby těhotenství bylo důvodem jeho útoku.

Poškozený starší 15 let a mladší 18 let, který je dítětem obviněného, musí být při udělení souhlasu s trestním stíháním podle § 163 odst. 1 tr. ř. zastoupen opatrovníkem (§ 45 odst. 1 tr. ř.), jehož úkony nepodléhají schválení opatrovnickým soudem.

Státní zástupce není v přípravném řízení oprávněn zamítnout návrh, jímž se obviněný s argumentem, že pominul důvod vazby, domáhá zrušení peněžité záruky. Pokud takovému návrhu nevyhoví, je povinen ho podle § 73a odst. 5 a § 73b odst. 2, 4 tr. ř. per analogiam předložit k rozhodnutí soudu příslušnému podle § 26 tr. ř.

Zákonný znak spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy „ve značném rozsahu“ podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku nebo „ve velkém rozsahu“ podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku může být naplněn i tehdy, jestliže pachatel nakládá s více druhy omamných a psychotropních látek v celkovém množství (souhrnu), které mu odpovídá, byť jednotlivě nelze u žádné z nich takový závěr učinit.

Za nepřípustnou podle § 268 odst. 1 písm. a) tr. ř. je třeba považovat stížnost pro porušení zákona, která je podána proti usnesení o vrácení věci státnímu zástupci k došetření [§ 188 odst. 1 písm. e) tr. ř.] v době, kdy již v téže věci bylo o vině a trestu meritorně rozhodnuto.

I. Skutková podstata přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku může být při splnění dalších podmínek naplněna i krátkodobým pobytem pachatele v místě, na které se vztahuje jemu uložený trest zákazu pobytu.

II. Účelem trestu zákazu pobytu není jen zamezení pachateli, aby se nacházel v prostředí, které by jej mohlo svádět k další trestné činnosti. Je jím i ochrana určitého prostředí, které by pachatel mohl svými aktivitami ohrožovat.

I. Statutární orgán dlužníka – obchodní korporace (např. jednatel společnosti s ručením omezeným), který zmaří uspokojení pohledávky jejího věřitele, spáchá za splnění dalších podmínek trestný čin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku, a nikoli podle § 222 odst. 2 tr. zákoníku, neboť s ohledem na § 114 odst. 2 tr. zákoníku postačí, že nositelem zvláštního postavení (dlužníka), a tedy konkrétním subjektem, je obchodní korporace, za kterou jedná.

II. Pachateli trestného činu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku může soud uložit postupem podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost nahradit poškozenému věřiteli i majetkovou škodu odpovídající výši nákladů občanskoprávního řízení, ve kterém byl věřitel nucen domáhat se zaplacení pohledávky, jejíž uspokojení pachatel zmařil, a ve kterém se pachatel bránil přiznání a zaplacení pohledávky. Taková majetková škoda vznikla v příčinné souvislosti s trestním jednáním obviněného, přičemž uložení povinnosti nahradit ji nebrání, že nebyla zahrnuta do popisu skutkového děje v odsuzujícím rozsudku.

Jednočinný souběh zvlášť závažných zločinů těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku a násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku není vyloučen.

Obhájce, kterého si obviněný dodatečně zvolil nebo který mu byl ustanoven v průběhu vyšetřování z důvodu nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr. ř. v návaznosti na zpřísnění právní kvalifikace skutku a na postup podle § 160 odst. 6 tr. ř., není oprávněn podat za obviněného stížnost proti již pravomocnému usnesení o zahájení trestního stíhání. To platí, i když byla v tomto usnesení původní mírnější právní kvalifikace skutku nezakládající nutnou obhajobu určena nesprávně.

Posouzení předběžné otázky, zda pachatel spáchal nový trestný čin ve smyslu § 34 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, za situace, ve které je o takovém novém trestném činu vedeno řízení v jiné věci, avšak doposud v něm nebylo pravomocně rozhodnuto, soud učiní zejména na podkladě obsahu spisu, vedeného v této jiné věci a provedeného jako důkaz. Nepostačuje provést k důkazu jen obžalobu a konstatovat, že je o novém trestném činu řízení vedeno.

I. Ochranné opatření zabrání věci podle § 101 odst. 1 nebo 2 tr. zákoníku lze uložit osobě odlišné od pachatele (zúčastněné osobě) jedině na návrh státního zástupce (viz rozhodnutí č. 26/2024 Sb. rozh. tr.).

II. Před rozhodnutím, jak naložit se zajištěnou věcí, není-li namístě ji vrátit, je třeba spolehlivě zjistit, komu věc náleží – jde-li o trestně odpovědného pachatele, jemuž je ukládán trest, pak v zásadě přichází v úvahu uložení trestu propadnutí věci, jde-li o osobu jinou, přichází v úvahu uložení ochranného opatření zabrání věci. Jde-li o věc zajištěnou oběti podvodu, která ji nabyla od pachatele při jejím podvodném prodeji v důsledku jím vyvolaného nebo využitého omylu, je třeba před rozhodnutím, jak s ní bude naloženo, posoudit, zda i nadále v době rozhodování soudu náleží podvedenému nabyvateli, anebo zda náleží pachateli v důsledku účinného uplatnění námitky neplatnosti oklamaným podle § 586 o. z., resp. § 40a obč. zák. (např. při současném uplatnění nároku v adhezním řízení na vydání bezdůvodného obohacení odpovídajícího podvodně vylákané kupní ceně).

III. Postup podle § 101 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku spočívající v pozměnění věci (např. trvalé označení padělaného obrazu jako padělku) má z důvodu principu přiměřenosti přednost před uložením ochranného opatření zabrání věci (např. padělaného obrazu), je-li též způsobilý dosáhnout sledovaného účelu v podobě ochrany společnosti.

IV. Zrušení rozhodnutí napadeného stížností pro porušení zákona podle § 269 odst. 2 tr. ř. nepřichází v úvahu, pokud byl zákon porušen ve vztahu k osobě odlišné od obviněného.

Úřední osoba může spáchat přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku v příslušné alternativě i při dispozici s veřejným majetkem, uplatňuje-li tím pravomoc při rozhodování o změně poměrů veřejného majetku, tedy při rozhodování, zda učinit dispozici, s jakými parametry apod. Při realizaci již učiněného takového rozhodnutí, např. při podpisu smlouvy, úřední osoba obvykle žádnou pravomoc nevykonává, a proto svoji pravomoc zneužít nemůže. Při neúčelném nebo nehospodárném nakládání s veřejným majetkem ve fázi realizace rozhodnutí se však za splnění dalších podmínek může jednající osoba dopustit trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku.

Podmínkou uložení ochranného léčení podle § 99 tr. zákoníku není zahájení ani následné vedení trestního stíhání, proto ho lze uložit i po rozhodnutí státního zástupce o jeho přerušení podle § 173 odst. 1 tr. ř., třebaže takový postup bude spíše výjimečný. Povinností státního zástupce je opatřit všechny významné a potřebné důkazy pro rozhodnutí o jeho návrhu na uložení ochranného léčení.

I. Je-li dán některý z důvodů nutné obhajoby podle § 36a odst. 2 písm. a) až d) tr. ř., musí mít obviněný obhájce již od počátku řízení o návrhu na povolení obnovy řízení, pokud se ho podle § 36b odst. 1 tr. ř. nevzdal. Provedení obnovovacího řízení bez splnění této podmínky je vadou odůvodňující zrušení rozhodnutí v něm vydaného.

II. Z rozhodování o návrhu na povolení obnovy řízení je podle § 30 odst. 2, 4 tr. ř. vyloučen i soudce, který v původním trestním řízení v téže věci rozhodoval před podáním obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu o vazbě obviněného.

Nejvyšší soud zruší pravomocné rozhodnutí soudu nebo státního zástupce na podkladě stížnosti pro porušení zákona, je-li zjištěná vada tohoto rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího takové závažnosti a intenzity, že nelze trvat na jeho právní moci (závaznosti a nezměnitelnosti). Tak tomu není v případě usnesení státního zástupce, jímž sice nesprávně podle § 148 odst. 1 písm. b) tr. ř. zamítl včasnou stížnost obviněného proti usnesení, kterým policejní orgán podle § 160 odst. 1 tr. ř. rozhodl o zahájení jeho trestního stíhání, avšak současně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí podle § 174 tr. ř.

Za nástroj trestné činnosti ve smyslu § 135a tr. zákoníku lze považovat i vozidlo, jež pachatel užil k dopravení se na místo činu nebo k následnému odvozu odcizených věcí, a proto je možné rozhodnout o jeho propadnutí podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, byť takové vozidlo není uvedeno v popisu skutku.

Požadavek ohrožení nejméně sedmi lidí (viz rozhodnutí č. 39/1982 a č. 46/2014 Sb. rozh. tr.) pro naplnění znaku „vydání lidí“ v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví u zločinu obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku, pokud byl spáchán pachatelem po požití alkoholických nápojů v souvislosti s ohrožující jízdou jím řízeného automobilu, je splněn i tím, že se do požadovaného počtu zahrnou nejen přímí účastníci silničního provozu, popř. jiné osoby ohrožené jednáním pachatele, ale i osoby tvořící osádku tohoto automobilu, byť do něj nastoupily dobrovolně a věděly, že pachatel před jízdou požil alkoholické nápoje.

Rozsudek, kterým byla schválena dohoda o vině a trestu (§ 314r odst. 4 tr. ř.), může státní zástupce napadnout podle § 245 odst. 1 tr. ř. odvoláním jen tehdy, je-li v rozporu se sjednanou dohodou. Jestliže obsahem dohody nebyl rozsah a způsob náhrady škody nebo nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení, státní zástupce není oprávněn podat odvolání pro nesprávnost výroku o tomto nároku (§ 228 a § 229 tr. ř.), ani proto, že takový výrok učiněn nebyl.

I. Jednání naplňující znak týrání, jež pachatel primárně směruje vůči dospělé osobě (např. družce) žijící s ním ve společném obydlí ve smyslu § 199 tr. zákoníku a které současně zasahuje i svěřenou nezletilou osobu ve smyslu § 198 tr. zákoníku nepřímo takovým způsobem, že je vnímá jako silné příkoří, je jediným skutkem, který je třeba posoudit jako jednočinný souběh trestného činu týrání svěřené osoby podle § 198 tr. zákoníku a trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku. Uvedené platí, i když je jinak obecně z důvodu speciality prvně uvedeného ustanovení vůči druhému jednočinný souběh těchto dvou trestných činů vyloučen (jde-li o týrání téže osoby, která je současně osobou svěřenou i žijící ve společném obydlí).

II. Pokud je v trestním řízení o jediném skutku původně právně kvalifikovaném jako trestné činy podle § 198 i § 199 tr. zákoníku zjištěno, že znaky jedné z uvedených skutkových podstat nejsou naplněny, je při vyslovení viny třeba náležitě upravit popis skutku tak, aby byla vyjádřena právní kvalifikace toho trestného činu, jehož znaky byly shledány naplněnými, není však možno o takovém skutku rozhodnout i zprošťujícím výrokem ohledně trestného činu, jehož znaky nebyly shledány (ty se jen tzv. vypustí a v odůvodnění se taková úprava popisu skutku i právní kvalifikace vysvětlí – viz k tomu obdobně rozhodnutí č. 11/2010 Sb. rozh. tr.).

III. Znalecký posudek opatřený před zahájením trestního stíhání podle § 158 odst. 3 písm. b) tr. ř. je následně v řízení před soudem použitelný jako důkaz, třebaže neměl povahu neodkladného nebo neopakovatelného úkonu ve smyslu § 160 odst. 4 tr. ř.

IV. Znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie nebo psychologie, není vyloučen z podání znaleckého posudku jen proto, že v téže věci zkoumal více osob, anebo že v jiné věci zkoumal tutéž osobu nebo osobu jí blízkou. Takové zapojení znalce se naopak může jevit jako vhodné pro možnost komplexního posouzení případu a jako hospodárné pro zkoumání shodných podkladů.

Místní příslušnost soudu, v jehož obvodu čin vyšel najevo podle § 18 odst. 2 tr. ř., je založena místem, kde se o spáchání trestného činu poprvé dozvěděl policejní orgán nebo státní zástupce.

I. Při rozhodování o náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř. způsobené na majetku státu (jeho organizační složky) je třeba zohlednit, zda k nápravě následků trestného činu nedošlo jiným způsobem, např. odčerpáním výnosů z něj uložením ochranného opatření zabrání věci (nebo náhradní hodnoty) podle § 101 a § 102 tr. zákoníku.

II. Zohlednění ziskuchtivosti jako přitěžující okolnosti podle § 42 písm. b) tr. zákoníku u pachatele, který se dopustil majetkového obohacovacího trestného činu (např. dotačního podvodu podle § 212 tr. zákoníku), může být v rozporu se zásadou zákazu dvojího přičítání téže okolnosti.

I. Nedbalostní trestný čin může spáchat jediný pachatel, nerozlišují se u něj žádné formy trestné součinnosti, tedy ani spolupachatelství (§ 23 tr. zákoníku), účastenství (§ 24 tr. zákoníku) a ani přímé a nepřímé pachatelství (§ 22 odst. 2 tr. zákoníku). U každé osoby, má-li být pachatelem nedbalostního trestného činu, se posuzuje samostatně, zda svým jednáním z nedbalosti kauzálně přispěla k následku, třebaže jeho způsobení záviselo i na jednání dalších osob.

II. Pachateli přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle § 273 tr. zákoníku lze klást za vinu i způsobení smrti další osoby [ve smyslu § 273 odst. 3 písm. a) nebo odst. 4 tr. zákoníku], která se sama na skutku podílela a kterou by jinak, nebýt její smrti, bylo možno označit také za pachatele trestného činu obecného ohrožení z nedbalosti.

Místem spáchání přečinu zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 tr. zákoníku je ve smyslu § 18 odst. 1 tr. ř. jak místo, kde pachatel přiměl, zjednal, najal, zlákal, svedl nebo zneužil dítě k výrobě pornografického díla nebo kde kořistil z účasti dítěte na takovém pornografickém díle, tak i místo, kde se nacházelo dítě v době, kdy bylo přivedeno (pohnuto) k účasti na výrobě pornografického díla některým z uvedených způsobů.

Dospěje-li odvolací soud k závěru, že osoba označená soudem prvního stupně za poškozeného ve smyslu § 43 odst. 1 tr. ř. jím není, rozhodne ve veřejném zasedání podle § 206 odst. 3 tr. ř. per analogiam za užití § 238 tr. ř., že ji jako poškozeného nepřipouští, a napadený výrok rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti obviněného k náhradě škody této osobě podle § 258 odst. 1 písm. f) tr. ř. jen zruší, aniž by následně rozhodl podle § 259 odst. 3 tr. ř. a poškozeného odkázal podle § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Pokud je však tatáž osoba nesprávně označená za poškozeného i ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně v popisu skutku (na jejíž úkor měl být spáchán např. trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku), ač reálně poškozeným není, je třeba takovou vadu v odvolacím řízení napravit a napadený rozsudek zrušit podle § 258 odst. 1 písm. b) nebo c) tr. ř. (a případně v návaznosti na to učinit nové rozhodnutí podle § 259 odst. 3 tr. ř.).

Kamerový záznam zachycující určitý skutkový děj včetně osoby podezřelé ze spáchání trestného činu pořízený na místě veřejnosti přístupném soukromým subjektem zásadně nepředstavuje procesně nepoužitelný důkaz ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé variantě. Je však třeba hodnotit důvody pořízení takového záznamu a intenzitu zásahu do ochrany soukromí osoby, kterou kamerový záznam zachycuje (viz rozhodnutí pod č. 7/2008 a č. 22/2010 Sb. rozh. tr.).

Pojem „trvalý pobyt“ ve smyslu ustanovení § 205 odst. 2 písm. a) z. m. j. s. vyjadřuje, že se vyžádaný na určitém místě v České republice dlouhodobě zdržuje, má zde zajištěné bydlení a zaměstnání, navázal zde rodinné nebo obdobné sociální vztahy, disponuje zde se svým majetkem a zmíněné místo tak důvodně vnímá jako své dlouhodobé bydliště, kde se usadil a hodlá se i do budoucna zdržovat. Nelze ho úzce vztahovat k povolení k trvalému pobytu podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

Opatrovníkovi (zmocněnci) poškozeného nelze přiznat podle § 151 odst. 3, 6 tr. ř. odměnu za sepsání žádosti o poskytnutí peněžité pomoci ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, neboť nejde o úkon právní služby poskytované v trestním řízení.

Ochranné léčení (§ 99 tr. zákoníku), a to i v ústavní formě, lze uložit za jakýkoli trestný čin nebo čin jinak trestný, bez ohledu na jeho typovou závažnost. Je však třeba zohlednit požadavek přiměřenosti trestní sankce ve smyslu § 38 a § 96 tr. zákoníku.

I. Trestný čin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku může být spáchán jen na úkor jiných dodavatelů nebo soutěžitelů, kterými se však rozumějí jak ti, kteří se přímo ucházejí o veřejnou zakázku nebo se účastní veřejné soutěže, tak i ti, kteří by se pouze potenciálně mohli ucházet o veřejnou zakázku či by se mohli účastnit veřejné soutěže, ale z různých důvodů tak neučinili (např. i z důvodu protiprávního jednání pachatele, který zjednal jinému dodavateli či soutěžiteli přednost nebo výhodnější podmínky).

II. Základní skutková podstata trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku nevyžaduje žádnou zvláštní vlastnost, postavení nebo způsobilost subjektu, proto tento trestný čin může jako pachatel či spolupachatel spáchat kdokoliv, tedy i osoba, jež není žadatelem o dotaci.

III. Trestní odpovědnost za trestný čin poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 tr. zákoníku je třeba uplatnit i v případě, že se na nezákonném ovlivnění zadávání veřejné zakázky administrátorem pověřeným veřejným zadavatelem podílel i pracovník takového veřejného zadavatele (a to na rozdíl od případu uvedeného v rozhodnutí pod č. 34/2024 Sb. rozh. tr.).

IV. Orgán činný v trestním řízení si sám posoudí jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř., zda došlo k zapojení další osoby, která není v daném trestním řízení stíhána, do trestné činnosti obviněného. Závisí-li na jejím řešení posouzení viny obviněného, není přitom orgán činný v trestním řízení vázán rozhodnutím jiného orgánu o takové otázce. Takové posouzení není ani porušením principu presumpce neviny osoby, jíž se posouzení předběžné otázky týká.

V. Poškozený trestným činem poškození finančních zájmů Evropské unie (podobně i dotačním podvodem) je oprávněn požadovat z titulu náhrady škody plnění po pachatelích takového trestného činu, třebaže současně má možnost žádat vydání stejné částky jako bezdůvodného obohacení po příjemci dotace. Právo na vydání bezdůvodného obohacení a právo na náhradu škody proti škůdci, který zavinil, že se jiný bezdůvodně obohatil, jsou totiž dva samostatné nároky, které může poškozený uplatnit podle svého uvážení. Plněním na základě jednoho z nich zaniká nárok poškozeného na plnění v takové výši na plnění druhého z nich.

I. Jednočinný souběh trestných činů ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku a vydírání podle § 175 tr. zákoníku není vyloučen (přiměřeně rozhodnutí pod č. 56/1980-I. Sb. rozh. tr.).

II. Postoupil-li dozorový státní zástupce trestní věc příslušnému policejnímu orgánu s pokynem k zahájení úkonů trestního řízení ve smyslu § 158 odst. 3 tr. ř., nikoliv však k zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř., přičemž z obsahu dozorového spisu pokyn ani souhlas takového státního zástupce se zahájením trestního stíhání nevyplývá, znamená to, že ve věci nebyl dán důvod, aby o stížnosti obviněného proti usnesení o zahájení trestního stíhání rozhodoval ve smyslu § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. státní zástupce nadřízený dozorovému státnímu zástupci.

Úplatou ve smyslu § 340 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku u trestného činu organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice je jakákoli majetková či nemajetková výhoda, která vzhledem ke konkrétním okolnostem není zcela nepatrného významu.

Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 4 alinea 1 tr. zákoníku se za splnění dalších podmínek dopustí jen taková osoba, proti které byla předtím, než se dopustila trestně postižitelného maření výkonu rozhodnutí soudu (příp. soudem schválené dohody) o výchově nezletilých dětí, bezvýsledně použita opatření v občanském soudním řízení, která směřovala k zajištění výkonu téhož rozhodnutí soudu (příp. soudem schválené dohody) o výchově nezletilých dětí. Proto nestačí, pokud proti takové osobě byla v minulosti použita opatření v občanském soudním řízení směřující k zajištění výkonu jiného či jiných rozhodnutí soudu v téže věci (např. rozhodnutí o předběžném opatření upravujícím poměry dítěte).

I. Součástí prohlášení viny podle § 206c odst. 1 tr. ř. je souhlas obviněného s právní kvalifikací skutku uvedenou v obžalobě (návrhu na potrestání). Přijme-li soud prohlášení viny, v odsuzujícím rozsudku nemůže bez dalšího změnit právní kvalifikaci oproti obžalobě (návrhu na potrestání), popřípadě oproti přijatému prohlášení viny učiněnému obviněným a odlišujícímu se za souhlasu státního zástupce od obžaloby (návrhu na potrestání).

II. Odvolací soud může vadu rozsudku, spočívající v rozporu výroku o vině a přijatého prohlášení viny, napravit i z podnětu odvolání, které oprávněná osoba podala proti výroku o trestu, má-li vytýkaná vada napadeného výroku o trestu původ v takto vadném výroku o vině (§ 254 odst. 1, 2 tr. ř.).

I. Součástí prohlášení viny podle § 206c odst. 1 tr. ř. je souhlas obviněného s právní kvalifikací skutku uvedenou v obžalobě (návrhu na potrestání). Přijme-li soud prohlášení viny, v odsuzujícím rozsudku nemůže bez dalšího změnit právní kvalifikaci oproti obžalobě (návrhu na potrestání), popřípadě oproti přijatému prohlášení viny učiněnému obviněným a odlišujícímu se za souhlasu státního zástupce od obžaloby (návrhu na potrestání).

II. Odvolací soud může vadu rozsudku, spočívající v rozporu výroku o vině a přijatého prohlášení viny, napravit i z podnětu odvolání, které oprávněná osoba podala proti výroku o trestu, má-li vytýkaná vada napadeného výroku o trestu původ v takto vadném výroku o vině (§ 254 odst. 1, 2 tr. ř.).

Pro rozhodnutí soudu o nároku na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu bez návrhu obviněného podle § 33 odst. 2 věta druhá tr. ř. jsou rozhodující jednak výsledky vyplývající ze shromážděných důkazů svědčících o tom, že obviněný nemá dostatek prostředků na to, aby si náklady obhajoby hradil sám, a jednak nutnost obhajoby k ochraně jeho práv. Při rozhodování zde soud vychází i ze zjištěných majetkových poměrů obviněného a povahy a složitosti věci.

O pokus trestného činu podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku jde, jestliže pachatel pro realizaci svého podvodného úmyslu obohatit se vědomě jako fiktivní věřitel přihlásil do dědického řízení neexistující pohledávky, které měly vzniknout podle smluv o neexistujících půjčkách, jež pachatel přiměl podepsat zůstavitele krátce před jeho smrtí, přičemž se tímto svým jednáním pokusil způsobit dědicům značnou škodu.

Trestného činu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku se dopustí i ten, kdo vytvoří padělek veřejné listiny z jiného padělku takové listiny, aby nový padělek vyvolával dojem originálu a aby plnil jeho účel.

Jednočinný souběh přečinů úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 a § 211 odst. 2 tr. zákoníku je vyloučen z důvodu subsidiarity druhého z uvedených ustanovení vůči prvnímu.

Uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů může v případě trestného činu pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. b) a c) tr. zákoníku směřovat i vůči jiné osobě než pojistiteli (např. vůči lékaři, který pro pojišťovnu zpracovává lékařskou zprávu), souvisí-li s likvidací pojistné události nebo s plněním z pojištění.

I. K naplnění skutkové podstaty přečinu zneužití postavení v obchodním styku podle § 255a odst. 1 tr. zákoníku postačí, za splnění dalších podmínek, existence úmyslu pachatele opatřit sobě nebo jinému prospěch, aniž by bylo nutné ho reálně získat.

II. Odvolací soud na podkladě podaného odvolání zruší podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně, kterým byl obviněný shledán vinným přečinem zneužití postavení v obchodním styku podle § 255a odst. 1 tr. zákoníku a byl mu uložen trest, a sám podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodne o vině a trestu obviněného, zjistí-li po provedení dokazování podle § 263 odst. 6, 7 tr. ř., že závěry soudu prvního stupně o podstatě skutku jsou správné, pouze nebyla dostatečně prokázána výše dosaženého prospěchu a tuto vadu nelze dalším dokazováním odstranit. Přitom převezme učiněná skutková zjištění, s výjimkou závěru o výši prospěchu, a skutek kvalifikuje jako uvedený přečin. Vrácení věci soudu prvního stupně by v takovém případě bylo v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti trestního řízení.

Promlčecí lhůta u práva na náhradu škody počíná v souladu s § 619 odst. 1 o. z. běžet od doby, kdy má poškozený možnost vymáhat své právo u orgánu veřejné moci. Pro účely trestního řízení se tím rozumí možnost poškozeného podat návrh v souladu s § 43 odst. 3 tr. ř. se všemi zákonnými náležitostmi. Je-li poškozenou Česká republika, pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody podle § 619 o. z. je podstatné, kdy se o rozhodných okolnostech dozvěděl orgán státu, který je oprávněn Českou republiku zastupovat v daném trestním řízení. Tento závěr vyplývá z ustanovení § 6 odst. 6 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého postupují organizační složky státu v řízení samostatně, v souladu se svou procesní rolí a vzájemně nezávisle v rozsahu, který odpovídá jejich příslušnosti.

Prohlášením viny ve smyslu § 206c odst. 1 tr. ř. obžalovaný vyjadřuje na základě své vůle souhlas s tím, že spáchal skutek, jenž je mu kladen za vinu v obžalobě (návrhu na potrestání), a zároveň s jeho právní kvalifikací (viz rozhodnutí pod č. 13/2023 Sb. rozh. tr.). Obžalovaný tedy prohlášením viny akceptuje skutečnost, že naplnil všechny znaky spáchaného trestného činu, mezi které patří i příčetnost pachatele v době spáchání činu. Nejsou-li v době prohlášení viny nebo před rozhodnutím ve věci pochybnosti o tom, že obžalovaný chápe význam, smysl a důsledky tohoto institutu a soud přijme takové prohlášení viny podle § 206c odst. 6 tr. ř., může učinit bez dalšího dokazování výrok o vině v odsuzujícím rozsudku, jímž uzná obžalovaného vinným ze spáchání skutku obsaženého v obžalobě (návrhu na potrestání). Jestliže však v průběhu hlavního líčení po přijetí prohlášení viny vzniknou pochybnosti o souladu prohlášení viny se zjištěným skutkovým stavem, je soud povinen provést dokazování v rozsahu potřebném pro jejich odstranění.

Neoprávněným použitím finančních prostředků ve smyslu § 260 odst. 2 tr. zákoníku se rozumí jednání pachatele, v jehož důsledku buď došlo k výdajům z některého z evropských rozpočtů na účel, na který nebyly určeny, anebo byl majetek pořízený z evropského rozpočtu využit jinak, než bylo určeno, a to i pokud byly tento jiný účel či jiné využití obecně prospěšné nebo pachateli nepřinesly přímý majetkový prospěch (takové okolnosti soud případně zohlední ve výroku o trestu). Neoprávněné použití může být dovozeno i v situaci, v níž není zjištěno, k jakému účelu byly finanční prostředky či za ně pořízený majetek užity, je-li zřejmé, že se tak nestalo k účelu určenému, a rovněž pokud vůbec nebyly využívány. Shodné závěry platí i pro výklad pojmu použití prostředků na jiný než určený účel ve smyslu § 212 odst. 2 tr. zákoníku.

Důvod nepřípustnosti vydání podle § 91 odst. 1 písm. o) z. m. j. s. nezakládá sama o sobě skutečnost, že vyhláška č. 328/2015 Sb., kterou se provádí zákon o azylu a zákon o dočasné ochraně cizinců, ve znění pozdějších předpisů, neobsahuje ve výčtu zemí, které pokládá za bezpečné, i zemi, do které má být vyžádaný vydán.

Soud České republiky, který podle § 310 odst. 1 a § 130 odst. 2 z. m. j. s. rozhoduje o započítání doby zbavení osobní svobody obviněného na území jiného státu Evropské unie do nepodmíněného trestu odnětí svobody uloženého uznaným cizozemským rozhodnutím, je povinen vycházet ze zápočtu doby omezení osobní svobody (např. doby vazby nebo domácího vězení) do uvedeného trestu učiněného soudem tohoto státu.

Vydání osoby podléhající ukrajinským mobilizačním předpisům na Ukrajinu není nepřípustné z důvodu podle § 91 odst. 1 písm. o) z. m. j. s.

I. Platebním prostředkem ve smyslu ustanovení § 234 tr. zákoníku je i softwarové vybavení (např. bankovní aplikace pro mobilní telefon). Pachatel, který si takovou aplikaci jiného bez jeho souhlasu zpřístupní a poté jejím prostřednictvím zadá příkaz k platbě, se dopustí zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1, odst. 3 alinea 1 tr. zákoníku.

II. Předseda senátu je podle § 209 odst. 1 věty první tr. ř. povinen dbát na to, aby ještě nevyslechnutý svědek nebyl přítomen výslechu obžalovaného nebo jiných svědků. Případné nedodržení tohoto postupu neznamená bez dalšího nepoužitelnost výpovědi takového svědka v daném řízení. K přítomnosti svědka v rozporu se zmíněným ustanovením je však třeba přihlížet při hodnocení jeho výpovědi.

Znaky skutkových podstat zločinů týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. a), d) tr. zákoníku a těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku mohou být (při splnění dalších zákonných podmínek) naplněny i opomenutím konání ve smyslu § 112 tr. zákoníku spočívajícím v tom, že pachatel, jemuž byl poškozený svěřen do péče, adekvátním způsobem nereaguje na různá zranění poškozeného způsobená násilným jednáním jiné osoby, zejména pokud mu nezajistí potřebnou lékařskou péči, a tím mu způsobí např. mučivé útrapy.

Krajský soud rozhoduje v senátě také v trestních řízeních vedených o trestných činech taxativně vymezených v ustanovení § 17 odst. 1 věta druhá tr. ř. i tehdy, je-li dolní hranice trestu odnětí svobody nižší než pět let.

Sklepní kóji v bytovém domě lze považovat za příslušenství bytu ve smyslu § 133 tr. zákoníku jen tehdy, pokud stejně jako samotný byt slouží k uspokojování bytové potřeby oprávněného uživatele a je fakticky určena k tomu, aby byla užívána společně s bytem. Pro naplnění znaků objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku není rozhodné, zda poškozený v době činu vlastnil bytové jednotky v domě, nýbrž to, jestli některou z nich reálně užíval za účelem bydlení a spolu s ní za stejným účelem obvyklým způsobem užíval i příslušnou sklepní kóji.

Chodbu rodinného domu společnou pro více bytů, která je uzavřeným prostorem poskytujícím uživatelům tohoto domu obdobné soukromí jako byty v něm umístěné, je třeba považovat za obydlí ve smyslu § 133 tr. zákoníku. Vnikne-li pachatel do této chodby bez souhlasu oprávněných uživatelů domu, dopustí se při splnění dalších zákonných podmínek přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku.

I. Důvodem pro vyloučení soudce podle § 30 odst. 1 tr. ř. z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obviněného není bez dalšího zjištění, že soudce dříve uznal vinným týmž skutkem kvalifikovaným jako trestný čin jinou osobu. Nejde ani o porušení zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.), jestliže v takovém svém předcházejícím rozsudku ve věci jiné osoby soud do popisu skutku zahrnul i obviněného, bylo-li to nezbytné pro správné vystižení právní kvalifikace, pokud přitom jednoznačně vyjádřil, že tento obviněný je stíhaný v samostatně vedeném trestním řízení, jeho vina dosud nebyla zákonným způsobem prokázaná a tento rozsudek se jej netýká. Přitom jsou významné především použité slovní formulace a také kontext, v němž byly učiněny, a to jak ve výroku takového předcházejícího rozsudku, tak i v jeho odůvodnění.

II. Vyhlášením plného znění výroku rozsudku předsedou senátu ve smyslu § 128 odst. 1, 2 tr. ř. se rozumí především jeho ústní přednes, může však být provedeno i jiným způsobem, kterým se strany i veřejnost mohou seznámit s jeho obsahem v jednací síni, zejména za využití technického zařízení (např. čtecího zařízení, zobrazení výroku rozsudku na obrazovku či plátno v jednací síni) nebo předložením písemného vyhotovení výrokové části rozsudku.

Důvod pro neuznání rozhodnutí jiného členského státu Evropské unie podle § 305 odst. 1 písm. e) z. m. j. s. není naplněn, jestliže soud rozhoduje ve společném řízení o uznání rozhodnutí jiného členského státu Evropské unie, kterým byl uložen trest odnětí svobody, výměra jehož nevykonané části činí méně než 6 měsíců, a současně o uznání dalšího rozhodnutí tohoto jiného členského státu, kde výměra nevykonané části trestu odnětí svobody činí 6 měsíců nebo více. Pozn.: Na právní větu nemá vliv novela ustanovení § 305 z. m. j. s., provedená zákonem č. 422/2022 Sb. s účinností od 1. 1. 2023.

Peněžitý trest uložený podle právní úpravy účinné do 30. 9. 2020 (do změn trestních předpisů provedených zákonem č. 333/2020 Sb.) se podle ní i vykoná, a to v souladu s tím, jak byl rozsudkem uložen bez jeho modifikace podle právní úpravy účinné od 1. 10. 2020. Proto nevykonal-li odsouzený zcela nebo zčásti takový peněžitý trest, je třeba za splnění zákonných podmínek nařídit výkon náhradního trestu odnětí svobody nebo jeho poměrné části, nepřichází-li v úvahu jiný postup, zejména přeměna peněžitého trestu v trest domácího vězení nebo v trest obecně prospěšných prací (§ 69 odst. 2, 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 9. 2020). Pozn.: V právní větě nebyl zaujímán názor k procesnímu postupu Vrchního soudu v Praze.

V řízení vedeném pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se měl pachatel dopustit vykonáváním činnosti, která mu byla rozhodnutím jiného orgánu veřejné moci zakázána, soud zásadně nepřezkoumává věcnou správnost takového rozhodnutí. Podle § 9 odst. 1 tr. ř. posuzuje jako předběžnou pouze otázku, zda rozhodnutí vydal orgán veřejné moci v rámci své pravomoci, zda nabylo právní moci a stalo se vykonatelným.

Jednočinný souběh přečinu schvalování trestného činu podle § 365 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku v alternativě „veřejně schvaluje zločiny proti míru“ je vyloučen z důvodu speciality ve prospěch právní kvalifikace uvedené naposledy.

Zákonný znak kvalifikované skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy spáchaného ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech ve smyslu § 283 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku je naplněn, pokud členové této skupiny při páchání trestné činnosti působí na území nejméně dvou států (rozhodnutí pod č. 42/2022 Sb. rozh. tr.). Není přitom rozhodná státní příslušnost členů této skupiny.

Ukončeného pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1, § 140 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí i pachatel, jenž zanechá svého útočného jednání vůči poškozenému v okamžiku, kdy ten upadne do bezvědomí, které pachatel vnímá jako jeho usmrcení. Vzhledem k tomu, že v jeho představě jde o dokonaný trestný čin, nelze pak zanechání dalšího útočného jednání hodnotit jako dobrovolné upuštění od pokusu ve smyslu § 21 odst. 3 tr. zákoníku.

Přečinu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku se dopustí i pachatel, který vydá, rozšiřuje, případně jinak veřejně zpřístupňuje cizí dílo, jež svým obsahem popírá, zpochybňuje, schvaluje nebo se snaží ospravedlnit genocidium nebo zločiny uvedené ve zmíněném ustanovení, a to i když se v takovém díle, v doprovodném textu či jinak nevyjadřuje způsobem naplňujícím znaky uvedeného přečinu. Tohoto přečinu se však nedopustí osoba vydávající, rozšiřující nebo veřejně zpřístupňující takové cizí dílo, je-li doplněno o nedílnou část zahrnující vyjádření jejího odmítavého postoje ke konkrétnímu obsahu díla s komentářem, který odpovídá rozsahu a povaze díla a dostatečně reflektuje prokazatelné historické skutečnosti týkající se tématu díla a odborné poznatky o dané problematice. K naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu podle § 405 tr. zákoníku se nevyžaduje žádný další tzv. fakultativní znak. Motiv pachatele, např. majetkový, k veřejnému popírání, zpochybňování, schvalování či ospravedlňování genocidia nebo dalších zločinů proto není pro naplnění znaků skutkové podstaty tohoto přečinu podstatný.

Dojde-li v téže věci k opakovanému zadržení obviněného podle § 75 tr. ř. nebo podezřelého podle § 76 tr. ř. z důvodu podstatné změny okolností (např. spáchání další trestné činnosti), počíná okamžikem nového zadržení běžet nová lhůta v trvání 48 hodin ve smyslu § 77 odst. 1 tr. ř.

Za odstranění nebezpečí ve smyslu § 20 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku nelze považovat dočasné znepřístupnění internetových stránek, prostřednictvím kterých pachatel uváděl v omyl jiné osoby, aby od nich vylákal peníze na nákup neexistujících dluhopisů v rozsahu způsobení škody velkého rozsahu. Takové jednání není důvodem zániku trestní odpovědnosti za přípravu zločinu podvodu podle § 20 odst. 1 a § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.

I. Za spolupachatele trestného činu podle § 23 tr. zákoníku lze považovat jen osoby trestně odpovědné, z nichž některé mohou jednat též jako přímí pachatelé (ve smyslu § 22 odst. 1 tr. zákoníku) a jiné jako nepřímí pachatelé (ve smyslu § 22 odst. 2 tr. zákoníku), pokud jednak samy zčásti vykonají činnost v souhrnu tvořící jednání vyžadované příslušnou skutkovou podstatou trestného činu, jednak k tomu zčásti využívají jiného jako tzv. živého nástroje.

II. Značný prospěch ve smyslu § 251 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je třeba vykládat jako tzv. čistý prospěch, tedy jako výnos z trestné činnosti snížený o náklady vynaložené na jeho dosažení (viz stanovisko č. 1/1990 Sb. rozh. tr.), jehož výše musí dosáhnout hranice podle § 138 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku. Pro zjištění celkového čistého prospěchu trestného činu neoprávněného podnikání sestávajícího z více dílčích aktů zahrnutých do souvislého jednání je proto třeba souhrn čistých zisků z úspěšných dílčích aktů snížit o souhrn ztrát z neúspěšných dílčích aktů (spočívajících např. v úbytcích peněz z důvodu dosud zcela nesplacených jistin zápůjček poskytnutých pachatelem). Při stanovení celkového prospěchu přitom nelze vycházet pouze z účetnictví pachatele nebo z podaného daňového přiznání, ale ze skutečně zjištěných veškerých aktivit neoprávněného podnikatele, úspěšných i ztrátových.

Místní příslušnost soudu ve smyslu § 18 odst. 1 tr. ř. k projednání věci vedené pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku není určena místem, v němž se nachází soud, jenž vydal rozhodnutí, na jehož základě měl obviněný nastoupit výkon trestu odnětí svobody. Rozhodující je v této souvislosti místo, kde se zdržoval po uplynutí lhůty stanovené k nástupu trestu odnětí svobody, nebo místo, kde měl nastoupit, ale nenastoupil výkon trestu do určené věznice.

Insolvenční správce ustanovený v insolvenčním řízení, které je vedeno ve věci úpadku obviněné právnické osoby, není osobou, která může činit úkony za obviněnou právnickou osobu podle § 21 odst. 1 o. s. ř. a § 34 odst. 1 t. o. p. o., ani ji zastupovat jako zmocněnec podle § 34 odst. 2 t. o. p. o. či jako opatrovník podle § 34 odst. 5 t. o. p. o. Proto ani nemůže zvolit obviněné právnické osobě (dlužníku) obhájce a iniciovat tak za ni podání dovolání.

Usnesení, kterým bylo uloženo ústavní ochranné léčení, se pokládá za oznámené až doručením jeho opisu.

Závěr o existenci těžké újmy na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku není podmíněn tím, aby vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění odpovídající některé z alternativ uvedených pod písm. a) až h) navíc trvaly po dobu delší než šest týdnů, což představuje další alternativu uvedenou pod písm. i). Tato alternativa vymezuje poruchu nebo onemocnění, jejichž závažnost se projevuje právě v délce doby, po kterou byl poškozený podstatně omezen v obvyklém způsobu života.

Smrt obviněného nepřekáží podle § 265p odst. 3 tr. ř. řízení o dovolání ani řízení vedenému po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu. Proto obhájce zemřelého obviněného, který vykonává práva obviněného (§ 304 odst. 1 tr. ř. per analogiam ), je oprávněn podávat opravné prostředky proti rozhodnutím učiněným v takovém navazujícím řízení.

Pro určení místní příslušnosti soudu ve smyslu § 320 odst. 2 tr. ř. k řízení o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle § 331 odst. 1 tr. ř. je rozhodující, ve které věznici odsouzený v době zahájení tohoto řízení vykonává trest odnětí svobody.

Podmínkou pro uložení ochranného opatření spočívajícího v zabrání věci nebo v zabrání části majetku osobě odlišné od obžalovaného je návrh státního zástupce. Ten může být učiněn již v obžalobě (návrhu na potrestání), v průběhu hlavního líčení nebo mimo ně. Je pak nezbytné, aby soud jednal s takovou osobou od podání uvedeného návrhu jako se zúčastněnou osobou, aby jí dal poučení a umožnil uplatnění jejích práv podle § 42 odst. 1, 2 tr. ř., zejména vyjádřit se k možnému rozhodnutí o zabrání věci před jeho vydáním (viz rozhodnutí pod č. 28/2021-III. Sb. rozh. tr.). Není-li to možné, např. proto, že státní zástupce podal tento návrh až v závěrečné řeči, soud podle § 230 odst. 2, 3 tr. ř. vyhradí rozhodnutí o ochranném opatření veřejnému zasedání.

Záznam telefonátu pořízený Vězeňskou službou České republiky podle § 18 odst. 5 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů, může sloužit za důkaz v trestním řízení ve smyslu § 89 odst. 2 tr. ř.

Stav tísně ve smyslu § 218 odst. 1 tr. zákoníku je dán u společníka veřejné obchodní společnosti, která se v rámci dlouhodobě provozovaného podnikání dostala do závažných finančních problémů ohrožujících její fungování, přičemž bez poskytnutí půjčky, již se přes vynaloženou snahu nepodařilo získat u standardních subjektů zabývajících se poskytováním úvěrů a půjček (bankovních i nebankovních), reálně hrozilo nesplacení jejích dluhů, ukončení podnikání této veřejné obchodní společnosti a propuštění jejích zaměstnanců. Jestliže si za této situace, kterou společník s ohledem na rozsah ručení za závazky veřejné obchodní společnosti vlastním majetkem důvodně vnímal jako velmi vážný osobní problém, zapůjčil od pachatele finanční prostředky za značně nevýhodných podmínek, jednal pod tlakem těchto okolností a nikoli s nereálným investičním záměrem.

I. U trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku může být v postavení poškozeného i Česká republika.

II. Škodou u trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 3, odst. 4 písm. c) nebo odst. 5 tr. zákoníku je celá částka poskytnuté dotace za předpokladu, že s ohledem na závažnost porušení dotačních pravidel neměla být dotace vůbec poskytnuta nebo by poskytovatel mohl důvodně požadovat její vrácení v celé výši. To platí, i pokud byla dotace použita v zásadě na deklarovaný účel, ale nikoli za stanovených podmínek.

Skutek spočívající v tom, že spolupachatelé jako členové organizované skupiny odcizili poškozenému peněženku obsahující platební kartu, peníze a další věci, je třeba zásadně posoudit jako trestné činy krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku spáchané v jednočinném souběhu. Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby u druhého z těchto trestných činů podle § 234 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, tj. spáchání tohoto činu členem organizované skupiny, je zde naplněna i tehdy, jestliže cílem jednání pachatelů nebylo zmocnění se platební karty, kterou po jejím odcizení ani nepoužili. Zmírnění trestní represe lze v takovém případě dosáhnout u trestu odnětí svobody jen jeho případným mimořádným snížením za splnění podmínek podle § 58 tr. zákoníku, ale nikoli tím, že se v právní kvalifikaci skutku nezohlední uvedená zvlášť přitěžující okolnost.

Podmínka pro uložení trestu zrušení právnické osoby podle § 16 odst. 1 t. o. p. o., že činnost právnické osoby spočívala převážně v páchání trestného činu nebo trestných činů, je zpravidla splněna, pokud trestná činnost právnické osoby tvořila nadpoloviční část její činnosti (pojímáno z hlediska času, vynaložených prostředků, počtu zainteresovaných subjektů, rozsahu aktivit, resp. činů fyzických osob, které se právnické osobě přičítají).

Skutek spočívající v přechovávání chemikálií a dalších věcí za účelem výroby metamfetaminu lze za splnění dalších podmínek posoudit jako přípravu zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 20 odst. 1 a § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku i v případě, že pouze jedna z látek přechovávaných pachatelem (např. červený fosfor) postačuje k výrobě takového množství metamfetaminu, aby byl čin spáchán ve velkém rozsahu.

Místní příslušnost soudu ve smyslu § 18 odst. 1 tr. ř. k projednání věci vedené pro přečin legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle § 217 odst. 1 tr. zákoníku není určena místem, kde byl spáchán tzv. zdrojový trestný čin, ale místem, kde pachatel umožnil zastřít původ nebo zjištění původu věci ve smyslu § 217 odst. 1 tr. zákoníku, která byla výnosem z takového již spáchaného tzv. zdrojového trestného činu.

Pravidlo uvedené v § 23 odst. 2 větě první tr. ř., podle něhož se příslušnost soudu, který věc vyloučil, nemění, se vztahuje jen na vyloučení provedené v řízení před soudem. Pro určení soudu místně příslušného ke konání řízení je proto nelze užít na vyloučení věci, o kterém bylo rozhodnuto v přípravném řízení státním zástupcem nebo policejním orgánem. I v takovém případě musí být místní příslušnost soudu určena podle kritérií uvedených v § 18 tr. ř.

Jestliže zadavatel veřejné zakázky a příjemce dotace z rozpočtu Evropské unie pověřil administrací této zakázky a zorganizováním výběrového řízení zprostředkovatele, který nezajistil dodržení pravidel výběrového řízení a vybral předem domluveného uchazeče o veřejnou zakázku, může se tento uchazeč za splnění dalších podmínek jako spolupachatel nebo účastník dopustit trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku. V takovém případě obvykle nebude přicházet v úvahu jeho trestní odpovědnost i za trestný čin poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku.

Pohledávka vyplývající z povinnosti odsouzeného nahradit státu náklady spojené s výkonem vazby, jež se podle § 2 odst. 3 písm. b) daňového řádu považuje za daň a jejíž placení se podle § 361a tr. ř. spravuje podle daňového řádu, je splatná až po rozhodnutí o výši nákladů výkonu vazby vydaného ředitelem věznice podle § 11 odst. 1 vyhlášky č. 10/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, na základě pravomocného rozhodnutí soudu, kterým byla odsouzenému taková povinnost uložena. Teprve od takto stanoveného okamžiku běží lhůta pro její placení v trvání 6 let ve smyslu § 160 odst. 1 daňového řádu, a proto rozhodnutí o uvedené povinnosti odsouzeného podle § 152 odst. 1 písm. a) tr. ř. nebrání námitka nemožnosti jejího výběru a vymáhání podle § 160 odst. 1 daňového řádu.

Rozsudek, jímž odvolací soud – výlučně na podkladě odvolání poškozeného proti výroku rozsudku soudu prvního stupně o náhradě škody (či nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení) – zruší v této části rozsudek soudu prvního stupně a nově ve věci sám rozhodne o takovém nároku poškozeného, není rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 2 tr. ř., proti němuž je přípustné dovolání.

Jednání fyzické osoby, byť konkrétně nezjištěné (§ 8 odst. 3 t. o. p. o.), lze právnické osobě přičítat ve smyslu § 8 odst. 2 písm. a) nebo b) t. o. p. o., bylo-li zjištěno, že trestněprávně významný následek vzešel z opomenutí (§ 112 tr. zákoníku) osoby ve vedoucím postavení v rámci právnické osoby, která u této právnické osoby vykonává řídící nebo kontrolní činnost [§ 8 odst. 1 písm. b) t. o. p. o.], nebo jejího zaměstnance [§ 8 odst. 1 písm. d) t. o. p. o.]. Měla-li tato fyzická osoba relevantní informace o zcela reálně hrozícím nebezpečí (např. pádu stromu na vozovku ve správě dané právnické osoby) a současně i povinnost takovému nebezpečí zabránit, přičemž tuto povinnost nesplnila, takže v důsledku pádu stromu na vozovku byl usmrcen člověk, lze právnické osobě takovéto zaviněné opomenutí fyzické osoby přičítat a uznat ji vinnou přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 7 t. o. p. o.

Krajský soud v Ústí nad Labem

I. Pro rozhodnutí o nároku poškozeného na náhradu majetkové škody spočívající v ušlém výdělku ze závislé činnosti po dobu pracovní neschopnosti postupem podle § 228 odst. 1 tr. ř. se výše průměrného výdělku (od něhož jsou při stanovení výše náhrady odečítány poškozenému vyplacené náhrady mzdy či platu a dávky nemocenského pojištění) určuje z hrubé (a nikoli čisté) mzdy nebo platu, zúčtovaného k výplatě zaměstnanci v rozhodném období. V návaznosti na to je poškozený povinen uvést takovou obdrženou náhradu v rámci svého daňového přiznání jako další příjem a odvést z něj daň, případně další odvody (pojistné na sociální zabezpečení a na veřejné zdravotní pojištění).

II. Soud rozhodující v adhezním řízení podle § 228 odst. 1 tr. ř. uloží obviněnému nahradit poškozenému úrok z prodlení z konkrétní požadované částky (jistiny), i pokud jeho výši poškozený přesně nevyčíslil, ale uplatnil ho obecně, např. že ho požadoval v roční výši podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

Krajský soud v Brně - pobočka Zlín Podmínka nepřetržité doby, která musí uplynout, aby soud mohl zahladit odsouzení, je naplněna uplynutím právě jen časového úseku vymezeného v § 105 odst. 1 písm. a) až e) tr. zákoníku. Vedení či nevedení řádného života odsouzeným v době od uplynutí tohoto časového úseku do rozhodnutí soudu o zahlazení odsouzení je proto nerozhodné.

I. Jediným skutkem z hlediska trestního práva hmotného i procesního je i souvislé jednání vedoucího zaměstnance spočívající v opakovaném stvrzování oprávněnosti nákupů v hotovosti provedených podřízenými zaměstnanci. Proto lze takové jednání za splnění dalších podmínek postihnout i jako trestný čin spáchaný z nedbalosti, např. jako přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 odst. 1 tr. zákoníku.

II. Přístupem k požadavku náležité opatrnosti svědčícím o zřejmé bezohlednosti k zájmům chráněným trestním zákonem ve smyslu § 16 odst. 2 tr. zákoníku může být i nekritická důvěra pachatele, který má povinnost opatrovat nebo spravovat majetek zaměstnavatele, v podřízené zaměstnance spojená s rezignací na výkon dohledu nad jejich pracovní činností.

I. Postavení obviněného ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., jenž je oprávněn podat dovolání, má i osoba, která se dopustila činu jinak trestného, jejíž věc byla pro nepříčetnost odložena, a poté jí bylo v řízení před soudy nižších stupňů uloženo na návrh státního zástupce ochranné léčení.

II. Důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 4 písm. b) tr. ř. vzniká u osoby, jejíž věc byla odložena, až okamžikem podání návrhu státního zástupce na uložení zabezpečovací detence nebo ochranného léčení (s výjimkou ochranného léčení protialkoholního) soudu.

III. V řízení o uložení ochranného léčení na návrh státního zástupce osobě, jejíž věc byla odložena, je použitelný i protokol o výslechu zadrženého podezřelého podle § 76 odst. 3 tr. ř., kterým spolu s dalšími důkazy může být prokazováno spáchání činu jinak trestného.

Nepravdivým dokladem ve smyslu § 260 odst. 1 tr. zákoníku může být jakákoli listina, jejíž předložení je zapotřebí pro získání finančních prostředků z rozpočtu Evropské unie nebo rozpočtů spravovaných Evropskou unií nebo jejím jménem (žádost o poskytnutí dotace, žádost o platbu, výpis z obchodního rejstříku či z evidence rejstříku trestů apod.), která svým obsahem neodpovídá objektivní skutečnosti. Nepravdivým dokladem může být i objektivně nesprávné čestné prohlášení učiněné osobou přesvědčenou o jeho pravdivosti a jednající jako tzv. živý nástroj ve skutkovém omylu vyvolaném nepřímým pachatelem, jenž ji užil k provedení svého činu (§ 22 odst. 2 tr. zákoníku).

I. Souběh zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku a tzv. realizačního trestného činu je třeba posoudit jako souběh vícečinný.

II. Za vznik nové organizované zločinecké skupiny je nutné považovat i významnou transformaci již existující organizované zločinecké skupiny, spočívající v podstatné změně personálního složení, vnitřní organizace a zaměření stran zamýšlené a páchané trestné činnosti.

Trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku lze spáchat i prostřednictvím soudu, který může být uveden v omyl.

Krajský soud v Českých Budějovicích Úkon právní služby lze posoudit jako mimořádně obtížný ve smyslu § 12 odst. 1 advokátního tarifu i proto, že zastupovaný trpí duševní poruchou, avšak jen pokud je v jejím důsledku jednání se zastupovaným obzvlášť nesnadné z důvodu jeho agresivity, paranoidních či výjimečně obtěžujících projevů apod.

I. Záznamy pořízené při sledování osob a věcí povoleném podle § 158d odst. 2, 3 tr. ř. pro určitý prostor mohou být zákonným důkazem, i pokud jsou jimi zachyceny zvuky či děje proběhlé v jiném (přilehlém) prostoru, na který se povolení formálně nevztahovalo. Je však nutno posoudit, zda pořízením záznamů nedošlo k obcházení ustanovení § 158d odst. 2, 3 tr. ř. o povolení sledování.

II. Závažnou újmou podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku je taková újma, která se vyznačuje vyšší intenzitou (závažností) zásahu do nemajetkové sféry poškozeného. Nemůže tedy jít jen o zanedbatelný a pomíjivý účinek na poškozeného nebo o vyvolání přechodného subjektivně nepříjemného pocitu. Při dostatečné intenzitě zásahu může být takovou újmou například újma na zdraví, morální újma, poškození v rodinném životě, v zaměstnání, zhoršení postavení poškozeného ve společnosti, snížení šancí na služební postup, újma spojená se zahájením trestního stíhání poškozeného, zhoršení procesního postavení v řízení apod.

Při uplatnění principu zákazu reformationis in peius podle § 259 odst. 4 tr. ř. se přihlíží k celkové přísnosti trestu uloženého soudem prvního stupně, a to i kdyby byl takový trest uložen v rozporu se zákonem. Náprava vad nezákonně uloženého trestu odvolacím soudem může spočívat i ve vypuštění jednoho druhu trestu (např. obecně prospěšných prací), který není možné uložit vedle jiného současně ukládaného druhu trestu (např. odnětí svobody), a to i při současném významném zvýšení jeho výměry, pokud se z hlediska celkové přísnosti trestu takovým nově uloženým trestem postavení pachatele nezhorší.

Změnou důvodu dovolání ve smyslu § 265f odst. 2 tr. ř., nepřípustnou po uplynutí dovolací lhůty, je nejen uplatnění dalšího dovolacího důvodu, ale i doplnění dovolací argumentace ve smyslu vznesení jiných, dalších námitek, byť obsahově podřaditelných pod dovolací důvod uplatněný v zákonem stanovené lhůtě.

Dopravní nehoda způsobená řidičem autobusu převážejícího větší počet osob (nejméně 7), která byla zapříčiněna tím, že řidič autobusu jel nepřiměřenou rychlostí a nepřizpůsobil jízdu stavu a povaze vozovky a dalším okolnostem, a při níž sjel autobus do příkopu, narazil do stromu a převážené osoby utrpěly zranění, je obvykle charakterizovaná stavem obecného ohrožení, pro který je typické přiblížení k poruše (bezprostřední a konkrétní nebezpečí) a dále určitá živelnost a neovladatelnost průběhu událostí. Takové jednání řidiče autobusu vykazuje znaky přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle § 273 odst. 1 tr. zákoníku.

I. Za úkon spočívající ve vznesení námitek proti osobě znalce a formulaci otázek obhájci přísluší odměna v poloviční výši podle § 11 odst. 2 písm. c), odst. 3 advokátního tarifu jako za úkon svým účelem a povahou nejbližší odvolání proti rozhodnutí, pokud nejde o rozhodnutí ve věci samé.

II. Řízení před Ústavním soudem není součástí trestního řízení, a proto za úkony v něm provedené nelze obhájci přiznat odměnu a náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 2, 3 tr. ř.

Dosud nevykonanými tresty ve smyslu § 39 odst. 4 tr. zákoníku se rozumí jen ty části dříve uložených trestů, které pachatel ke dni rozhodnutí soudu nevykonal. Pravidlo obsažené v citovaném ustanovení samo o sobě neodůvodňuje uložení trestu pod dolní hranicí zákonné trestní sazby.

Obviněná právnická osoba může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce. Podání takto označené učiněné jejím opatrovníkem nebo zmocněncem, byť je jím advokát, se za dovolání nepovažuje. Nejvyšší soud o něm proto nerozhoduje, ale naloží s ním způsobem, který zákon pro takový případ stanoví v § 265d odst. 2 věta třetí tr. ř.

Ustanovení § 265k odst. 2 poslední věta tr. ř. upravující tzv. beneficium cohaesionis se v dovolacím řízení neuplatní, jestliže výrok o vině, který by pro věcnou souvislost bylo třeba zrušit u dotčeného spoluobviněného, již de iure neexistuje proto, že byl pravomocně zrušen v souvislosti s ukládáním společného trestu za pokračování v trestném činu podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku. Totéž platí při rozhodování o jiných opravných prostředcích.

I. Do výroku usnesení, jímž se podle § 151 odst. 3, 6 tr. ř. stanoví odměna obhájce nebo zmocněnce poškozeného a zúčastněné osoby, náhrada jeho hotových výdajů, náhrada za promeškaný čas a daň z přidané hodnoty, postačí uvést souhrnné částky, které je stát povinen advokátovi uhradit na těchto nárocích. Výčet jednotlivých úkonů, za které advokátovi přísluší odměna, a náhrad s nimi souvisejících postačí specifikovat a podřadit pod příslušné ustanovení advokátního tarifu až v odůvodnění daného usnesení. Při rozhodování o stížnosti advokáta proti takovému usnesení je z hlediska zákazu reformace in peius ve smyslu § 150 odst. 1 tr. ř. určující celková výše jemu přiznané odměny a náhrad (tj. jejich součet).

II. Vzdání se odvolání samo o sobě není úkonem právní služby, který by se svou povahou a účelem blížil některému z úkonů uvedených v § 11 odst. 1 nebo odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif), a proto za něj advokátovi odměna nenáleží.

Zákonný zástupce mladistvého (§ 43 odst. 1 z. s. m.) nemá vlastní právo podat dovolání, ale může jej podat jen jeho jménem, a to do doby, než mladistvý nabude plné svéprávnosti. Po nabytí plné svéprávnosti mladistvého již nemůže jeho zákonný zástupce podat dovolání, a učiní-li tak, jde o dovolání podané neoprávněnou osobou, které je nutno odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř.

Není porušením zásady zákazu dvojího přičítání téže okolnosti podle § 39 odst. 5 tr. zákoníku, pokud soud při ukládání úhrnného nebo souhrnného trestu podle § 43 odst. 1, 2 tr. zákoníku přihlédne při stanovení jeho druhu a výměry k přitěžující okolnosti podle § 42 písm. n) tr. zákoníku spočívající ve spáchání více trestných činů.

Znak skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 173 tr. zákoníku spočívající v pohrůžce bezprostředního násilí může být naplněn i v situaci, kdy pachatel v úmyslu zmocnit se majetku poškozeného, aniž by poškozenému výslovně, resp. jinak hrozil násilím, v něm vyvolal pocit hrozby spojené s důvodnými obavami o majetek, zdraví či život, a to svým vzezřením (např. typem postavy, tetováním) ve spojení s okolnostmi, za jakých přistoupil k poškozenému (např. v době, kdy si dával peníze do peněženky a kdy využil určitý moment překvapení) a způsobem, jakým s ním zacházel (např. uchopením za paži, odvedením na odlehlé místo).

Bytem ve smyslu § 208 odst. 1 tr. zákoníku může být i jednotlivá obytná místnost bez vlastního příslušenství, pokud plní účel bydlení.

Pokus trestného činu poškození věřitele podle § 21 odst. 1 a § 222 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku může spáchat i jeden z věřitelů dlužníka v insolvenčním řízení vedeném ohledně majetku dlužníka, pokud v něm v úmyslu poškodit jiného věřitele přihlásí svou pohledávku ve výši, na kterou nemá nárok, a jestliže by jejím uspokojením došlo k poškození jiného věřitele téhož dlužníka. K zániku trestní odpovědnosti za takový pokus podle § 21 odst. 3 tr. zákoníku pak může dojít tím, že tento věřitel následně sám omezí přihlášenou pohledávku z původní výše, na kterou nemá nárok, na takovou, na niž má nárok, i když tak učiní poté, co jeho pohledávku popře insolvenční správce, dlužník nebo jiný přihlášený věřitel.

Podle § 263 odst. 4 tr. ř. lze konat veřejné zasedání odvolacího soudu v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě, jen tehdy, jestliže výslovně prohlásí, že se účasti na něm vzdává. Obstrukční jednání obviněného nacházejícího se ve vazbě, spočívající např. v tom, že se v den nařízeného veřejného zasedání k projednání odvolání záměrně poškodí na zdraví, aby znemožnil jeho konání, lze pokládat za projev, kterým dává najevo, že se nehodlá účastnit veřejného zasedání. Za těchto okolností může odvolací soud konat veřejné zasedání i v nepřítomnosti obviněného.

Prohlášení viny podle § 206c tr. ř. je dobrovolným vyjádřením obviněného, které činí po řádném poučení soudem na základě své vůle o skutku kladeném mu za vinu, jímž souhlasí, že ho spáchal, i s tím, jak je v obžalobě právně posouzen. Jde o svobodný projev vůle, jenž není vázán na další konkrétní postup či rozhodnutí soudu (např. na rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání podle § 307 tr. ř.). Právní důsledky spojené s prohlášením viny nenastávají okamžikem učinění prohlášení obviněným, ale až rozhodnutím soudu o tom, zda ho přijímá nebo nepřijímá (§ 206c odst. 4 tr. ř.). Soudem přijaté prohlášení viny obviněného podle § 206c odst. 7 tr. ř. nelze odvolat, a to ani v dalším řízení v téže věci bez ohledu na to, zda došlo ke zrušení meritorního rozhodnutí, které na prohlášení viny navazovalo.

Pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku nepostačuje, že jde jen o pokus trestného činu (§ 21 odst. 1 tr. zákoníku). Soud musí posoudit všechny okolnosti významné pro stanovení povahy a závažnosti pokusu, jeho přiblížení se k dokonání trestného činu, důvody, pro které k dokonání nedošlo, a další konkrétní okolnosti případu, jakož i osobu pachatele a jeho osobní a jiné poměry. Teprve na základě jejich komplexního zhodnocení lze odůvodnit postup podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku.

O tutéž věc ve smyslu § 34 odst. 4 t. o. p. o. jde jak v případě vedení společného řízení, tak i v případě vedení samostatných řízení pro stejný skutek proti právnické osobě a proti fyzické osobě uvedené v tomto ustanovení.

Trestní odpovědnost pro trestný čin urážky mezi vojáky podle § 378 odst. 1 tr. zákoníku zpravidla nebude možné dovodit u pachatele v postavení vojáka, který nadřízeným či kontrolním vojenským orgánům předložil stížnost na poškozeného, rovněž vojáka, v níž tvrdil jeho protiprávní nakládání se svěřeným majetkem. Nejde totiž o projev, který by byl sám o sobě urážlivý, byť byl případně zčásti nebo i zcela nepravdivý. Není však vyloučeno posouzení takového jednání jako trestného činu pomluvy podle § 184 tr. zákoníku nebo křivého obvinění podle § 345 tr. zákoníku.

Pro závěr o možném naplnění znaku spočívajícího v hrubém ztěžování výkonu funkce insolvenčního správce ve smyslu § 225 tr. zákoníku je nutné hodnotit intenzitu obstrukčního jednání pachatele v insolvenčním řízení v souhrnu, nikoli pouze odděleně ve vztahu k jednotlivým projevům. Trestný čin porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku proto může být spáchán i více takovými jednotlivými projevy, byť jsou samy o sobě méně závažné, pokud jimi pachatel ve svém souhrnu soustavně nebo dlouhodobě znesnadňoval výkon funkce insolvenčního správce, který musel vynaložit vyšší míru úsilí a množství času pro její řádné plnění, a byl tak ohrožen účel insolvenčního řízení.

Věřitel, který po vzniku účinků zahájení insolvenčního řízení podle § 109 odst. 4 insolvenčního zákona jako pronajímatel zadržel věci nájemce podle § 2234 o. z., nemá právo na uspokojení své pohledávky z výtěžku zpeněžení zadržené věci [§ 109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona]. Byla-li přesto jeho pohledávka přednostně uspokojena na úkor jiných věřitelů ve výši odpovídající hodnotě věci, která je předmětem zadržovacího práva, může jít o zvýhodnění věřitele ve smyslu § 223 odst. 1 tr. zákoníku.

Podmínkou naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je existence některé z vad, vymezených v tomto ustanovení, která se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, určujících pro naplnění znaků trestného činu (např. ve vztahu ke zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku jsou to zejména skutková zjištění, z nichž vyplývá užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí pachatelem a jeho úmysl zmocnit se cizí věci). Tuto podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad, týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (ve vztahu k témuž zločinu např. skutkových zjištění ohledně konkrétní věci, které se pachatel zmocnil).

Pro stanovení místní příslušnosti soudu k rozhodnutí o změně způsobu výkonu ochranného léčení podle § 351a odst. 1 tr. ř. je rozhodné místo výkonu ochranného léčení určené soudem. Podstatné je přitom místo, kde se nachází prostory, v nichž se ochranné léčení reálně vykonává, nikoli místo, kde se nachází formální sídlo poskytovatele této zdravotní služby. Za výkon ochranného léčení v tomto smyslu se považuje i situace, pokud obviněný nedodržuje individuální léčebný režim například tím, že se po určitou dobu nedostavuje do místa jeho výkonu.

Zakrytím trestného činu ve smyslu § 345 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku se rozumí jednání pachatele směřující k tomu, aby bylo znemožněno nebo ztíženo jeho odhalení, nebo odhalení jeho vlastního trestného činu, anebo aby nedošlo k jeho odsouzení. Zlehčením trestného činu podle téhož ustanovení se pak rozumí dosažení jeho mírnější právní kvalifikace nebo mírnějšího posouzení povahy a závažnosti činu při nezměněné kvalifikaci. Pro závěr o dokonání trestného činu křivého obvinění ve smyslu § 345 odst. 1 nebo 2, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku není nutné, aby pachatel skutečně svůj vlastní trestný čin zakryl nebo zlehčil, ale podstatné je, že své jednání uskutečnil s tímto úmyslem, přičemž postačuje úmysl nepřímý. Jiný trestný čin pachatele ve smyslu § 345 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, který pachatel hodlá zakrýt nebo zlehčit, může být již dokonán, ale může se nacházet i ve stadiu pokusu nebo přípravy.

K uplatnění nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení zákonným zástupcem nezletilého podle § 43 odst. 3 tr. ř. zásadně není nutný souhlas opatrovnického soudu.

Kvalifikovaná skutková podstata uvedená v ustanovení § 146 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku nemá blanketní dispozici. Pro posouzení, zda jednání pachatele bylo spácháno na zdravotnickém pracovníkovi, není při splnění dalších podmínek tohoto ustanovení rozhodné, jaká je konkrétní zdravotnická kvalifikace poškozeného či odbornost nebo konkrétní lékařské či nelékařské zařazení podle mimotrestních právních předpisů, ani zda byly taková konkrétní kvalifikace či konkrétní zařazení známé pachateli.

Trvalým následkem podle § 302 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku není jakékoli, byť i trvalé, poškození zdraví zvířete, ale jen poškození podstatné, způsobující nikoliv přechodnou vážnou poruchu (např. zmrzačení, ochromení údu, ztrátu či podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí nebo poškození důležitého orgánu), která narušuje normální tělesné či psychické funkce tak, že výrazně znesnadní život zvířete, který byl pro něj obvyklý před touto poruchou.

Důvodem pro neuznání rozhodnutí jiného členského státu Evropské unie podle § 305 z. m. j. s. není skutečnost, že po jeho uznání přichází v úvahu rozhodnutí o použití amnestie podle § 368 tr. ř. O této možnosti by však měl být předem informován příslušný orgán jiného členského státu Evropské unie.

Skutková podstata trestného činu neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle § 299 odst. 1 tr. zákoníku má blanketní dispozici, dovolávající se právních předpisů upravujících ochranu živočichů a rostlin v přírodě. Ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku pro tento trestný čin nepostačuje uvést jen obecně právní předpis, který řadí živočicha nebo rostlinu, s nimiž pachatel nakládal, mezi chráněné, ale je zde nutné uvést, v rozporu s jakým ustanovením konkrétního právního předpisu pachatel jednal.

Jako protiprávní může být posouzeno i jednání, kterým pachatel sice uplatňuje své subjektivní právo, avšak zjevně jej zneužívá k účelu, k němuž neslouží (§ 2 odst. 3 a § 8 o. z., § 6 o. s. ř.). Spočívá-li takové jednání pachatele v podávání občanskoprávních žalob proti zájmům poškozených s cílem je donutit, aby mu proti své vůli za cenu pro ně nevýhodnou prodali jejich nemovitou věc, může jít o pohrůžku jinou těžkou újmou ve smyslu § 175 odst. 1 tr. zákoníku.

O povinnosti obviněného nahradit náklady řízení spojené s účastí poškozeného v trestním řízení podle § 154 odst. 1 tr. ř. nelze v případě, že jde o pohledávku, která má být v insolvenčním řízení uplatněna přihláškou, rozhodnout po dobu trvání účinků rozhodnutí o úpadku [§ 140b zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů]. Při rozhodování o povinnosti obviněného nahradit takové náklady řízení po pominutí účinků rozhodnutí o úpadku musí soudy zkoumat, zda nebyly splněny podmínky osvobození od jejich placení podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona.

Při stanovení výše škody na věci podle § 137 tr. zákoníku se za splnění dalších podmínek vychází z ceny věci včetně daně z přidané hodnoty (rozhodnutí publikované pod č. 25/2004 Sb. rozh. tr.). Obdobně se zpravidla postupuje i při ukládání povinnosti nahradit škodu podle § 228 odst. 1 tr. ř. Případné daňové odpočty, dvojí úhrady téže daně a další instituty vyplývající z daňových předpisů se při stanovení výše škody ani při ukládání povinnosti k její náhradě v adhezním řízení nezohlední.

Pro závěr o spáchání trestného činu vydírání vůči poškozenému pro jeho politické přesvědčení podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku nepostačuje, že je politicky činnou osobou (např. zastává politickou funkci nebo je činný v politické straně). Pro takové posouzení je nutné, aby pachatel jednal způsobem uvedeným v § 175 odst. 1 tr. zákoníku v souvislosti s politickým přesvědčením poškozeného (případně i jen domnělým), tedy např. z důvodu nesouhlasu s jeho politickou orientací, s jeho politickým vyjádřením či postojem apod.

Pokyn dozorujícího státního zástupce policejnímu orgánu k zahájení trestního stíhání obviněného směřuje k vydání konkrétního usnesení. Bylo-li toto usnesení zrušeno, nelze takový pokyn bez dalšího vztahovat na jiná později vydaná usnesení o zahájení trestního stíhání vůči témuž obviněnému v téže věci. Nevydal-li dozorující státní zástupce další pokyn, je příslušný k rozhodnutí o stížnosti proti novému usnesení o zahájení trestního stíhání on sám, a nikoli jemu nadřízený státní zástupce [§ 146 odst. 2 písm. a) tr. ř.].

Překážkou uložení trestu vyhoštění podle § 80 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku není bez dalšího probíhající válečný konflikt v domovské zemi pachatele, avšak soud musí zvážit, zda pachateli právě s ohledem na probíhající konflikt hrozí pronásledování z důvodů uvedených ve zmíněném ustanovení nebo vystavení tam uvedenému zacházení nebo trestu.

Organizovanou skupinou se rozumí sdružení více (nejméně tří) osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho škodlivost a závažnost (viz rozhodnutí č. 53/1976 -II. a č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Není nutná vnitřní organizační a hierarchicky uspořádaná struktura se vztahy nadřízenosti a podřízenosti, ani její zaměření na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti, což charakterizuje kvalitativně závažnější organizovanou zločineckou skupinu ve smyslu § 129 tr. zákoníku, kterou je třeba odlišovat od organizované skupiny, jež není přímo trestním zákoníkem definována.

Spáchání trestného činu neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku je podmíněno mimo jiné záměrem dosáhnout zisku z neoprávněně vykonávané činnosti. Na takový záměr pachatele lze usuzovat i z objektivních okolností, zejména z charakteru a četnosti neoprávněně provozované činnosti, doby jejího vykonávání, okruhu osob, vůči nimž směřovala, inzerce nabídek, nákladů na ni vynaložených, přijímaných plateb apod.

I. Trestně stíhat je možno jen existující (i zrušenou) právnickou osobu, ale nikoli již zaniklou právnickou osobu.

II. Ustanovení § 11 odst. 1 písm. e) tr. ř. lze podle § 1 odst. 2 t. o. p. o. přiměřeně užít i vůči zaniklé právnické osobě.

III. Ustanovení o mimořádných opravných prostředcích týkající se obviněné fyzické osoby, která zemřela nebo byla prohlášena za mrtvou (§ 265p odst. 3, § 275 odst. 1, § 280 odst. 3 tr. ř.), lze podle § 1 odst. 2 t. o. p. o. přiměřeně užít i vůči zaniklé právnické osobě.

IV. Má-li být trestně stíhána právnická osoba, musí orgány činné v trestním řízení postupovat podle § 30 a § 32 t. o. p. o. tak, aby zabránily jejímu zrušení nebo zániku. Jde-li o trestní stíhání zrušené obchodní společnosti (např. společnosti s ručením omezeným), je třeba vyrozumět příslušný krajský soud, který vede obchodní rejstřík, v němž je tato obchodní společnost zapsána (dále jen „rejstříkový soud“), o tom, že bylo zahájeno její trestní stíhání (§ 30 odst. 1 t. o. p. o.). Dále je nutno činit i další aktivní kroky k zamezení zániku obviněné právnické osoby – obchodní společnosti, zejména jednat s jejím likvidátorem a upozornit jej na povinnosti vyplývající z § 32 odst. 1 a 3 t. o. p. o., že má písemně oznámit státnímu zástupci a v řízení před soudem předsedovi senátu, že hodlá podat návrh na výmaz obchodní společnosti z obchodního rejstříku, resp. podat návrh na rozhodnutí soudce pro přípravné řízení nebo v řízení před soudem předsedy senátu o svolení se zánikem obviněné právnické osoby.

V. Likvidátor obchodní společnosti je tím, kdo za ni zásadně může činit úkony podle § 34 odst. 1 t. o. p. o. Proto má mít zjednán přístup do datové schránky obviněné obchodní společnosti, do níž se doručují písemnosti jí určené (§ 62 odst. 1 tr. ř.). Pokud likvidátor nepřebírá písemnosti takto doručované, lze mu je doručovat i jiným způsobem (např. do jeho datové schránky, na adresu jeho bydliště apod.). VI. Zanikla-li (i přes zamezující opatření zejména podle § 30 a § 32 t. o. p. o.) stíhaná obviněná právnická osoba a spatřuje-li státní zástupce veřejný zájem hodný právní ochrany na vyslovení její viny, může státní zastupitelství podat návrh rejstříkovému soudu podle § 209 odst. 1 o. z. na rozhodnutí o zrušení výmazu zaniklé obviněné právnické osoby spojené s rozhodnutím o její likvidaci a jmenování likvidátora. Jinak musí trestní stíhání zaniklé obviněné právnické osoby zastavit podle § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. z důvodu § 11 odst. 1 písm. e) tr. ř. (za přiměřeného užití § 1 odst. 2 t. o. p. o.). VII. Ustanovení opatrovníka obviněné právnické osobě podle § 34 odst. 5 t. o. p. o. je až subsidiárním opatřením, nemůže-li ji zastupovat jiná oprávněná osoba, např. v případě zrušené obchodní společnosti její likvidátor. VIII. Existence nebo neexistence právnické osoby (tj. to, zda právnická osoba zanikla či nikoli) je tzv. statusovou otázkou, a proto ji orgány činné v trestním řízení nemohou podle § 9 odst. 2 tr. ř. posoudit samy. Stejně tak nemohou tuto otázku posoudit, existuje-li o ní nezrušené rozhodnutí soudu o výmazu právnické osoby z veřejného rejstříku (§ 9 odst. 1 tr. ř.). IX. Rejstříkový soud z úřední povinnosti (ex officio) podle § 90 odst. 2 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZVR“), zkoumá mimo jiné to, zda provedení zápisu výmazu právnické osoby nebrání trestní stíhání proti ní vedené nebo výkon trestu, který jí byl uložen podle zákona upravujícího trestní odpovědnost právnických osob a řízení proti nim. Trestně stíhanou právnickou osobu může rejstříkový soud vymazat pouze tehdy, pokud navrhovatel podle § 16 odst. 1 ZVR doloží svolení trestního soudu s jejím zánikem podle § 32 odst. 3 t. o. p. o. X. Předseda senátu soudu, u něhož byla podána obžaloba na zaniklou obviněnou právnickou osobu, nemůže ve věci nařídit hlavní líčení, ale zpravidla nařídí předběžné projednání obžaloby podle § 186 písm. e) tr. ř., v němž je namístě vrátit věc státnímu zástupci k došetření podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. XI. V případě uložení trestu uveřejnění rozsudku uloženého podle § 23 odst. 1 t. o. p. o. právnické osobě soud určí konkrétní druh veřejného sdělovacího prostředku, v němž má být odsuzující rozsudek uveřejněn; takovým sdělovacím prostředkem není obchodní rejstřík, a to ani když odsouzenou právnickou osobou je obchodní korporace. Rozsah uveřejnění rozsudku se určí podle povahy věci a celkového rozsahu textu rozsudku. Přitom není vyloučeno uložit povinnost, aby odsouzená právnická osoba uveřejnila celý výrok o vině i o trestu (resp. též o ochranném opatření, o náhradě škody nebo nemajetkové újmy nebo o vydání bezdůvodného obohacení).

Cizí věcí se v případě trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku rozumí věc movitá nenáležející pachateli. Předmětem krádeže nemůže být věc nemovitá. Při oddělení součásti nemovité věci vzniká samostatná movitá věc, která může být předmětem krádeže. Takovou věcí může být i ornice oddělená skrývkou z pozemkové parcely.

Povolení navrácení lhůty pro odstranění vad náležitostí obsahu dovolání podle § 265h odst. 1 tr. ř. z důležitých důvodů je možné, a to podle § 61 odst. 1 tr. ř. per analogiam . O žádosti o povolení navrácení lhůty k doplnění náležitostí obsahu dovolání podle § 61 odst. 1 tr. ř. nerozhoduje Nejvyšší soud jako orgán příslušný rozhodnout o dovolání podle § 265c tr. ř., ale soud prvního stupně v rámci úkonů podle § 265h odst. 1 tr. ř.

Chemická látka klonazepam obsažená např. v léku Rivotril je psychotropní látkou podle Úmluvy o psychotropních látkách. Opatření takového léku jinému, je-li tím sledován jiný než léčebný účel, lze považovat za neoprávněné a je možné jím naplnit znaky trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Vězeň, kterému dříve na svobodě lékař předepsal užívání uvedeného léku, avšak vězeňský lékař jeho užívání neschválil, se může dopustit návodu k trestnému činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 24 odst. 1 písm. b), § 283 odst. 1 tr. zákoníku, pokud jinou osobu přesvědčí, aby mu opatřila takový lék za jiným než léčebným účelem a pokoutně jej dopravila do věznice.

Nejde o extenzivní exces z nutné obrany, jestliže obránce zareagoval na výpad útočníka kovovou tyčí tak, že se tomuto útoku vyhnul a obratem, bez jakékoli časové prodlevy či relevantní změny jednání útočníka, jej ihned v obranném úmyslu udeřil pěstí do obličeje. V okamžiku úderu obránce totiž útok na zájem chráněný trestním zákonem trval, a nešlo tedy o ukončený útok následovaný odvetou obránce.

Uvedení v omyl podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku nemusí spočívat jen v jednorázovém jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, jež nejsou v souladu se skutečným stavem věci, ale může se skládat z dílčích, na sebe navazujících úkonů (typicky v podobě podání klamavých údajů), jimiž pachatel navodí u poškozeného pocit důvěry, přičemž podáním dalších nepravdivých informací zneužije této důvěry k tomu, aby poškozený provedl transakce ve prospěch obviněného na úkor svého majetku.

O vloupání ve smyslu § 121 tr. zákoníku v alternativě spočívající v nedovoleném překonání uzamčení jde i tehdy, vnikne-li pachatel do uzavřeného prostoru, k němuž mu dříve svědčilo právo nájmu, po překonání uzamčení pomocí klíčů, které nevrátil po skončení nájmu pronajímateli, aniž by měl k jejich použití svolení.

Autobus obsluhující linku městské hromadné dopravy není obecně prospěšným zařízením ve smyslu § 132 tr. zákoníku.

Účastníkem na podnikání v obchodní korporaci ve smyslu § 255a odst. 1 tr. zákoníku o trestném činu zneužití postavení v obchodním styku (dříve zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2 tr. zákoníku, ve znění účinném do 12. 8. 2017) je i osoba, která ji fakticky ovládá, byť postavení této osoby není založeno smlouvou ani zákonem.

Přečinu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 tr. zákoníku se zpravidla nedopustí statutární orgán obchodní společnosti – daňového dlužníka, pokud jako osoba povinná učinit prohlášení o majetku na základě výzvy správce daně podle § 180 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů, učiní kroky ke splnění této výzvy tím, že pověří zpracováním a podáním takového prohlášení další osoby k tomu způsobilé, které pracují pro obchodní společnost a na něž se statutární orgán důvodně spoléhá. V takovém případě z důvodu (byť i nepřiměřeného) spoléhání se na konkrétní okolnosti statutární orgán nejedná ani s úmyslem nepřímým podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, přestože pověřené osoby nepodaly prohlášení o majetku za povinnou obchodní společnost.

Pachatelem trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, resp. podle § 216 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 2. 2019, může být i pachatel trestného činu, z něhož pochází věc, jež byla tímto (predikativním, zdrojovým) trestným činem získána jako výnos z ní a jejíž původ je zastírán. Takové posouzení není v rozporu se zákazem nucení k sebeobviňování. Pravomocné odsouzení pachatele za trestný čin (např. proti majetku), kterým získal věc jako výnos z tohoto trestného činu, nezakládá překážku věci rozhodnuté s účinkem ne bis in idem pro trestní postih téhož pachatele za trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti spáchaný tím, že zastíral původ takové věci získané uvedeným (predikativním, zdrojovým) trestným činem, protože jde o odlišné skutky.

V případě souběhu dvou evropských zatýkacích rozkazů podle § 217 odst. 1 z. m. j. s., jimiž se vyžadující státy domáhají předání osoby k trestnímu stíhání pro skutky, které jsou s ohledem na obdobný způsob spáchání a jejich závažnost srovnatelné, přičemž mezi daty vydání evropských zatýkacích rozkazů není významnější časový odstup, lze při rozhodnutí o určení, do kterého z vyžadujících států bude vyžádaná osoba předána, zohlednit i zájem na tom, aby přednostně byla projednána dříve spáchaná trestná činnost.

Při rozhodování soudu o odložení předání k trestnímu stíhání do ciziny je namístě vedle okolností demonstrativně vyjádřených v § 210 odst. 1 z. m. j. s. vzít do úvahy i to, že z hlediska obecně vnímaného pojmu spravedlnosti je žádoucí, aby vyžádaná osoba vykonala nezanedbatelnou část z uloženého trestu odnětí svobody.

Vážně míněný nesouhlas s pohlavním stykem ve formě soulože může oběť zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, která je v důsledku stresu neschopna verbální komunikace, projevit pouze způsobem chování, zejména polohou těla v podobě zaujetí pasivní obranné pozice, znemožňující provedení soulože. Pachatel naplní svým jednáním znak donucení objektivní stránky uvedeného zločinu, jestliže tuto její polohu násilně změní tak, aby mohl soulož provést.

Podstatou návodu ve smyslu § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je jednání, jímž návodce úmyslně vzbudil v jiném rozhodnutí spáchat trestný čin, o který se hlavní pachatel alespoň pokusil, přičemž návod musí směřovat k individuálně určené osobě a k individuálně určenému trestnému činu. Zákon blíže nevymezuje konkrétní formy návodu, může tedy jít např. o příkaz, přemlouvání, poučení atd., přičemž trestný čin, k němuž směřuje, musí být vyjádřen alespoň v hrubých rysech, ale nevyžaduje se, aby návodce podrobně instruoval hlavního pachatele. Individuální určitost trestného činu nespočívá v absolutní totožnosti skutkových okolností trestného činu tak, jak je vymezil návodce, a okolností, za kterých následně došlo ke spáchání trestného činu hlavním pachatelem. Mezi návodem k trestnému činu a samotným trestným činem mohou existovat odchylky, pokud nedosáhnou zjevného excesu hlavního pachatele z návodného jednání.

Předmětem útoku u trestného činu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku mohou být i vstupní dveře domu, jehož vlastníkem není pachatel tohoto trestného činu, byť by je sám opatřil z vlastních prostředků a instaloval do domu. Vstupní dveře jsou součástí takového domu, a tedy pro pachatele cizí věcí. Při stanovení výše škody podle § 137 tr. zákoníku ji není možné vyjádřit jako rozdíl mezi cenou nepoškozených dveří a cenou poškozených dveří, nýbrž je třeba vycházet z nákladů účelně vynaložených na uvedení poškozeného domu v předešlý stav.

I. Pokud senát trestního kolegia Nejvyššího soudu dospěje při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru zaujatého v dřívějším rozhodnutí senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, postoupí věc podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, který je k takovému rozhodnutí příslušný, nebyla-li věc dosud řešena ve stanovisku pléna nebo některého z kolegií Nejvyššího soudu.

II. Přečinu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 tr. zákoníku se nedopustí ten, kdo uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje v seznamu majetku podle § 104 odst. 1 písm. a) nebo § 392 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění pozdějších předpisů. Přečin porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku lze v insolvenčním řízení spáchat jen ve vztahu k prohlášení o majetku podle § 214 až § 216 insolvenčního zákona.

Přičitatelnost protiprávního činu právnické osobě, byl-li spáchán jejím zaměstnancem nebo osobou v obdobném postavení při plnění pracovních úkolů podle § 8 odst. 1 písm. d) t. o. p. o., je podmíněna mimo jiné tím, že některá z osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a) až c) t. o. p. o. neprovedla opatření, které mělo být provedeno podle právního předpisu nebo které lze po ní spravedlivě požadovat ve smyslu § 8 odst. 2 písm. b) t. o. p. o. Jde zejména o zanedbání povinné kontroly zaměstnance nebo neučinění opatření k zamezení nebo odvrácení následku spáchaného trestného činu. Povinnost provést taková opatření ukládají právnickým osobám různé právní předpisy, jde např. o zákony, které upravují bezpečnost a ochranu zdraví při práci, hygienickou a protiepidemickou péči, ochranu životního prostředí, požární ochranu atd. Může jít rovněž o opatření podle zákona o legalizaci výnosů z trestné činnosti, pokud např. právnická osoba nesplnila povinnost identifikace bez ohledu na výši hodnoty obchodu při nákupu nebo přijetí použitého zboží nebo zboží bez dokladů o jeho nabytí ke zprostředkování jeho prodeje [viz § 7 odst. 2 písm. d) zákona č. 253/2008 Sb. o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění pozdějších předpisů].

Pravomocné rozhodnutí ve věci samé (např. zprošťující rozsudek) o skutku, v němž byl spatřován trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku spočívající v podvodném vylákání služeb od subdodavatelů generálním dodavatelem, nevytváří překážku věci rozsouzené ve smyslu § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. ve vztahu k jinému trestnímu stíhání a odsouzení téhož obviněného pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku spočívající ve výběru a užití finančních prostředků z účtu generálního dodavatele bez úhrady pohledávek uvedených subdodavatelů. Tyto skutky nemají ani zčásti stejné jednání, ani následek, byť na sebe bezprostředně navazují, a není tedy porušen princip ne bis in idem (viz obdobně rozhodnutí pod č. 45/2008 Sb. rozh. tr.).

Znak bezbrannosti poškozené trestným činem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku může být naplněn i v důsledku jejího velmi nízkého věku (např. pět let), vzhledem k němuž nebyla schopna adekvátně projevit svou vůli, pochopit jednání pachatele a bránit se mu, i když netrpěla duševní poruchou, měla pozitivní vztah k pachateli a jeho jednání nevnímala jako něco, co by jí ubližovalo.

Povinnost, jejímž porušením lze spáchat určitý trestný čin (např. trestný čin usmrcení z nedbalosti podle 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku), může být obecně stanovena zákonem, např. při projektové činnosti a při provádění a užívání staveb ustanovením § 2 odst. 2 písm. e) a § 169 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., stavebního zákona, ve znění pozdějších předpisů, přičemž její konkretizace může být provedena dalšími podzákonnými či prováděcími předpisy, které mohou odkazovat i na příslušné české technické normy. Takový způsob vymezení povinností je v souladu s ustanovením čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.

V řízení o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu Evropské unie, jímž byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, je soud České republiky vázán návrhem příslušného orgánu jiného členského státu, kterým se domáhá uznání a výkonu rozhodnutí jen ve vztahu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, avšak nikoliv k dalším trestům (popř. jiným povinnostem) uloženým tímto rozhodnutím. Proto se soud České republiky musí omezit jen na výrok podle § 306 odst. 1 z. m. j. s., tedy rozhodnout o tom, zda se na území České republiky uznává uvedené rozhodnutí, jímž byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, a zda se vykoná uložený nepodmíněný trest odnětí svobody. S ohledem na podmínku oboustranné trestnosti skutku ve smyslu § 305 odst. 1 písm. b) z. m. j. s. musí soud ve výroku rozsudku o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí ukládajícího nepodmíněný trest odnětí svobody uvést konkrétní trestný čin, jehož zákonné znaky podle práva České republiky naplňuje čin, kterým byl odsouzený uznán vinným cizozemským rozhodnutím. Je-li třeba rozhodnout o zápočtu vazby do uvedeného trestu odnětí svobody, učiní tak soud dodatečně v návaznosti na právní moc rozsudku o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí.

Za cizí věc ve smyslu § 228 odst. 1 tr. zákoníku nelze považovat věc patřící do společného jmění manželů, kterou poškodil jeden z manželů poté, co již zaniklo manželství a v době činu nebylo vypořádáno společné jmění manželů (viz § 736 o. z.).

Souhlas dozorového státního zástupce s dočasným odložením trestního stíhání podle § 159b odst. 1 tr. ř., případně s prodloužením lhůty takového dočasného odložení podle § 159b odst. 2 tr. ř., sám o sobě není souhlasem státního zástupce s později učiněným usnesením o zahájení trestního stíhání, jehož důsledkem je jinak s ohledem na ustanovení § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. změna ve funkční příslušnosti pro rozhodnutí o stížnosti obviněného proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání.

Při rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je třeba podle § 88 odst. 1 tr. zákoníku zohlednit především stav dosavadní nápravy odsouzeného, aktuální poznatky k jeho osobě a prostředí, v němž by se ocitl po podmíněném propuštění na svobodu. Splnění těchto předpokladů může spočívat i v tom, že odsouzený se ve výkonu trestu odnětí svobody úspěšně podrobil vhodnému programu zacházení, včetně např. léčby závislosti na návykových látkách, která byla důvodem spáchání trestné činnosti, a že po propuštění na svobodu má zajištěnu další terapeutickou a sociální pomoc. K tomu, aby odsouzený po podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody vedl řádný život a aby byla prognóza v tomto směru reálná i u odsouzeného, který již byl v minulosti ve výkonu trestu odnětí svobody a případně byl z něj podmíněně propuštěn, je vhodné využít i některá z opatření podle § 89 odst. 1 věty druhé, odst. 2 věty první tr. zákoníku, např. vyslovení dohledu nad odsouzeným, uložení přiměřených omezení a přiměřených povinností, včetně povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem nebo vydat bezdůvodné obohacení získané trestným činem. Možnost podmíněného propuštění nelze vyloučit jen s poukazem na dřívější odsouzení nebo na to, že odsouzený byl již v minulosti podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, byť i to jsou důležitá kritéria k posouzení prognózy, zda odsouzený povede v budoucnu řádný život.

Trestný čin padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku je dokonán, pokud pachatel udá padělané nebo pozměněné peníze jako pravé nebo platné, anebo jako peníze vyšší hodnoty, tedy jestliže je druhá strana, jíž jsou určeny k úhradě zboží nebo služby, přijme (akceptuje je), protože teprve tehdy dojde k jejich úspěšnému uvedení do oběhu. Nepřijme-li je druhá strana z důvodu podezření, že jde o padělané nebo pozměněné peníze, dopustí se pachatel pokusu uvedeného trestného činu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

Za zcizení majetku (nemovité věci) dlužníka ve smyslu § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku o trestném činu poškození věřitele nelze považovat pouhé souhlasné prohlášení o vrácení daru mezi obviněným jako obdarovaným a další osobou jako dárcem učiněné pro účely zápisu vlastnického práva k nemovité věci, která byla předmětem daru, do katastru nemovitostí. Není však vyloučeno, aby se tím obdarovaný dopustil trestného činu poškození věřitele v jiné podobě, budou-li tomu odpovídat skutková zjištění, např. v alternativě podle § 222 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, uzná-li neexistující právo dárce na vrácení daru (§ 630 obč. zák.), resp. právo na odvolání daru (§ 2072 o. z.), popřípadě i podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, vytvoří-li záměrně podmínky pro vrácení daru či jeho odvolání dárcem proto, aby zkrátil uspokojení pohledávek svých věřitelů.

Společné jednání spolupachatelů ve smyslu § 23 tr. zákoníku nemusí probíhat současně (ale postačí bezprostřední časová návaznost jednotlivých aktivit spolupachatelů) a není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. U určitého typu trestné činnosti (např. neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 tr. zákoníku) ani není nezbytné, aby se spolupachatelé fyzicky stýkali, ale postačí i jejich kontakt virtuální. V případě zneužití platebního prostředku (např. získáním identifikačních údajů k platebním kartám), jímž docházelo k platbám na internetu, není z hlediska spolupachatelství podstatné, kdo fyzicky provedl příslušné peněžní transakce nebo pokusy o ně. Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj vlastní prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem pachatelům společný.

Odstraněním části či celého majetku dlužníka ve smyslu § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku o trestném činu poškození věřitele se rozumí i jeho ukrytí, které dlužníkovi umožňuje nadále disponovat s takovým majetkem a využívat jej a eventuálně získat později tento majetek zpět. Takto je nutno posoudit i vyčlenění majetku z vlastnictví dlužníka jako zakladatele do svěřenského fondu (§ 1448 a násl. o. z.), který nemá právní osobnost. V tomto případě nejde o zcizení majetku, které spočívá v převodu majetku dlužníka nebo jeho části na jinou osobu, např. darováním nebo prodejem, pokud jím získané peněžní prostředky použije k jinému účelu než k uspokojení pohledávek svých věřitelů.

Samotná skutečnost, že obviněný byl předán do České republiky, aniž se vzdal uplatnění zásady speciality, není důvodem pro zastavení trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. c) tr. ř. jen proto, že státní zástupce v přípravném řízení nepodal návrh podle § 198 odst. 3 z. m. j. s. na vyžádaní dodatečného souhlasu se stíháním obviněného, pokud je toto trestní stíhání vedeno v České republice pro jiný skutek spáchaný před předáním bez omezení jeho osobní svobody vazbou a dosud nedošlo k jeho pravomocnému odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, a ani mu nebylo pravomocně uloženo ochranné opatření spojené se zbavením osobní svobody [§ 198 odst. 1 písm. a) z. m. j. s.].

Neoprávněným bráněním v užívání domu ve smyslu skutkové podstaty přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku může být i znemožnění využití věcného břemene chůze a jízdy k pozemku obviněného (povinný pozemek) svědčícího vlastníkovi jiných pozemků (oprávněné pozemky poškozeného) a zde umístěného jeho domu, bytu nebo nebytového prostoru.

Při ukládání peněžitého trestu se limitace počtu denních sazeb uvedená v § 68 odst. 3 tr. zákoníku týká jen horní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody, nikoli i její dolní hranice. Není proto vyloučeno, aby byl počet denních sazeb s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu určen tak, že jejich dvojnásobek nedosáhne dolní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody stanovené za spáchaný trestný čin.

O přeměně peněžitého trestu nebo jeho zbytku v trest odnětí svobody může rozhodnout podle § 344 odst. 1 tr. ř. pouze předseda senátu (samosoudce), nikoli vyšší soudní úředník.

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka Pardubice Ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody nelze užít, pokud státní zástupce neoznačil obviněného za spolupracujícího ve smyslu § 178a tr. ř. Případnou spolupráci obviněného s orgány činnými v trestním řízení pak lze zohlednit při úvaze o druhu a výměře trestu jako polehčující okolnost podle § 41 tr. zákoníku nebo jako jiný důvod pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 tr. zákoníku.

I. Obviněný nesmí být nepřípustně nucen k využití tzv. konsenzuálních způsobů vyřízení trestních věcí (k dohodě o vině a trestu, prohlášení viny či označení nesporných skutečností), a to ani příslibem pro něj výrazně výhodnějšího rozhodnutí, než jakého by dosáhl, kdyby nevyužil takového postupu. Jinak by došlo k porušení zákazu nucení k sebeobvinění ( nemo tenetur se ipsum accusare ). Před využitím tzv. konsenzuálních způsobů vyřízení trestních věcí jsou soudy povinny pečlivě zjišťovat jejich podmínky a především musí dbát, aby byla naplněna zásada materiální pravdy, která je i při takovém procesním postupu vůdčí idejí, na níž je postaven český trestní proces. To se v případě institutu označení nesporných skutečností (§ 206d tr. ř.) projevuje tím, že soud jej nesmí využít a upustit od dokazování skutečností označených stranami v jejich prohlášení, je-li s ohledem na ostatní zjištěné skutečnosti závažný důvod pochybovat o takových prohlášeních. Nesporné skutečnosti ve smyslu § 206d tr. ř. musejí být jednoznačně identifikovány, a to jak ve vyjádřeních stran, tak v samotném usnesení soudu, jímž se upouští od dokazování takových skutečností. Je přípustné provést tuto identifikaci odkazem na jejich soupis obsažený ve spise (zpravidla na skutkovou větu žalobního návrhu v obžalobě).

II. Výrok o náhradě škody je třeba odůvodnit podobně, jako se odůvodňuje rozhodnutí v civilních věcech. Především je třeba takový výrok opřít o příslušné ustanovení hmotněprávního předpisu, z nějž vyplývá povinnost k náhradě majetkové škody, nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení.

Porušením důležité povinnosti ve smyslu § 143 odst. 2 tr. zákoníku řidičem motorového vozidla není pouhé nerespektování dopravního značení, které primárně neslouží k ochraně života a zdraví lidí. Zároveň musí být dána příčinná souvislost mezi účelem porušené normy a způsobeným následkem. Zákaz vjezdu všech motorových vozidel s výjimkou dopravní obsluhy se v určitém místě stanoví zpravidla tehdy, pokud je zde zájem na tom, aby byl v dané oblasti snížen průjezd motorových vozidel (např. za účelem nižší hlučnosti, zčásti i bezpečnosti chodců). Ze samotného porušení tohoto zákazu, i když se na obviněného jako řidiče motorového vozidla nevztahovala výjimka podle dodatkové tabulky umožňující vjezd dopravní obsluhy, nelze dovozovat existenci a následné porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona (tj. podle zákona o silničním provozu).

Hrubý nepoměr vzájemných plnění u trestného činu lichvy podle § 218 odst. 1 tr. zákoníku je nutno dovodit na základě celkového hodnocení všech plnění sjednaných mezi pachatelem a poškozeným, a nelze ho tedy posuzovat izolovaně jen ve vztahu k jednotlivým dílčím plněním. Výsledná hodnota těchto dílčích plnění může být odrazem více samostatných smluvních vztahů mezi pachatelem a poškozeným, jejichž předmětem je úvěr nebo půjčka, a to včetně smluvních sankcí, zajišťovacích institutů apod.

I když na základě vnitrostátní úpravy jiného členského státu Evropské unie může jeho rozhodnutí ukládající peněžitou sankci nebo jiné peněžité plnění učiněné v nepřítomnosti dotčené osoby nabýt právní moci bez ohledu na to, zda jí bylo vůbec doručeno, tak v řízení o uznání a výkonu tohoto cizozemského rozhodnutí s ohledem na ustanovení § 267 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 267 odst. 3 písm. c) z. m. j. s. soud nemůže uznat takové rozhodnutí, neboť tato ustanovení českého právního řádu vyžadují, aby cizozemské rozhodnutí bylo dotčenému osobně doručeno.

Skutečnost, že po zpracování znaleckého posudku znalcem zapsaným v seznamu znalců za splnění podmínek § 105 tr. ř. a zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech (dále jen „zákon o znalcích“), znalec ukončí svou činnost podle § 14 odst. 3 písm. c) zákona o znalcích oznámením o ukončení znalecké činnosti, nebrání v tom, aby tento znalec byl za splnění hledisek § 108 tr. ř. vyslechnut jako znalec přibraný ad hoc . Učinit tak lze, byl-li opětovně poučen ve smyslu § 106 tr. ř., složí-li slib podle § 5 odst. 2 zákona o znalcích (srov. § 26 odst. 3 zákona o znalcích) a nebrání-li takovému postupu důvody pro jeho vyloučení podle § 18 zákona o znalcích.

Podněcováním ve smyslu § 364 tr. zákoníku může být i projev na shromáždění občanů, při kterém jeden z řečníků vybízí přítomné k tomu, aby určité osoby (např. politiky nebo zástupce samosprávy z důvodu výkonu jejich pravomoci) fyzicky napadli. Takovou výzvou dochází k překročení mezí svobody projevu a práva na shromažďování (srov. čl. 17 odst. 1, 2 a čl. 19 Listiny základních práv a svobod), jež nelze zneužívat za účelem spáchání trestného činu.

K naplnění podmínek zvláštní účinné lítosti podle § 242 tr. zákoníku se vyžaduje aktivní přístup pachatele trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 tr. zákoníku. Ten je zpravidla vyloučen, pokud již pachatel nemá žádnou možnost disponovat s vlastním majetkem, jako je tomu např. v insolvenčním řízení. Odlišná situace je však v případě, že k vymožení pohledávek věřitelů pachatele byla ještě před zahájením trestního stíhání nebo v jeho průběhu vedena exekuční řízení, v jejichž rámci byly z majetku pachatele průběžně uspokojovány nároky věřitelů – správců povinných plateb. Zánik trestní odpovědnosti v důsledku účinné lítosti zde bude přicházet v úvahu zejména tehdy, jestliže pachatel poskytl potřebnou součinnost k vymáhání dlužných plateb nebo přispěl k dobrovolné úhradě některých z nich.

Úplatkem ve smyslu § 331 odst. 1 alinea 1 a § 334 odst. 1 tr. zákoníku může být i odměna, kterou poskytl žadatel o dotaci zaměstnanci orgánu veřejné moci, podílejícímu se na dotačním řízení, za administrativní a další služby (např. za to, že provedl kontrolu splnění podmínek pro vyplacení dotace). Následné rozvázání pracovněprávního vztahu orgánem veřejné moci s takovým zaměstnancem zpravidla nebude dostatečným uplatněním odpovědnosti podle jiného právního předpisu ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

Důkazním prostředkem použitelným v trestním řízení ve smyslu § 89 odst. 2 tr. ř. jsou primárně vlastní údaje o telekomunikačním provozu poskytnuté právnickými nebo fyzickými osobami zajišťujícími veřejnou komunikační síť nebo poskytujícími veřejně dostupnou službu elektronických komunikací (viz zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů), opatřené podle § 88a tr. ř. Pokud procesní strany nepožadují provedení důkazu obsahem těchto údajů, lze vycházet jen z jejich vyhodnocení zpracovaného policejním orgánem, a to na základě postupu podle § 213 odst. 1, 2 tr. ř.

Trestný čin těžkého ublížení na zdraví (§ 145 odst. 1 tr. zákoníku), jehož se pachatel dopustil tím, že jako řidič motorového vozidla fyzicky napadl jiného účastníka silničního provozu po vynuceném zastavení jeho vozidla pro nespokojenost s rychlostí nebo způsobem jeho jízdy, lze pokládat za čin spáchaný v souvislosti s řízením motorových vozidel. Proto lze jeho pachateli uložit trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku.

Podmínka jiného potřebného opatření k náhradě škody ve smyslu § 307 odst. 1 písm. b) tr. ř. může být splněna řádným oznámením škodní události příslušné pojišťovně a poskytnutím další potřebné součinnosti (viz rozhodnutí č. 19/1995 Sb. rozh. tr.), a to i v případě, že poškozený řádně nespecifikoval výši svého nároku nebo neposkytl jinou součinnost.

Obhájcem v trestním řízení podle § 35 odst. 1 tr. ř. nemůže být usazený evropský advokát, dokud po dohodě s obviněným neustanoví advokáta jako svého konzultanta v otázkách procesního práva podle § 35p odst. 1 zákona o advokacii a dokud neoznámí soudu nebo jinému orgánu činnému v trestním řízení adresu sídla konzultanta podle § 35p odst. 2 zákona o advokacii.

Zákonné znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku může naplnit i cizinec, jemuž bylo ve správním řízení uloženo vyhoštění a který se poté zdržoval na území České republiky, i když dosud proti němu nebyla použita donucovací opatření k výkonu vyhoštění podle čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady Evropské unie ze dne 16. 12. 2008 č. 2008/115/ES o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (tzv. návratová směrnice). Při úvahách, zda má být proti takovému cizinci uplatněna trestní odpovědnost za uvedený přečin a jaký trest za něj uložit, je třeba ovšem vycházet z eurokonformního výkladu ustanovení § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku vyplývajícího z judikatury Evropského soudního dvora a zabývat se též otázkou, proč nebyla použita donucovací opatření podle tzv. návratové směrnice, a to i se zřetelem k zásadě subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku).

Proti usnesení, jímž soud prvního stupně neschválil dohodu o vině a trestu podle § 206b odst. 3 tr. ř., není přípustná stížnost. Ustanovení § 314r odst. 2 věty druhé a třetí tr. ř. se nepoužije.

Pokud nájemci bytu měli s pronajímatelem uzavřené platné nájemní smlouvy, podle nichž mu řádně platili zálohy za služby (za dodávky vody a tepla), byl obviněný jako pronajímatel podle smluv o dodávkách vody a o dodávkách tepla povinen hradit zálohy za tyto služby jejich poskytovateli. Jestliže pronajímatel tuto povinnost úmyslně neplnil a v důsledku toho došlo k přerušení dodávek tepla a vody nájemcům bytu, tak za splnění dalších zákonných podmínek může tímto jednáním naplnit skutkovou podstatu přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku. Ani případný spor mezi pronajímatelem a poskytovatelem služeb (tj. dodávek tepla a vody) týkající se otázky započtení pohledávek, nemohl zprostit obviněného, jakožto pronajímatele, této povinnosti.

Zákonná dikce „ve spojení s organizovanou skupinou“, obsažená v § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, dopadá i na volnější formy vztahu pachatele k takové skupině, než je jeho členství v ní. K naplnění tohoto znaku kvalifikované skutkové podstaty tak může dojít i významnější spoluprací s organizovanou skupinou, jež působí ve více státech, z nichž jedním může být Česká republika, v zásadě srovnatelnou s jeho členstvím v takové skupině.

Při stanovení odměny za činnost advokáta jako opatrovníka ustanoveného mladistvému podle § 43 odst. 2 z. s. m. nelze vycházet z tarifní hodnoty podle § 10 odst. 3 advokátního tarifu, protože nejde o výkon obhajoby, ale je třeba použít § 9 odst. 1 advokátního tarifu, neboť jde o zastupování v řízení, v němž nelze hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích a zároveň advokátní tarif nestanoví jinak.

Plátce daně registrovaný k dani z přidané hodnoty, který uskutečnil v konkrétním období zdanitelná plnění podléhající této dani, avšak nepodal daňové přiznání k dani z přidané hodnoty, a tudíž řádně nepřiznal a neodvedl tuto daň, se může dopustit trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku i přesto, že podal kontrolní hlášení ve smyslu § 101c zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Kontrolní hlášení, byť jde o daňové tvrzení, je evidenčním nástrojem k řádnému zjištění daňové povinnosti daňového poplatníka, avšak nezbavuje jej povinnosti podat daňové přiznání podle § 21 zákona o dani z přidané hodnoty.

Vyplývá-li ze sdělení o zdravotním stavu obviněného (bez ohledu na formu sdělení či souvislosti s jinými lékařskými zprávami) možnost, že obviněný je stižen duševní chorobou, která nastala až po spáchání činu a trvale mu znemožňuje chápat smysl trestního stíhání a která vyvolává v době rozhodování soudu důvodné pochybnosti o přípustnosti trestního stíhání ve smyslu § 11 odst. 1 písm. g) tr. ř., je potřebné, aby soud odstranil uvedené pochybnosti zpravidla vyšetřením duševního stavu obviněného, nepostačí-li k tomu jiný postup (viz přiměřeně rozhodnutí pod č. 46/1990 -II. Sb. rozh. tr.).

Návrat obviněného do státu, jehož je státním občanem, nelze bez dalšího považovat za akt, jímž se obviněný vyhýbá trestnímu řízení ve smyslu § 302 tr. ř., zvláště když je známa adresa jeho pobytu v domovském státě. Pokud soudy doručovaly obviněnému na adresu jeho pobytu v cizině např. obžalobu, předvolání k hlavnímu líčení a vyrozumění o konání veřejného zasedání k projednání odvolání přímo (tj. prostřednictvím provozovatele poštovních služeb), ačkoliv takový způsob doručování byl v rozporu s ustanovením § 43 odst. 1, 3 z. m. j. s., tak ani z bezúspěšného doručování těchto písemností nemohly vyvodit závěr, že jsou splněny podmínky pro konání řízení proti uprchlému.

Omluvitelnou pohnutku ve smyslu § 146a tr. zákoníku zpravidla nemůže vyvolat předchozí nebezpečné jednání poškozeného jako účastníka silničního provozu, které bylo v rozporu s dopravními předpisy a obviněný jím mohl být rozhořčen.

Pokud pachatel s využitím omylu banky odčerpal peněžní prostředky z bankovního účtu, dopustil se tím trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku ke škodě banky (viz rozhodnutí pod č. 27/2014 -II. Sb. rozh. tr.). To však neplatí bezvýjimečně, zejména nikoli v případě, že pachatel nezaměřil svůj útok (v řadě realizovaných kroků) jen na výběr finančních prostředků z účtu u banky, ale především na podvodné získání možnosti disponovat s účtem na základě zmocnění vylákaného od majitele účtu. Za takové situace jsou jeho následné úkony (pokyny k převodům či výběrům), byť jsou jinak v rozporu s právem, formálně autorizovány oprávněnou osobou a poškozeným je majitel účtu, nikoli banka, která neměla možnost posoudit neoprávněnost dispozic s účtem.

Trest zákazu činnosti uložený právnické osobě podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku a § 20 odst. 1 t. o. p. o. může být vymezen i tak široce, že se jím zakazuje výkon všech předmětů podnikání, které má právnická osoba zapsané v příslušném veřejném rejstříku, pokud je to odůvodněno souvislostí se spáchanou trestnou činností, např. s trestným činem poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku, který se může týkat každého z předmětů podnikání.

S ohledem na ustanovení § 89 odst. 2 tr. ř. je přípustným důkazním prostředkem i záznam telefonického rozhovoru, který byl pořízen jedním z jeho účastníků bez souhlasu druhého účastníka téhož telefonického rozhovoru (viz obdobně rozhodnutí pod č. 7/2008 Sb. rozh. tr.). Proto je možno k důkazu použít i záznam telefonického rozhovoru, který pořídil volající (např. zástupce pojišťovny) a jímž si ověřoval u volaného některé okolnosti související s činností volajícího (např. okolnosti pojistné události, ohledně níž volaný uplatnil nárok na pojistné plnění). To platí i v případě, jestliže volající výslovně nesdělil volanému, že telefonický hovor je zaznamenáván, a nedotázal se ho na souhlas s pořízením takového záznamu, pokud však zřetelně deklaroval své postavení a smysl hovoru a celá komunikace byla zjevně srozumitelná. Za této situace nejde o nezákonné donucení k získání důkazu od volané osoby ve smyslu § 89 odst. 3 tr. ř., které by vylučovalo použít záznam telefonického rozhovoru jako důkazní prostředek.

Argumentace odvolacího soudu, že hodnocení důkazů je doménou nebo výsostným právem soudu prvního stupně, do něhož odvolací soud není oprávněn zasahovat a je jím vázán, nebo že odvolací soud neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, takže nemůže zasáhnout do skutkových závěrů soudu prvního stupně, je v rozporu s koncepcí odvolacího řízení, jehož úprava naopak výslovně předpokládá, že předmětem přezkumu odvolacího soudu jsou jak hodnocení důkazů, tak skutková zjištění soudu prvního stupně [viz např. § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř.]. Vázanost hodnocením důkazů soudem prvního stupně podle § 263 odst. 7 tr. ř. se projeví jen v souvislosti se změnou nebo doplněním skutkových zjištění odvolacím soudem a vztahuje se na omezený okruh případů, v nichž odvolací soud sám rozhoduje ve věci rozsudkem (§ 259 odst. 3 tr. ř.). Ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř. se uplatní při zrušení rozsudku soudu prvního stupně z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř., tedy přezkoumá-li odvolací soud hodnocení důkazů soudem prvního stupně a shledá-li je vadným a ve věci sám rozhodne.

Požadavek účasti vyžádané osoby v řízení, ve kterém jí byl uložen trest odnětí svobody, pro jehož výkon má být předána do jiného členského státu Evropské unie, uvedený v § 205 odst. 3 písm. g) z. m. j. s. se vztahuje k řízení, ve kterém bylo meritorně rozhodováno o vině a trestu, nikoli na řízení vykonávací, ve kterém došlo k odvolání podmíněného odkladu trestu odnětí svobody, aniž by byla změněna jeho původní výše.

I. Trestného činu padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle § 350 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který může z titulu své funkce, odbornosti či zařazení vystavit v konkrétním řízení lékařský posudek, byť tak učiní formou aprobace (osvědčení správnosti) rozhodných podkladů vypracovaných jinou osobou, s vědomím, že obsahují informace neodpovídající realitě, a tedy aniž by sám provedl veškeré úkony potřebné pro vystavení lékařského posudku. Z hlediska naplnění znaků tohoto trestného činu není podstatné formální označení listiny jako lékařského posudku, ale její obsah a účel, pro který byla vydána.

II. Nepravdivý nebo hrubě zkreslený lékařský posudek užije ve smyslu § 350 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku i ten, kdo s ním fyzicky nedisponuje, je-li takový posudek vystavený v jeho zájmu a je-li s jeho vědomím a vůlí užit jako pravý v řízení před orgánem veřejné moci.

Započítání vykonaného peněžitého trestu do souhrnného nepodmíněného trestu odnětí svobody podle § 92 odst. 2 tr. zákoníku je možné (nebyl-li znovu uložen peněžitý trest). Zápočet se provede v poměru vyplývajícím z ustanovení § 69 odst. 2 tr. zákoníku (ve znění účinném od 1. 10. 2020), tedy každá zaplacená částka odpovídající jedné denní sazbě peněžitého trestu se započítá jako dva dny odnětí svobody.

Právo odepřít výpověď jako svědek podle § 100 odst. 1, 2 tr. ř. je právem osobním a nepřenositelným na jinou osobu i v případě výslechu osoby mladší než osmnáct let. Zástupce orgánu sociálně-právní ochrany dětí přítomný u výslechu takové osoby (§ 102 odst. 1 tr. ř.) jí může poskytnout toliko pomoc k využití jejího oprávnění (srov. § 867 o. z.), avšak je vyloučeno, aby za tuto osobu sám využil tohoto práva.

Pachatelem přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku může být i osoba nenacházející se ve výkonu trestu odnětí svobody, která zašle omamnou nebo psychotropní látku do věznice jiné osobě zde vykonávající trest odnětí svobody. Takové jednání lze považovat za závažné, i když nevykazuje znaky opakování či soustavnosti, je-li to odůvodněno dalšími okolnostmi, např. druhem a množstvím návykové látky.

Trestní odpovědnosti právnické osoby nebrání, pokud ve smyslu § 8 odst. 4 písm. d) t. o. p. o. jednající fyzická osoba není trestně odpovědná z důvodu nepříčetnosti za protiprávní čin přičitatelný právnické osobě podle § 8 odst. 1, 2 t. o. p. o.

O zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku jde i tehdy, jestliže pachatel sice začne uskutečňovat násilí nebo hrozí bezprostředním způsobením těžké újmy na zdraví z jakékoliv jiné pohnutky než zmocnit se cizí věci (např. jako reakci na předchozí nevhodné chování poškozeného), avšak během útoku takový úmysl pojme a útok nebo pohrůžka násilným útokem mají být prostředkem k tomu, aby se zmocnil cizí věci (k tomu srov. č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). Zločin loupeže je v takovém případě ve vztahu speciality k trestnému činu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, proto je vyloučen jejich jednočinný souběh.

I. Úřední osoba požívá ochrany ve smyslu § 127 odst. 2 tr. zákoníku tehdy, pokud byl trestný čin vůči ní spáchán v souvislosti s její pravomocí. Proto je nezbytné, aby v popisu skutku, jímž byl obviněný jako pachatel uznán vinným trestným činem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 tr. zákoníku, byly vyjádřeny ty skutečnosti, které odůvodňují závěr, že úřední osoba vykonávala svoji pravomoc zákonu odpovídajícím způsobem (srov. přiměřeně č. 54/1970-II. Sb. rozh. tr.). V důsledku toho musí být součástí popisu skutku také odkaz na konkrétní právní předpis, upravující výkon pravomoci úřední osoby, jakož i popis takových skutkových okolností, z nichž je patrné, že úřední osoba vykonávala svoji pravomoc v souladu s ním (secundum et intra legem).

II. Odpor proti vydanému trestnímu příkazu může osoba k tomu oprávněná podat účinně i předtím, než jí byl trestní příkaz doručen.

I. Ustanovení § 158d odst. 3 tr. ř. neupravuje zvláštní, speciální institut v podobě sledování uskutečněného na základě předchozího povolení soudce, ale pouze klade náročnější podmínky na povolovací proces sledování, při kterém mají být pořizovány záznamy ve smyslu § 158d odst. 2 tr. ř. v případech, kdy má být sledováním zasaženo do vyjmenovaných základních lidských práv a svobod (přičemž může jít o práva či svobody i jiné než sledované osoby). Účelem ustanovení § 158d odst. 10 tr. ř. není nic jiného než s odkazem na ustanovení § 158d odst. 2 tr. ř. zdůraznit, že v jiné věci lze použít za předpokladů zde uvedených jako důkazní prostředek záznam pořízený při sledování a připojený protokol. Záznamy o sledování osob a věcí uvedené v § 158d odst. 2 tr. ř. a připojené protokoly tedy lze použít jako důkazní prostředky i v jiné trestní věci, než je ta, v níž bylo povoleno sledování, je-li i v této věci vedeno řízení o úmyslném trestném činu nebo souhlasí-li s tím osoba, do jejíž práv a svobod bylo sledováním zasahováno (§ 158d odst. 10 tr. ř.). To platí jak v případech, kdy bylo sledování povoleno státním zástupcem (§ 158d odst. 2 tr. ř.), tak i tehdy, kdy bylo sledování povoleno soudcem (§ 158d odst. 3 tr. ř.). V případech sledování povoleného soudcem, při němž se zasahuje do nedotknutelnosti obydlí nebo jiných práv uvedených v § 158d odst. 3 tr. ř., je však třeba přípustnost takového důkazního prostředku v jiné věci posuzovat s ohledem na zásadu proporcionality a s respektem k právu na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Přitom je nutno zejména přihlédnout k intenzitě zásahu do práv uvedených v § 158d odst. 3 tr. ř. a k závažnosti trestného činu, o němž se vede řízení v jiné trestní věci.

II. Je-li jediná fyzická osoba, která je jinak oprávněna činit úkony za právnickou osobu v trestním řízení (§ 34 odst. 1 t. o. p. o.), vyloučena podle § 34 odst. 4 věty první t. o. p. o. z provádění těchto úkonů proto, že je ve stejné trestní věci obviněna, toto vyloučení se nevztahuje na volbu zmocněnce k vykonávání úkonů za právnickou osobu v trestním řízení podle § 34 odst. 2 t. o. p. o., jestliže zde není konkrétní riziko, že by taková volba byla učiněna proto, aby poškodila právnickou osobu či aby se na její úkor fyzická osoba zvýhodnila v trestním řízení. Institut opatrovníka právnické osoby v trestním řízení podle § 34 odst. 5 t. o. p. o. je subsidiární povahy a měl by být využíván jen jako krajní prostředek, neboť vždy představuje zásah do práva právnické osoby na obhajobu v trestním řízení a ten musí být proporcionální vzhledem k účelu, který sleduje.

I. Ustanovení § 158d odst. 3 tr. ř. neupravuje zvláštní, speciální institut v podobě sledování uskutečněného na základě předchozího povolení soudce, ale pouze klade náročnější podmínky na povolovací proces sledování, při kterém mají být pořizovány záznamy ve smyslu § 158d odst. 2 tr. ř. v případech, kdy má být sledováním zasaženo do vyjmenovaných základních lidských práv a svobod (přičemž může jít o práva či svobody i jiné než sledované osoby). Účelem ustanovení § 158d odst. 10 tr. ř. není nic jiného než s odkazem na ustanovení § 158d odst. 2 tr. ř. zdůraznit, že v jiné věci lze použít za předpokladů zde uvedených jako důkazní prostředek záznam pořízený při sledování a připojený protokol. Záznamy o sledování osob a věcí uvedené v § 158d odst. 2 tr. ř. a připojené protokoly tedy lze použít jako důkazní prostředky i v jiné trestní věci, než je ta, v níž bylo povoleno sledování, je-li i v této věci vedeno řízení o úmyslném trestném činu nebo souhlasí-li s tím osoba, do jejíž práv a svobod bylo sledováním zasahováno (§ 158d odst. 10 tr. ř.). To platí jak v případech, kdy bylo sledování povoleno státním zástupcem (§ 158d odst. 2 tr. ř.), tak i tehdy, kdy bylo sledování povoleno soudcem (§ 158d odst. 3 tr. ř.). V případech sledování povoleného soudcem, při němž se zasahuje do nedotknutelnosti obydlí nebo jiných práv uvedených v § 158d odst. 3 tr. ř., je však třeba přípustnost takového důkazního prostředku v jiné věci posuzovat s ohledem na zásadu proporcionality a s respektem k právu na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Přitom je nutno zejména přihlédnout k intenzitě zásahu do práv uvedených v § 158d odst. 3 tr. ř. a k závažnosti trestného činu, o němž se vede řízení v jiné trestní věci.

II. Je-li jediná fyzická osoba, která je jinak oprávněna činit úkony za právnickou osobu v trestním řízení (§ 34 odst. 1 t. o. p. o.), vyloučena podle § 34 odst. 4 věty první t. o. p. o. z provádění těchto úkonů proto, že je ve stejné trestní věci obviněna, toto vyloučení se nevztahuje na volbu zmocněnce k vykonávání úkonů za právnickou osobu v trestním řízení podle § 34 odst. 2 t. o. p. o., jestliže zde není konkrétní riziko, že by taková volba byla učiněna proto, aby poškodila právnickou osobu či aby se na její úkor fyzická osoba zvýhodnila v trestním řízení. Institut opatrovníka právnické osoby v trestním řízení podle § 34 odst. 5 t. o. p. o. je subsidiární povahy a měl by být využíván jen jako krajní prostředek, neboť vždy představuje zásah do práva právnické osoby na obhajobu v trestním řízení a ten musí být proporcionální vzhledem k účelu, který sleduje.

Překážkou, která staví běh promlčecí doby podle § 94 odst. 3 tr. zákoníku, je pobyt odsouzeného v cizině, tj. jeho zdržování se mimo území České republiky. V řízení o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu Evropské unie ukládajícího nepodmíněný trest odnětí svobody (§ 298 a násl. z. m. j. s.) je však tato překážka založena zdržováním se odsouzeného mimo území dožadujícího (odsuzujícího) členského státu Evropské unie. Proto i v případě pobytu odsouzeného na území České republiky jde o zdržování se v cizině, a tedy i Česká republika je v tomto řízení z hlediska ustanovení § 94 odst. 3 tr. zákoníku pro odsouzeného „cizinou“. Dobu jeho pobytu na území České republiky tedy nelze započíst do promlčecí doby z hlediska posuzování důvodu pro neuznání takového rozhodnutí předpokládaného ustanovením § 305 odst. 1 písm. h) z. m. j. s.

Povinnost zásadně si opatřit před rozhodnutím o souhrnném trestu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku spis ve věci, v níž byl vydán rozsudek, ve vztahu ke kterému je důvod ukládat souhrnný trest (srov. rozhodnutí č. 12/1994 Sb. rozh. tr.), platí nejen pro řízení před soudem prvního stupně, ale i pro odvolací řízení. Takovou povinnost má odvolací soud zejména tehdy, když zjistí, že soud prvního stupně spisy o předchozích odsouzeních obviněného neměl pro ukládání souhrnného trestu k dispozici, anebo pokud ruší rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o souhrnném trestu a znovu o trestu sám rozhoduje. Jen tak lze spolehlivě zjistit, zda jsou splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu.

Znak přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku „neposkytne osobě, která při nehodě utrpěla újmu na zdraví, potřebnou pomoc“, bude zpravidla naplněn, jestliže se pachatel po dopravní nehodě vůbec nezajímá o zdravotní stav zraněné osoby, nevyvíjí žádnou aktivitu k její záchraně, případně ke zmírnění následků, které byly dopravní nehodou vyvolány, neposkytne nutnou součinnost jiné osobě při přivolání lékařské pomoci potřebné pro ochranu života a zdraví poškozené osoby, a místo nehody následně bez dalšího opustí.

Z trestního řádu nevyplývá povinnost překladu celého spisového materiálu vedeného v konkrétní trestní věci týkající se obviněného. Kritériem pro zajištění překladu písemností nad rámec výčtu vymezeného v ustanovení § 28 odst. 2 tr. ř. je pouze hledisko dodržení obecného práva obviněného na spravedlivé soudní řízení, zejména řádného uplatnění práva na obhajobu (§ 28 odst. 4 tr. ř.).

I. Námitka, že trest odnětí svobody nebyl snížen pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle některého z ustanovení § 58 odst. 1, 2, 6 nebo 7 tr. zákoníku Poznámka redakce Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: Rozhodnutí vychází z právní úpravy účinné do 30. 9. 2020, podle které šlo o ustanovení § 58 odst. 1, 2, 5 a 6 tr. zákoníku. Obdobnou povahu má nyní i ustanovení § 58 odst. 3 tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2020., nemůže naplnit žádný z důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř. Oproti tomu námitku, že nebylo užito ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku Poznámka redakce Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: Rozhodnutí vychází z právní úpravy účinné do 30. 9. 2020, podle které šlo o ustanovení § 58 odst. 4 tr. zákoníku., lze v některých případech podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve smyslu jiného nesprávného hmotně právního posouzení (jestliže dovolatel vytýká nesprávné posouzení hmotně právních podmínek uvedených v § 58 odst. 5 tr. zákoníku Poznámka redakce Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: Rozhodnutí vychází z právní úpravy účinné do 30. 9. 2020, podle které šlo o ustanovení § 58 odst. 4 tr. zákoníku., např. pojmů „zločin“, „organizovaná skupina“), nebo pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (jestliže dovolatel namítá, že i přes soudem přiznaný status spolupracujícího obviněného mu nebyl uložen trest odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby).

II. Byl-li obviněný v obžalobě státním zástupcem označen jako spolupracující obviněný (§ 178a tr. ř.) a soud dospěje k předběžnému závěru, že mu tento status nebude přiznán, pak je povinen postupovat analogicky podle § 190 odst. 2 tr. ř., resp. podle § 225 odst. 2 tr. ř., a nejpozději před vynesením rozsudku upozornit obviněného na takovou možnost, případně na jeho žádost odročit hlavní líčení a poskytnout mu znovu lhůtu alespoň pěti pracovních dnů k přípravě obhajoby. Toto upozornění soudem nemůže být ve stadiu po podání obžaloby nahrazeno sdělením (návrhem) státního zástupce, že podle jeho názoru by obviněný nadále neměl být posuzován jako spolupracující obviněný (viz rozhodnutí pod č. 40/1993 Sb. rozh. tr.). Jestliže soud nesplní uvedenou povinnost, jde o podstatnou vadu řízení ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř.

Udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, z důvodu nebezpečí vážné újmy hrozící dané osobě v jejím domovském státě samo o sobě nebrání předání této osoby k trestnímu stíhání podle § 205 odst. 1 z. m. j. s. do jiného státu, než je tento domovský stát. O žádosti jiného členského státu Evropské unie, formálně obsažené v evropském zatýkacím rozkazu, je vykonávající stát povinen rozhodnout buď tak, že vyžádanou osobu nacházející se na jejím území předá, nebo z taxativně vypočtených důvodů rozhodne, že taková osoba se nepředává. Samotná skutečnost, že vyžádaná osoba v průběhu předávacího řízení projeví ochotu s orgány činnými v trestním řízení vyžadujícího státu komunikovat a za tím účelem si tam zvolí obhájce, neopravňuje soud České republiky rozhodnout, že se vyžádaná osoba do vyžadujícího státu podle § 205 odst. 2 z. m. j. s. nepředá.

Advokáta, který byl obviněnému soudem ustanoven jako obhájce pouze za účelem odstranění vad jím podaného odvolání (§ 251 odst. 2 tr. ř.), nelze považovat za obhájce disponujícího oprávněními v rozsahu uvedeném v § 41 odst. 5 tr. ř., tj. též právem podat za obviněného dovolání, a není tak obhájcem obviněného, jemuž je třeba doručit opis rozsudku odvolacího soudu (§ 130 odst. 2 tr. ř.). Na běh lhůty k podání dovolání podle § 265e odst. 2 tr. ř. nemůže mít žádný vliv skutečnost, že mu soud prvního stupně doručil opis takového rozsudku.

Ke spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku je třeba, aby došlo ke zmaření nebo podstatnému ztížení výkonu rozhodnutí, a to určitým nakládáním s věcí, které se týká takové rozhodnutí (např. exekuční příkaz). V případě, že obviněný nakládal s věcí, které se netýká vydaný exekuční příkaz, nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. V úvahu však připadá jeho odpovědnost např. za trestný čin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jestliže v postavení dlužníka zcizil věc použitelnou k uspokojení pohledávky věřitele, které tím alespoň zčásti zmařil.

I. Za osobu, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného podle § 206 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, lze považovat i pachatele, který zastupoval poškozeného na základě smlouvy, z níž vyplývala zvýšená míra jeho odpovědnosti při ochraně zájmů poškozeného. To platí i v případě, že poškozený nebyl dostatečně informován o skutečném postavení pachatele (např. o tom, zda je advokátem), kterého zmocnil k zastupování.

II. Námitka, že v úvodní části rozsudku nejsou uvedena jména soudců, nemůže naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť nejde o součást výroku rozsudku ve smyslu § 120 odst. 1 písm. c) tr. ř., který není jen z tohoto důvodu neúplný.

I. Přestože při posuzování zákonných podmínek hrubé nedbalosti podle § 16 odst. 2 tr. zákoníku je důležité subjektivní hledisko pachatele, nelze odhlížet od objektivních okolností případu, zejména od toho, jakou činnost pachatel vykonával, s jak nebezpečnou věcí při tom zacházel a jak závažný následek mohl způsobit. U určitých specifických činností, jako je např. letecký provoz, je namístě vyžadovat daleko vyšší míru opatrnosti a hranice hrubé nedbalosti může být níže než u běžných lidských činností. Zřejmou bezohlednost k zájmům chráněným trestním zákonem ve smyslu § 16 odst. 2 tr. zákoníku je nutno spatřovat v jednání pachatele spočívajícím ve sledu leteckých manévrů, při nichž letěl relativně delší dobu v nepovolené výšce, mimořádně nízko nad terénem, který neznal a kde mohl předpokládat různé překážky v podobě elektrických vedení apod., navíc aniž by provedl důkladnou předletovou přípravu a pozorně sledoval prostor před sebou.

II. Subjektivní stránka spáchaného trestného činu nemusí být ve skutkové větě v odsuzujícím rozsudku vyjádřena vždy popisem vnitřního vztahu obviněného (pachatele) k následku. Postačí, že vyplývá z popsaného způsobu jednání, který nepřipouští jiné právní posouzení než závěr o určité formě zavinění. To, jak výslovně je nutno subjektivní stránku ve výroku rozsudku popsat, záleží na tom, o jaký trestný čin jde.

Jednočinný souběh trestných činů provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle § 265 tr. zákoníku a nedovoleného ozbrojování podle § 279 tr. zákoníku není vyloučen.

Přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je trvající trestný čin. Jestliže se v průběhu páchání tohoto přečinu pachatel dopustí trestného činu krádeže podle § 205 tr. zákoníku, nejsou tyto trestné činy spáchány v jednočinném, nýbrž ve vícečinném souběhu.

Podané dovolání se posuzuje jako celek a takto se posuzuje i jeho přípustnost. Proto je lze odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jen v případě, že není přípustné v celém rozsahu.

Jestliže policejní orgán v přípravném řízení obdržel před vstupem do obydlí (např. hotelového pokoje) souhlas jeho uživatelů k tomu, aby v tomto obydlí provedl úkon trestního řízení spočívající v ohledání obydlí nebo jeho části jako místa činu (§ 113 odst. 1 tr. ř.), nelze samotné provedení tohoto úkonu považovat za nezákonné, a to především z důvodu uděleného souhlasu ve smyslu čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pokud policejní orgán v obydlí při ohledání místa činu (§ 113 odst. 1 tr. ř.) provedl rovněž úkony typické pro domovní prohlídku (např. přemisťování věcí, odkrývání doposud skrytých prostor a nahlížení do nich), pro jejíž provedení však nebyly splněny zákonné podmínky (§ 83 odst. 1 tr. ř.), je třeba tímto způsobem zajištěné důkazy, pokud nebyly dobrovolně vydány podle § 78 odst. 1 tr. ř., považovat za nezákonné, neboť jde o důkazy získané v průběhu úkonu trestního řízení, který svou povahou již odpovídal domovní prohlídce ve smyslu § 82 odst. 1 tr. ř. Ta část důkazů, která byla policejním orgánem získána postupem prováděným v rámci ohledání místa činu, který již svým charakterem odpovídal domovní prohlídce, pro jejíž provedení nebyly splněny zákonné podmínky, je absolutně nepoužitelná. Opačný postup by vedl k zásahu do práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu hlavy páté Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Snížení mimosmluvní odměny advokáta podle § 12a odst. 1, 2 advokátního tarifu se uplatní i v těch případech, kdy je advokát (ať již zmocněnec nebo obhájce) sice zvolen, ale jeho náklady hradí stát na základě rozhodnutí podle § 151 odst. 3, 6 tr. ř.

Neoprávněným lovem ve smyslu skutkové podstaty trestného činu pytláctví podle § 304 tr. zákoníku jsou jednání, která se vymykají zákonným podmínkám lovu podle zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o myslivosti"). Znak „neoprávněně“ je proto nutno vykládat v celém kontextu zákona o myslivosti, tedy nejen s přihlédnutím k ustanovení § 46 a § 48a zákona o myslivosti, ale také k ustanovení § 45 odst. 1 zákona o myslivosti a objektu trestného činu, kterým je ochrana přírody, resp. volně žijící zvěře a ryb, jakož i ochrana práva myslivosti a výkonu rybářského práva. Platí tedy, že i osoba, která dodržela formální náležitosti § 46 odst. 1 zákona o myslivosti (má povolenku k lovu, lovecký lístek, zbrojní průkaz atd.) a loví zvěř v rozporu s výslovným zákazem podle § 45 zákona o myslivosti, jedná nad rámec vydaného povolení, a tedy neoprávněně ve smyslu skutkové podstaty trestného činu pytláctví podle § 304 tr. zákoníku.

Nejvyšší soud nemůže v řízení o dovolání přezkoumávat již neexistující rozhodnutí nebo výrok. Došlo-li proto před rozhodnutím o dovolání ke zrušení pravomocného rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje, popřípadě ke zrušení dovoláním napadeného výroku (např. v souvislosti s uložením souhrnného trestu či společného trestu za pokračování v trestném činu), je v takovém případě dovolání v daném rozsahu nepřípustné a, nesměřuje-li současně i proti jinému výroku téhož rozhodnutí, který zrušen nebyl, je nutno je podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítnout.

Pachatel může za splnění dalších podmínek spáchat pokračující trestné činy dotačního podvodu podle § 212 odst. 1 tr. zákoníku a poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku, jestliže na podkladě předem uzavřené dohody s Úřadem práce České republiky jako poskytovatelem příspěvku na mzdové náklady na společensky účelné pracovní místo, vypláceného ze státního rozpočtu České republiky a z rozpočtu Evropské unie, opakovaně v pravidelně stanovených intervalech (např. jednou měsíčně) a za stejných podmínek, které byly v dohodě specifikovány, uváděl ve výkazech vyúčtování mzdových nákladů nepravdivé údaje o tom, že za zaměstnance, na jehož pracovní místo žádal příspěvek, odvedl pojistné na veřejné zdravotní pojištění a na sociální zabezpečení, přestože tak ani zčásti neučinil, ačkoli to bylo podmínkou pro vyplacení příspěvku. Každý takový výkaz vyúčtování mzdových nákladů je třeba považovat za novou žádost o příspěvek, bez níž by poskytovatel nevyplatil požadovaný příspěvek. Není významné, že v samotné dohodě uzavřené na základě žádosti o příspěvek pachatel neuváděl žádné nepravdivé údaje.

Zákonný znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu krádeže spočívající v tom, že čin byl spáchán za „jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí“ [§ 205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku], může být naplněn tím, že pachatel se dopustil krádeže v době výskytu koronaviru označovaného jako SARS CoV-2 a způsobujícího epidemii onemocnění COVID-19. Nestačí zde ovšem jen časová a místní souvislost spáchaného činu s takovou událostí, ale je nutná i určitá věcná souvislost s ní, tedy že se tato událost konkrétním způsobem projevila při spáchání trestného činu krádeže. Uvedený vztah bude dán např. tehdy, jestliže zmíněná událost nebo omezení či jiná opatření přijatá v jejím důsledku a k jejímu řešení umožnily či usnadnily pachateli spáchání trestného činu, nebo pokud pachatel počítal s tím, že mu to umožní uniknout jeho odhalení a dopadení, anebo svůj čin zaměřil přímo proti těmto opatřením a omezením, aby je mařil či ztěžoval apod. Samotné vyhlášení nouzového stavu (čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, ve znění ústavního zákona č. 300/2000 Sb.) a spáchání činu za tohoto stavu není znakem kvalifikované skutkové podstaty trestného činu krádeže podle § 205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Vyhlášení nouzového stavu, důvody, které k němu vedly, a veřejně dostupné informace o něm však mohou mít podpůrný význam pro závěr, že v dané době a na daném místě došlo k určité „události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí“ a že pachatel o tom alespoň měl a mohl vědět [§ 17 písm. b) tr. zákoníku].

Trestný čin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku může spáchat i řidič motorového vozidla, který v důsledku nedostatečného sledování silničního provozu a překročení nejvyšší povolené rychlosti narazil do jiného motorového vozidla stojícího v tomtéž jízdním pruhu a usmrtil jeho řidiče, který se v důsledku poruchy tohoto motorového vozidla pohyboval u něj. Trestní odpovědnost pachatele zde není vyloučena tím, že stojící motorové vozidlo nebylo řádně označeno jako překážka silničního provozu a že jeho řidič neměl na sobě oděvní doplňky s označením z retroreflexního materiálu. Zcela bez významu je, že usmrcený řidič, který byl držitelem platného řidičského oprávnění, neměl potvrzení o zdravotní způsobilosti k řízení motorového vozidla.

I. Vojenským materiálem ve smyslu § 265 odst. 1 tr. zákoníku o trestném činu provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence zásadně není znehodnocená a neaktivní munice po její předchozí delaboraci a označená znehodnocovací značkou.

II. Jestliže se obviněný důvodně spoléhal na správnost odborného názoru příslušné autority (např. názor Vojenského technického ústavu na charakter určitého materiálu), že věc, s níž nakládal, není vojenským materiálem, aniž by o tom byly pochybnosti odůvodněné konkrétními okolnostmi, nelze zpravidla dovodit jeho úmyslné zavinění ve vztahu k uvedenému normativnímu znaku, i kdyby se dodatečně zjistilo, že takovou věc lze považovat za vojenský materiál.

III. O zabrání věci podle § 101 tr. zákoníku konkrétní osobě odlišné od obviněného zásadně není možno rozhodnout, pokud jí nebylo přiznáno postavení zúčastněné osoby, dáno poučení a umožněno uplatnění jejích práv podle § 42 odst. 1, 2 tr. ř., zejména vyjádřit se k možnému rozhodnutí o zabrání věci před jeho učiněním.

Překážkou, pro kterou nelze rozhodnout o předání na základě evropského zatýkacího rozkazu podle § 205 odst. 2 z. m. j. s., nemůže být skutečnost, že orgány vyžadujícího státu činné v trestním řízení dosud neučinily žádný pokus o kontakt s vyžádaným.

Jestliže soud již rozhodl o opravném prostředku obviněného (např. o stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně o jeho vzetí do vazby), bylo tímto rozhodnutím řízení ve věci opravného prostředku ukončeno. Pokud obviněný poté podá námitku podjatosti vůči soudcům, kteří o tomto opravném prostředku rozhodovali, soud o této námitce nerozhoduje postupem podle § 31 tr. ř., ale obviněného jen vyrozumí, že námitku podjatosti podle § 30 tr. ř. nelze vznést proti soudcům (soudci), kteří ve věci již rozhodli.

K rozhodnutí podle § 73a odst. 1 tr. ř., že složená peněžitá záruka, jejíž přijetí bylo podle § 73a odst. 2 písm. a) tr. ř. státním zástupcem shledáno přípustným, se nepřijímá a obviněný se nepropouští z vazby na svobodu, protože v mezičase vyšly najevo nové skutečnosti odůvodňující např. rozšíření vazebních důvodů o koluzní vazbu podle § 67 písm. b) tr. ř., je v přípravném řízení příslušný soud (soudce). Státní zástupce v takovém případě ani nemůže rozhodnout podle § 73a odst. 5 tr. ř. o zrušení již složené peněžité záruky, neboť vydání takového rozhodnutí předpokládá, že obviněný se nenachází ve vazbě.

Rozhodnout o nároku na náhradu dlužného výživného jako majetkové škody, jež byla poškozenému způsobena, ve smyslu § 43 odst. 1 věty poslední tr. ř. lze podle § 228 odst. 1 tr. ř. (popř. i podle § 229 odst. 1, 2 tr. ř.) pouze za předpokladu, že o nároku na výživné dosud nebylo rozhodnuto v občanskoprávním řízení. Bylo-li však o vyživovací povinnosti obviněného pro relevantní období páchání přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 tr. zákoníku již rozhodnuto, třeba i nepravomocně, v občanskoprávním řízení, představuje takové rozhodnutí překážku podání návrhu poškozeného na rozhodnutí o povinnosti obviněného k náhradě škody podle § 44 odst. 3 tr. ř.

Není porušením zásady ne bis in idem, a není tedy dán důvod nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. k) tr. ř., pokud je pachatel, který v úmyslu vylákat plnění z pojištění úmyslně vyvolal pojistnou událost (dopravní nehodu), uznán vinným přečinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 2 tr. zákoníku, ačkoliv byl v souvislosti s touto dopravní nehodou již předtím příslušným správním orgánem postižen za přestupek podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, spočívající v porušení § 4 písm. a), písm. b) a § 5 odst. 1 písm. b) tohoto zákona tím, že se řádně nevěnoval řízení motorového vozidla.

Místem spáchání trestného činu kuplířství podle § 189 odst. 1 tr. zákoníku z hlediska místní příslušnosti soudu (§ 18 odst. 1 tr. ř.) je místo, kde pachatel jiného přiměje, zjednává, najímá, láká nebo svádí k provozování prostituce, popřípadě místo, kde pachatel kořistí z prostituce provozované jiným, tedy kde z ní získává majetkový prospěch. Není jím však bez dalšího místo, kde byla prostituce prováděna.

Odpovědnost pachatele za hospodaření občanského sdružení (spolku) vymezená jeho stanovami je smluvně převzatou povinností opatrovat nebo spravovat cizí majetek ve smyslu ustanovení § 220 odst. 1 tr. zákoníku o trestném činu porušení povinnosti při správě cizího majetku, neboť stanovy lze považovat za smlouvu sui generis.

Rozhodnutí správce daně o zřízení zástavního práva podle § 170 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů, není rozhodnutím, které podléhá výkonu rozhodnutí, a proto ani nelze zmařit jeho výkon ve smyslu § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Rozhodnutím, jehož výkon je možno zmařit a naplnit tím skutkovou podstatu přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, je až rozhodnutí soudu o nařízení prodeje zástavy podle § 358 odst. 1 z. ř. s. Proto se zástavní dlužník (vlastník zástavy), který prodá takovou zástavu, aniž by byl soudem nařízen její prodej, nedopustí uvedeného přečinu. Není však vyloučeno posoudit toto jednání jako jiný trestný čin, například přečin poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku.

Není porušením zákazu retroaktivity v neprospěch pachatele (čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, § 1 tr. zákoníku), který se uplatní i ve vztahu k právnické osobě jako pachateli trestného činu (§ 1 odst. 2 t. o. p. o.), pokud byla právnická osoba odsouzena za trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku, jehož se dopustila tím, že jednáním uskutečněným až po nabytí účinnosti zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, sebe nebo jiného obohatila ke škodě cizího majetku, jestliže k tomu záměrně fyzická osoba jednající za právnickou osobu využila omylu, který vyvolala jiná nebo tatáž fyzická osoba již přede dnem 1. 1. 2012. To platí např. tehdy, jestliže fyzická osoba (třeba v postavení člena statutárního orgánu určité obchodní společnosti) vyvoláním nebo využitím omylu příslušného orgánu státu nebo zamlčením podstatných skutečností v době do 31. 12. 2011 dosáhla vydání rozhodnutí o schválení provozu fotovoltaické elektrárny provozované obchodní společností a následného vyplácení vyšší podpory obnovitelných zdrojů energie, pokud obchodní společnost od 1. 1. 2012 prostřednictvím téže fyzické osoby nebo prostřednictvím dalších osob na základě pokynů této fyzické osoby prováděla fakturaci a nechala si vyplácet takovou podporu, ačkoliv na ni neměla nárok.

Není porušením zákazu retroaktivity v neprospěch pachatele (čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, § 1 tr. zákoníku), který se uplatní i ve vztahu k právnické osobě jako pachateli trestného činu (§ 1 odst. 2 t. o. p. o.), pokud byla právnická osoba odsouzena za trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku, jehož se dopustila tím, že jednáním uskutečněným až po nabytí účinnosti zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, sebe nebo jiného obohatila ke škodě cizího majetku, jestliže k tomu záměrně fyzická osoba jednající za právnickou osobu využila omylu, který vyvolala jiná nebo tatáž fyzická osoba již přede dnem 1. 1. 2012. To platí např. tehdy, jestliže fyzická osoba (třeba v postavení člena statutárního orgánu určité obchodní společnosti) vyvoláním nebo využitím omylu příslušného orgánu státu nebo zamlčením podstatných skutečností v době do 31. 12. 2011 dosáhla vydání rozhodnutí o schválení provozu fotovoltaické elektrárny provozované obchodní společností a následného vyplácení vyšší podpory obnovitelných zdrojů energie, pokud obchodní společnost od 1. 1. 2012 prostřednictvím téže fyzické osoby nebo prostřednictvím dalších osob na základě pokynů této fyzické osoby prováděla fakturaci a nechala si vyplácet takovou podporu, ačkoliv na ni neměla nárok.

Přečin navazování nedovolených kontaktů s dítětem podle § 193b tr. zákoníku je předčasně dokonaným deliktem. Proto je trestně postižitelný již samotný návrh na setkání, který pachatel učinil dítěti mladšímu patnácti let za účelem dopustit se na něm některého ze sexuálně motivovaných trestných činů, jejichž výčet v tomto ustanovení je demonstrativní. Návrh na takové setkání může být učiněn jakýmkoliv způsobem, např. prostřednictvím informačních nebo komunikačních technologií, v listinné podobě či ústně. Provedeným dokazováním je třeba objasnit, který z trestných činů, na něž je v této skutkové podstatě odkazováno, pachatel v době učinění návrhu na setkání zamýšlel spáchat.

I. Podle § 207 odst. 2 tr. ř. lze v hlavním líčení přečíst protokol o výpovědi obviněného učiněné po náležitém poučení ve vazebním zasedání (§ 33 odst. 1, 2 a 5 tr. ř.), jemuž nebyl přítomen obhájce obviněného, neboť jeho účast ve vazebním zasedání není nutná (§ 73f odst. 2 tr. ř.).

II. Počátek nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr. ř. se odvíjí od vzniku důvodně založeného podezření, že v projednávaném činu lze spatřovat trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. O tom je třeba obviněného v průběhu trestního stíhání neprodleně vyrozumět (např. ve smyslu § 160 odst. 6 tr. ř., § 190 odst. 2 tr. ř., případně § 225 odst. 2 tr. ř.) a zároveň jej vyzvat ke zvolení obhájce. Důvod takové změny musí vyplynout z výsledků provedeného dokazování, nemůže jím být jen přesvědčení obviněného, že na základě jeho výpovědi mělo dojít k jinému právnímu posouzení skutku, a tedy i ke vzniku důvodu nutné obhajoby.

I. Zakrývání vlastní zpronevěry peněz falšováním účetnictví vedeného týmž pachatelem je možno vyjádřit souběhem trestných činů zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku. Zpravidla půjde o vícečinný souběh, pokud zpronevěra předchází takovému falšování, není však vyloučen ani jednočinný souběh, jsou-li obě jednání vzájemně provázána natolik, že je nelze od sebe vzájemně oddělit. V takovém případě však lze škodu zásadně zohlednit jen v rámci ustanovení § 206 tr. zákoníku, neboť jen jednání spočívající v přisvojení si svěřené věci je příčinou vzniku škody.

II. Výrok rozsudku soudu prvního stupně o jednom z více dílčích útoků téhož pokračujícího trestného činu (ve smyslu § 116 tr. zákoníku), jímž byl obviněný uznán vinným, není oddělitelným výrokem podle § 258 odst. 2 tr. ř., byť jinak jde o samostatný skutek z procesního hlediska podle § 12 odst. 12 tr. ř. Proto odvolací soud nemůže zrušit výrok rozsudku soudu prvního stupně jen ohledně některého takového dílčího útoku a znovu o něm rozhodnout v odvolacím řízení (ať znovu uznat obviněného vinným jeho spácháním, anebo jej pro tento útok zprostit obžaloby) a zároveň ve zbývající části ponechat rozhodnutí soudu prvního stupně v platnosti.

III. Odvolací soud sice může pojmout odůvodnění vlastního rozhodnutí o odvolání stručně, může též přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, ale z jeho rozhodnutí musí být zároveň patrné, že se skutečně zabýval argumentací obsaženou v odvolání a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně. Prostý odkaz na odůvodnění napadeného rozhodnutí by byl přípustný pouze tehdy, pokud by se soud prvního stupně dostatečně a beze zbytku vypořádal s veškerou argumentací (zejména pokud by strana v opravném prostředku pouze opakovala argumentaci přednesenou již před soudem prvního stupně, s níž se tento soud zcela vypořádal), naopak jako nedostatečný by se jevil, pokud strana předložila v opravném prostředku novou argumentaci či dokonce nové skutečnosti nebo nové důkazy.

Jinou podobnou povinnou platbou ve smyslu § 240 odst. 1 tr. zákoníku je i rozhlasový a televizní poplatek podle zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.

I. Závěr o spáchání trestných činů porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 tr. zákoníku a porušení chráněných průmyslových práv podle § 269 tr. zákoníku je podmíněn zjištěním, do jakých nehmotných předmětů ochrany pachatel zasáhl, a stanovením toho, jakou mimotrestní právní úpravou jsou taková práva chráněna. Jde-li o tzv. národní ochranné známky či průmyslové vzory zapsané u národního úřadu průmyslového vlastnictví, užije se národní právní úprava (v České republice zákon č. 207/2000 Sb., o ochraně průmyslových vzorů, ve znění pozdějších předpisů, resp. zákon č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů), jde-li o unijní ochranné známky či (průmyslové) vzory zapsané u Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO), užijí se normy sekundárního evropského práva (např. nařízení Rady Evropských společenství č. 6/2002), jde-li o mezinárodně zapsané ochranné známky či průmyslové vzory zapsané u Světové organizace duševního vlastnictví (WIPO), jsou určující mezinárodní smlouvy (např. Haagská dohoda o mezinárodním zápisu průmyslových vzorů).

II. V popisu skutku v rozhodnutí ve věci samé (např. v usnesení o zahájení trestního stíhání, obžalobě či rozsudku) musejí být v případě trestných činů podle § 268 a § 269 tr. zákoníku jednoznačně identifikována průmyslová práva, do nichž bylo zasaženo, a to uvedením příslušného úřadu, u nichž jsou zapsána, identifikačním číslem, subjektem, v jehož prospěch jsou registrována, případně dalšími údaji (např. datem registrace), a to spolu s konkretizací způsobu zásahu do nich (např. označením konkrétního předmětu, jímž bylo do uvedených konkrétních průmyslových práv zasaženo). Pokud by šlo o obsáhlý soupis jednotlivých průmyslových práv, který by neúměrně zatěžoval výrokovou část rozhodnutí ve věci samé, lze připustit i identifikaci prostřednictvím souhrnného popisu za užití odkazu na podrobný seznam obsažený v trestním spise. Pro zachování práva na obhajobu a na spravedlivý proces musí být obviněný seznámen s takovým seznamem a musí mu být umožněno bránit se jednotlivým položkám.

III. Omyl pachatele o tom, zda jde o chráněnou ochrannou známku či chráněný průmyslový vzor, tedy omyl o normativních znacích skutkových podstat trestných činů podle § 268 a § 269 tr. zákoníku (viz též rozhodnutí pod č. 47/2011 Sb. rozh. tr.) a o jejich mimotrestní právní úpravě, na kterou trestní zákoník neodkazuje, se posoudí podle pravidel o skutkovém omylu (podobně viz rozhodnutí pod č. 10/1977 Sb. rozh. tr.).

IV. Poškozený (§ 43 odst. 1 tr. ř.) či jeho zaměstnanec zásadně nemůže být znalcem, osobou podávající odborné vyjádření ani odborným konzultantem pro jejich poměr k věci, a tím i pochybnosti o jejich nepodjatosti.

Pachatelem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku může být i ten, kdo ukryl větší množství nekolkovaných cigaret v domě, v němž přebývá, i když není jeho vlastníkem ani vlastníkem těchto cigaret. V takovém případě lze učinit závěr, že pachatel skladuje uvedené cigarety a že je plátcem spotřební daně ve smyslu § 4 odst. 1 písm. f) a § 9 odst. 3 písm. e) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, přičemž nesplnil povinnost zaplatit tuto daň použitím tabákové nálepky podle § 114 odst. 2 zákona o spotřebních daních a vyhlášky o tabákových nálepkách (nyní vyhlášky č. 82/2019 Sb.).

Návrh státního zástupce učiněný podle § 95 odst. 1 z. m. j. s. zpravidla není třeba písemně přeložit osobě, jež má být podle návrhu vydána do ciziny, do jejího mateřského jazyka nebo do jazyka, o kterém uvede, že ho ovládá.

Lhůta 60 dnů uvedená v § 209 odst. 1 z. m. j. s. je pořádková, nikoliv prekluzivní. S jejím nedodržením není spojen zánik povinnosti vykonávajícího státu rozhodnout o požadavku obsaženém v evropském zatýkacím rozkaze a není ani důvodem pro propuštění zadržené osoby z předběžné vazby na svobodu. Pokud soud nedodrží tuto lhůtu, je povinen podle § 209 odst. 3 z. m. j. s. informovat o této skutečnosti a o důvodech, pro které lhůta nebyla dodržena, příslušný orgán vyžadujícího státu a Eurojust.

Pro závěr, že jde o nezvěstnou osobu ve smyslu § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř., není nutné, aby bylo vydáno rozhodnutí podle § 66 o. z., podle něhož může soud za nezvěstného prohlásit svéprávného člověka, který opustil své bydliště, nepodal o sobě zprávu a není o něm známo, kde se zdržuje. Postačí, že orgány činné v trestním řízení po takové osobě bezvýsledně pátraly nebo se bezvýsledně pokusily o provedení jejího výslechu, a zároveň bylo zjištěno, že opustila své bydliště, nepodala o sobě zprávu a není známo, kde se zdržuje.

Jednočinný souběh přečinů výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 3 alinea první tr. zákoníku a zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 tr. zákoníku není vyloučen.

Zpráva odeslaná a doručená prostřednictvím elektronické pošty (dále jen „e-mail“) je „jiným dokumentem uchovávaným v soukromí“ ve smyslu § 183 odst. 1 tr. zákoníku, neboť každá e-mailová schránka, do níž jsou doručovány zprávy, je chráněna jedinečným přístupovým heslem a samotné zprávy jsou uchovávány na serverech, ke kterým nemají přístup neoprávněné osoby. Ačkoliv zpráva doručovaná e-mailem prochází jinými počítači předtím, než dosáhne cílový počítač, nelze z této skutečnosti dovodit, že by měla taková zpráva představovat formu veřejné komunikace, tedy komunikace, jež není vymezena konkrétními předem určenými subjekty.

Výše škody, která je znakem kvalifikované skutkové podstaty přečinu způsobení úpadku ve smyslu § 224 odst. 1, odst. 3 nebo 4 tr. zákoníku, odpovídá rozdílu mezi tím, v jakém rozsahu byl pachatel jako dlužník schopen uspokojit pohledávky poškozených věřitelů dříve, než se dostal do úpadku [§ 3 odst. 1, 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění pozdějších předpisů], a v jakém rozsahu (a zda vůbec) by je mohl uspokojit poté, co si přivodil úpadek. K tomu je třeba opatřit dostatečné důkazy zejména na podkladě znaleckého zkoumání ekonomického stavu dlužníka jak před způsobením úpadku, tak po něm. Z něj musí být zřejmý i vliv majetkových dispozic pachatele na způsobení stavu úpadku a na omezení možnosti uspokojení pohledávek věřitelů. Nepodaří-li se zjistit (např. v důsledku chybějících účetních a dalších dokladů), zda v době, kdy pachatel jako dlužník činil určité výdaje ze svého majetku bez získání odpovídající protihodnoty, byl již v úpadku či nikoli, lze toto jeho jednání posoudit jako přečin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pokud uvedenými majetkovými dispozicemi alespoň částečně zmařil uspokojení svého věřitele.

Z hlediska zániku trestní odpovědnosti pachatele v důsledku účinné lítosti podle § 33 tr. zákoníku nemusí ani samotná skutečnost, že byl odhalen jím spáchaný trestný čin, automaticky vylučovat dobrovolnost jednání pachatele, jímž zamezil nebo napravil škodlivý následek ve smyslu § 33 písm. a) tr. zákoníku. Podstatné je jeho subjektivní vnímání toho, jestli mu v daném okamžiku bezprostředně hrozí trestní stíhání či nikoli.

Pro určení věcné příslušnosti soudu podle § 16 a § 17 tr. ř. je v trestních řízeních, která byla ve smyslu § 12 odst. 10 tr. ř. a § 158 odst. 3 tr. ř. zahájena do 30. 9. 2020, rozhodné znění § 138 odst. 1 tr. zákoníku účinné do 30. 9. 2020, jak vyplývá z čl. II zákona č. 333/2020 Sb. Okamžik podání obžaloby či jiného srovnatelného návrhu státním zástupcem je pro takové posouzení bez významu.

Pro určení věcné příslušnosti soudu podle § 16 a § 17 tr. ř. je v trestních řízeních, která byla ve smyslu § 12 odst. 10 tr. ř. a § 158 odst. 3 tr. ř. zahájena do 30. 9. 2020, rozhodné znění § 138 odst. 1 tr. zákoníku účinné do 30. 9. 2020, jak vyplývá z čl. II zákona č. 333/2020 Sb. Okamžik podání obžaloby či jiného srovnatelného návrhu státním zástupcem je pro takové posouzení bez významu.

Podá-li státní zástupce obžalobu na obviněného, který je cizím státním příslušníkem a na území České republiky se nezdržuje, soud prvního stupně nemůže z důvodu uvedeného v § 173 odst. 1 písm. a) tr. ř. přerušit jeho trestní stíhání, hodlá-li předat trestní řízení do ciziny podle § 105 a násl. z. m. j. s. V takovém případě rozhodne podle § 108 z. m. j. s. o dočasném upuštění od některých úkonů trestního řízení za současného předložení žádosti Ministerstvu spravedlnosti o převzetí trestního řízení (§ 106 odst. 1 z. m. j. s.), popřípadě zaslání takové žádosti přímo příslušnému cizozemskému orgánu (§ 106 odst. 3 z. m. j. s.).

Nenaplnění podmínek pro uložení výjimečného trestu vyžadovaných v § 54 odst. 2 tr. zákoníku nebrání soudu mimořádně zvýšit obviněnému trest odnětí svobody podle § 59 odst. 1 tr. zákoníku, jsou-li splněna v něm stanovená zákonná kritéria, neboť každé z těchto ustanovení má jinou povahu a obsahuje odlišná hlediska.

Předběžným opatřením soudu, jehož porušením lze spáchat přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku, se rozumí předběžné opatření podle § 400 až § 414 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, nikoliv předběžné opatření uložené podle § 88b a násl. tr. ř. Pro případ neplnění podmínek předběžného opatření uloženého v trestním řízení zákon předvídá právní důsledky v ustanovení § 88o tr. ř.

I. Vykonání úkonů právní služby obhájcem v době nouzového stavu vyhlášeného v souvislosti s šířením epidemie koronaviru označovaného jako SARS-CoV 2 a způsobujícího nemoc COVID-19 není bez dalšího důvodem pro zvýšení mimosmluvní odměny obhájce podle § 12 odst. 1 advokátního tarifu.

II. Samotný návrh na provedení důkazů není podáním ve věci samé, a tedy ani úkonem právní služby podle § 11 odst. 1 písm. d), odst. 3 advokátního tarifu.

Písemné vyjádření k podané obžalobě podle § 196 odst. 2, 3 tr. ř. vypracované obhájcem obviněného je úkonem právní služby podle § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif).

I. Obviněným ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., který je oprávněn podat dovolání, se rozumí i osoba, jíž byla zabrána věc k návrhu státního zástupce podanému poté, co tato osoba byla pravomocně zproštěna obžaloby nebo bylo její trestní stíhání pravomocně zastaveno.

II. Podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku nelze uložit ochranné opatření zabrání věci zásadně takové osobě, která nabyla věc, jež by jinak mohla být zabrána, v dobré víře.

Pořízení druhého a dalšího vyhotovení překladu písemnosti soudním překladatelem v blízké časové souvislosti s vyhotovením prvním (např. je-li pořízení více vyhotovení překladu od počátku zadavatelem vyžádáno) nezakládá nárok soudního překladatele na to, aby mu byla, vedle odměny za překlad podle § 3 vyhlášky č. 507/2020 Sb., o odměně a náhradách soudního tlumočníka a soudního překladatele, přiznána ještě další odměna podle § 5 této vyhlášky za každé další vyhotovení téhož překladu. Pořízení dalšího vyhotovení provedeného překladu v takovém případě nevyžaduje kontrolu shody zdrojového projevu s překladem a nejde o další odbornou tvůrčí (překladatelskou) činnost, ale jen o technicko-administrativní činnost, za kterou soudnímu překladateli náleží jen náhrada hotových výdajů, nikoli odměna.

Městský soud v Praze Vykonává-li znalec přibraný orgánem činným v přípravném řízení ve věci znaleckou činnost též v řízení před soudem (např. na základě předvolání k výslechu u hlavního líčení), soud podle § 110b tr. ř. určí výši jím vyúčtovaného znalečného. Pro účely přiznání znalečného se přibráním znalce k podání znaleckého posudku rozumí i jeho předvolání soudem k výslechu podle § 108 tr. ř.

Ukládá-li soud trest propadnutí věci podle § 70 tr. zákoníku ve vztahu k více věcem, je třeba, aby u každé z nich byly splněny zákonem stanovené podmínky pro uložení tohoto druhu trestu.

U vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku není předchozí uvážení obecnou formou úmyslu, ale jde o zvláštní kvalifikační okolnost, která charakterizuje rozhodování pachatele, od něhož se odvíjí úmyslné zavinění, které je třeba dovozovat z okolností, za nichž byl čin spáchán. Je možné je spojovat jak s úmyslem přímým, tak i eventuálním. Pro závěr, že jde o premeditaci, není významné ani to, že čin zůstal ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (případně přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku). Vraždu po předchozím uvážení může spáchat i pachatel, který byl v době činu pod vlivem návykové látky, jestliže byl schopen i při tomto ovlivnění předem zohlednit všechny rozhodující okolnosti provedení činu včetně zvolení místa a doby spáchání, použití zbraně či jiného prostředku vhodného pro usmrcení jiného s cílem, aby došlo k jeho úspěšnému provedení.

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka Pardubice Exekučním příkazem, kterým bylo obviněnému jako povinnému pozastaveno jeho řidičské oprávnění, a to na dobu do vymožení pohledávky oprávněného, nedochází k pozbytí tohoto oprávnění ve smyslu § 94a odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů. Řízením motorového vozidla v této době se obviněný nedopouští přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a takové jednání může být posouzeno jako přestupek podle § 125c odst. 1 písm. e) bod 6. zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů.

Exekučním příkazem, kterým bylo obviněnému jako povinnému pozastaveno jeho řidičské oprávnění, a to na dobu do vymožení pohledávky oprávněného, nedochází k pozbytí tohoto oprávnění ve smyslu § 94a odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů. Řízením motorového vozidla v této době se obviněný nedopouští přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a takové jednání může být posouzeno jako přestupek podle § 125c odst. 1 písm. e) bod 6. zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů.

I. Pro naplnění skutkové podstaty přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku je rozhodující především existence závazkového právního vztahu mezi dlužníkem a věřitelem (viz rozhodnutí pod č. 17/2009 Sb. rozh. tr.). K uplatnění trestní odpovědnosti za uvedený přečin je proto nezbytné učinit jednoznačný závěr o tom, co bylo právním důvodem vzniku závazkového právního vztahu mezi pachatelem jako dlužníkem a poškozeným jako věřitelem, tedy zda tento právní důvod vyplývá z konkrétní smlouvy nebo dohody (včetně tzv. nepojmenované smlouvy anebo dohody o převzetí dluhu), či z jiných skutečností, pokud mohou mít právní význam pro vznik dluhu u pachatele (např. z toho, že pachatel přistoupil k dluhu jiného).

II. Při řešení otázky, zda byly naplněny znaky přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku za situace, kdy je z rozhodných skutkových zjištění zřejmé, že je dlužník v úpadku a není schopen plně uspokojit pohledávky všech svých věřitelů, je třeba ke zjištění výše způsobené škody stanovit jak hodnotu zcizeného majetku dlužníka použitelného (po jeho případném zpeněžení) k uspokojení pohledávek věřitelů, tak i výši všech dluhů dlužníka. Výše škody u každého poškozeného věřitele pak nemůže odpovídat celé nominální hodnotě jeho neuspokojené pohledávky, ale je nutno vycházet z výše odpovídající jen poměrnému a rovnoměrnému uspokojení pohledávek všech věřitelů, není-li zde důvod uspokojovat pohledávky věřitele jinak (např. přednostně, jde-li o zajištěné věřitele).

III. I když otázka, zda je pachatel přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku dlužníkem, je předběžnou otázkou, která se týká posouzení viny obviněného a kterou posuzují orgány činné v trestním řízení samostatně (§ 9 odst. 1 tr. ř.), nemůže soud v trestním řízení ignorovat rozhodnutí soudu učiněné v občanském soudním řízení o tom, že nevznikl závazek mezi určitými osobami, jímž se měl obviněný stát dlužníkem (např. na základě notářského zápisu s doložkou vykonatelnosti). Soud rozhodující v trestním řízení tedy nemůže dospět k opačnému závěru založenému jen na argumentu, že je oprávněn samostatně posoudit tuto otázku jako předběžnou odlišně od soudu v občanskoprávním řízení, není-li z takového závěru zřejmé, na základě jaké skutečnosti se obviněný měl stát dlužníkem věřitele. Dospěje-li soud rozhodující v trestním řízení při řešení předběžné otázky k odlišnému právnímu názoru, než jaký zaujal soud rozhodující o téže otázce v občanském soudním řízení, je povinen tuto odchylku náležitě odůvodnit.

Nezanikla-li trestní odpovědnost pachatele v důsledku účinné lítosti podle § 33 tr. zákoníku (např. chybí-li znak dobrovolnosti v jednání pachatele), není při splnění podmínek podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. vyloučeno zastavení jeho trestního stíhání z důvodu neúčelnosti jeho dalšího vedení a nedostatku veřejného zájmu na takovém trestním stíhání. Takový postup bude přicházet v úvahu u trestných činů menší závažnosti (přečinů) a výjimečně je možný též u závažnějších trestných činů (zločinů).

Strážník obecní (městské) policie není policejním orgánem ve smyslu § 12 odst. 2 tr. ř. a při výkonu své funkce tak nečiní procesní úkony podle trestního řádu. V trestním řízení jej lze vyslechnout v procesním postavení svědka též ke skutečnostem, o nichž se při výkonu své funkce dozvěděl na místě činu od přítomných osob.

Zaměstnance soukromé společnosti poskytující bezpečnostní služby spočívající také v ostraze cizího majetku, který v době provozu prodejny provádí její ostrahu, nelze považovat za „jiného, který plnil svoji obdobnou povinnost při ochraně života, zdraví nebo majetku vyplývající z jeho zaměstnání“ ve smyslu zákonného znaku uvedeného v § 145 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Stejně je třeba na něj pohlížet také ve vztahu ke zvlášť přitěžující okolnosti uvedené v § 140 odst. 3 písm. f), § 146 odst. 2 písm. d) či § 353 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku.

Pro spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku postačí nepřímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, nevyžaduje se úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Úmysl přesahující objektivní stránku (někdy též tzv. druhý úmysl, obmysl, dolus coloratus) přečinu podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku, který se vztahuje ke způsobení škody nebo jiné závažné újmy jinému anebo k opatření neoprávněného prospěchu sobě nebo jinému, může být naplněn i ve formě eventuálního úmyslu (dolus eventualis).

Insolvenční správce je podle § 246 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, v době od prohlášení konkursu (nebo podle § 408 odst. 1 insolvenčního zákona od schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty dlužníka) jedinou osobou s dispozičním oprávněním k majetku, který je zahrnut do soupisu majetkové podstaty. Proto je vedle osoby, jíž byla věc zajištěna, osobou oprávněnou podle § 79f odst. 2 tr. ř. per analogiam požadovat zrušení nebo omezení zajištění, o němž bylo rozhodnuto podle § 79a odst. 1 tr. ř., pokud zajištěná věc byla zahrnuta do majetkové podstaty.

I. Dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. odpovídá námitka nejvyššího státního zástupce, že rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání podle § 307 odst. 1 tr. ř. nelze vzhledem k osobě obviněného, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k okolnostem případu, důvodně považovat za dostačující. I toto posouzení je totiž zákonnou podmínkou pro rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání, která je obsažena v § 307 odst. 1 tr. ř. in fine.

II. Za dostačující vzhledem k osobě obviněného, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k okolnostem případu, zpravidla nelze důvodně považovat rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání podle § 307 odst. 1 tr. ř. pro přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 tr. zákoníku, zvláště byla-li naplněna jeho kvalifikovaná skutková podstata, protože obviněný měl takovým činem způsobit dopravní nehodu a větší škodu na majetku, a řídil-li ve stavu středně těžkého stupně podnapilosti, tj. měl-li nejméně 1,5 g/kg alkoholu v krvi, případně se již dříve provinil proti pravidlům silničního provozu (obdobně viz rozhodnutí pod č. 31/1994 Sb. rozh. tr.). Naproti tomu by přitom zpravidla bylo možno považovat za dostačující rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání, pokud by byla využita některá ze zpřísňujících alternativ uvedených v § 307 odst. 2 písm. a) či b) tr. ř., tedy kdyby se obviněný dobrovolně zavázal, že se během zkušební doby zdrží určité činnosti, v souvislosti s níž se dopustil přečinu, nebo složil na účet soudu a v přípravném řízení na účet státního zastupitelství peněžitou částku určenou státu na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti podle zvláštního právního předpisu, a tato částka není zřejmě nepřiměřená závažnosti přečinu.

Při posuzování trestní odpovědnosti za přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku, k němuž mělo dojít nikoli řádným vedením účetnictví právnické osoby jejím statutárním orgánem, nelze vycházet jen z formálního označení funkce fyzické osoby, která má být pachatelem uvedeného přečinu, ale je třeba respektovat celkový charakter a povahu právního vztahu mezi touto fyzickou osobou a právnickou osobou, jakož i skutečný obsah činnosti, kterou fyzická osoba prováděla ve prospěch dané právnické osoby. Proto není vyloučeno, aby nesla primární odpovědnost za uvedený trestný čin jiná fyzická osoba, kterou statutární orgán právnické osoby pověřil vedením jejího účetnictví, byť ji poté řádně nekontroloval a umožnil, aby taková fyzická osoba spáchala výše uvedený trestný čin. Člen statutárního orgánu pak může být účastníkem ve formě pomoci na tomto trestném činu [§ 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku], u něhož lze s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku) uplatnit jen odpovědnost podle jiného právního předpisu, např. podle zákona o účetnictví.

Pokud byl obviněnému v rozporu s § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti bez časového vymezení doby, po kterou má zákaz trvat, tedy na dobu neurčitou, je takový trest ve zřejmém rozporu s účelem trestu ve smyslu § 266 odst. 2 tr. ř., a zakládá tak důvod k podání stížnosti pro porušení zákona.

Jestliže insolvenční správce vydal podle § 78 tr. ř. policejnímu orgánu účetnictví právnické osoby, přičemž tato právnická osoba poté zanikla bez právního nástupce a byla vymazána z obchodního rejstříku a insolvenční správce byl zproštěn své funkce, pak v případě, kdy toto účetnictví již k dalšímu řízení není třeba, nelze je vrátit osobě, která je vydala postupem podle § 80 odst. 1 tr. ř. V tomto případě přichází v úvahu jiný postup, a to předložení vydaného účetnictví příslušnému archivu k provedení výběru archiválií podle § 11 odst. 3 zák. č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a teprve pokud účetnictví (jeho část) nebude archivem vybráno, pak jeho zničení jako věci bezcenné podle § 80 odst. 1 in fine tr. ř.

Stížnost pro porušení zákona proti rozhodnutí státního zástupce vydanému v souvislosti s odložením věci podle § 159a odst. 1 tr. ř. není přípustná, protože jde o usnesení, které sice nabývá právní moci, ale nevytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté (exceptio rei iudicatae), a proto je možné později bez dalšího rozhodování o zrušení tohoto usnesení trestní stíhání téže osoby pro týž skutek zahájit podle § 160 odst. 1 tr. ř. Toto rozhodnutí je vydáváno v přípravném řízení před zahájením trestního stíhání, které je v souladu se zásadou obžalovací (§ 2 odst. 8 tr. ř.) a zásadou legality (§ 2 odst. 3 tr. ř.) v plné kompetenci státního zástupce, jenž vykonává dozor ve smyslu § 174 tr. ř. nad zachováváním zákonnosti v celém přípravném řízení, rozhoduje o všech důležitých otázkách v přípravném řízení, včetně všech zásadních meritorních rozhodnutí. Do této jeho pravomoci nelze rozhodnutím Nejvyššího soudu na základě stížnosti pro porušení zákona vstupovat.

Místem „veřejnosti přístupným“ ve smyslu § 358 odst. 1 tr. zákoníku je každé místo, kam v době činu má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi, i když se tam v době činu nevyskytují. Tím se tento znak odlišuje od pojmu „veřejně“, který je definován v § 117 písm. b) tr. zákoníku.

O „nepravdivý údaj“ jako znak skutkové podstaty přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku jde i tehdy, pokud je složen z více informací, z nichž jen některé jsou účelově smyšlené a ostatní jsou pravdivé, avšak jeho celkové vyznění neodpovídá realitě.

Jednání pachatele spočívající ve vykonání pohlavního styku na dítěti mladším patnácti let při současném zneužití bezbrannosti této oběti naplňuje znaky trestného činu znásilnění podle § 185 tr. zákoníku, a nikoli jen znaky trestného činu pohlavního zneužití podle § 187 tr. zákoníku. V případě znásilnění spáchaného zneužitím bezbrannosti dítěte mladšího patnácti let není použití kvalifikované skutkové podstaty podle § 185 odst. 1 alinea 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku vyloučeno, neboť nejde o případ, na který dopadá zákaz dvojího přičítání téže okolnosti. Tento zákaz podle § 39 odst. 4 tr. zákoníku se totiž vztahuje výhradně k ukládání trestu.

O nároku poškozeného na náhradu nemajetkové újmy, který uplatnil podle § 43 odst. 3 tr. ř., lze rozhodnout jen výrokem v adhezním řízení podle § 228 a § 229 tr. ř., a nikoli výrokem podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku, který není exekučním titulem, ale zakládá povinnost odsouzeného nahradit nemajetkovou újmu pouze „podle svých sil“. Zaviněné nesplnění této povinnosti nelze sankcionovat jinak než případným postupem podle § 83 odst. 1 tr. zákoníku. Výrok, jímž se obviněnému ukládá povinnost k náhradě nemajetkové újmy podle § 228 odst. 1 tr. ř., musí být co do výše plnění jednoznačný. Tomu neodpovídá uložení povinnosti s použitím formulace „ve výši nejméně...“, protože činí takový výrok neurčitým a nevykonatelným.

Soud může rozhodnout podle § 228 odst. 1 tr. ř. o přiznání nároku poškozeného na náhradu nemajetkové újmy v penězích jen za situace, že v důkazním řízení byla důvodnost i výše takového nároku náležitě prokázána. Nedostatky dokazování spočívající např. v tom, že znalecký posudek předložený poškozeným, o nějž opírá uplatněný nárok, neposkytuje dostatečný podklad pro vyslovení výroku zavazujícího obviněného k odčinění újmy vzniklé ublížením na zdraví, nemůže soud překlenout tím, že stanoví náhradu s odkazem na zásadu slušnosti, aniž odůvodní, podle jakých kritérií či jakým postupem dospěl k výši této náhrady. K podání znaleckého posudku podle Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 o. z.) uveřejněné pod č. 63/2014 Sb. rozh. obč., který je pro soud základem pro určení náhrady za ztížení společenského uplatnění, je odborně způsobilý znalec z oboru zdravotnictví, odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví, aniž by byla vyžadována jeho odbornost odpovídající danému postižení. Tento znalec však musí učinit své závěry o stupni obtíží poškozeného s oporou o diagnózu a zjištění příslušného odborníka.

Má-li jít o putativní krajní nouzi, tedy pozitivní skutkový omyl o okolnosti vylučující protiprávnost ve smyslu § 18 odst. 4 tr. zákoníku, musí být i ze subjektivního hlediska jednající osoby nejen splněny podmínky uvedené v § 28 odst. 1 tr. zákoníku, ale také dodrženy limity jednání v krajní nouzi uvedené v § 28 odst. 2 tr. zákoníku, tedy i princip subsidiarity. Jestliže domnělé nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem bylo možno odvrátit jinak, není vyloučena trestní odpovědnost jednající osoby ani za úmyslný trestný čin, protože ustanovení § 18 odst. 4 tr. zákoníku se v takovém případě neužije.

Pro stanovení výše odměny ustanoveného obhájce za úkony právní služby v řízení o předání odsouzeného k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody do jiného členského státu Evropské unie (§ 202 až § 221 z. m. j. s.) nebo k jeho vydání do cizího státu (§ 87 až § 104 z. m. j. s) je určující výše trestu (resp. jeho nevykonaného zbytku), k jehož výkonu má být tato osoba vydána, nikoli výše sazby trestu odnětí svobody za trestný čin, pro který byla vydávaná osoba stíhána.* *Poznámka redakce: Ústavní soud v usnesení ze dne 5. 11. 2019, sp. zn.

I. ÚS 1590/19, zaujal k této otázce naprosto stejný právní názor, a to ve věci vedené u Vrchního soudu v Praze jako soudu stížnostního pod sp. zn. 14 To 8/2019.

Závěr o naplnění alternativní podmínky pro uložení trestu odnětí svobody nad 20 do 30 let (§ 54 odst. 2 tr. zákoníku) spočívající v „obzvláště ztížené možnosti nápravy“ je u pachatele ve věku blízkém věku mladistvých nutno založit na komplexním zhodnocení jeho osobnosti (tj. souhrnu všech poznatků o jeho chování a stavu jeho osobnosti) za současného zohlednění případně neukončeného procesu pachatelova dospívání, jenž je značně individuální a závisí mimo jiné na míře duševní a mravní vyspělosti a stupni jeho socializace.

Zákonný znak přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku spočívající v tom, že pachatel závažným způsobem poruší svou povinnost pečovat o dítě, je naplněn tehdy, pokud významnou měrou porušil povinnosti plynoucí z rodičovské zodpovědnosti (§ 858 o. z.). O takové jednání může jít i tehdy, jestliže pachatel způsobil, že dítě bylo přítomno opakovanému nebo dlouhodobému slovnímu či fyzickému napadání mezi jeho rodiči či jinými osobami jemu blízkými nebo jinému, byť i krátkodobému, velmi závažnému či hrubému jednání. Přitom je nezbytné, aby v důsledku tohoto jednání došlo k ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje dítěte.

Doručuje-li soud obviněnému vyrozumění o konání veřejného zasedání podle § 233 tr. ř. prostřednictvím e-mailové zprávy na elektronickou adresu, kterou sdělil, je třeba do takové zprávy uvést výzvu, aby obviněný potvrdil doručení zprávy do 3 dnů od jejího odeslání (§ 63 odst. 1 tr. ř., § 46 odst. 2 a § 47 odst. 2, 3 o. s. ř.). V případě, že obviněný nepotvrdí přijetí zprávy, je toto doručení neúčinné, a nejsou tak splněny podmínky pro konání veřejného zasedání bez přítomnosti obviněného.

Nejsou-li u obviněného dány podmínky nutné obhajoby (§ 36, § 36a tr. ř.), je zcela na jeho uvážení, zda se rozhodne uplatňovat své právo na obhajobu i za pomoci obhájce. Orgány činné v trestním řízení mohou zasahovat do výkonu tohoto práva jen v případě, když jde o obviněného, který nemá dostatek prostředků k tomu, aby si mohl sám uhradit zcela nebo zčásti náklady na obhajobu. Obviněný, který požádal o bezplatnou obhajobu, musí osvědčit nedostatek prostředků, pokud to nevyplývá z důkazů již shromážděných ve spise. O návrhu obviněného na bezplatnou obhajobu (nebo na obhajobu za sníženou odměnu) pak rozhodne podle § 33 odst. 2, 3 tr. ř. předseda senátu soudu, u kterého se v době podání návrhu vede řízení. Jestliže obviněný neosvědčil nedostatek prostředků a soud, byť i se zpožděním, avšak procesně správným způsobem zamítl jeho návrh, nebylo tím porušeno právo obviněného na obhajobu. Proto i když v době, než soud pravomocně rozhodl o návrhu, obviněný nebyl zastoupen obhájcem, není taková situace důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.

Trestného činu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 341 tr. zákoníku (nikoli trestného činu podle § 340 tr. zákoníku) se za splnění dalších zákonných předpokladů může dopustit ten, kdo obstará pozvání se smyšleným obsahem a nepravdivý příslib o zajištění peněžních prostředků pro vstup a následné setrvání cizince na území České republiky.

Trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku může pachatel způsobit škodu na cizím majetku ve smyslu § 254 odst. 3 nebo 4 tr. zákoníku i tehdy, jestliže ohrozí majetková práva jiného, např. práva věřitelů obchodní korporace, kterou zastupuje a jejíž účetnictví je povinen vést. K takové škodě ovšem nedojde jen tím, že pachatel jako statutární orgán obchodní korporace zatajil (zničil, učinil neupotřebitelným apod.) její účetnictví, které po příslušné změně nepředal novému statutárnímu orgánu této korporace, ale naložil s ním blíže nezjištěným způsobem. Škoda by zde mohla být způsobena za předpokladu, kdyby bylo zmíněné nakládání s účetnictvím spojeno např. s určitými dispozicemi s majetkem obchodní korporace, které by znemožnily uspokojení pohledávek věřitelů, nebo s tím, že se tento majetek stal pro věřitele či jiné osoby (např. pro insolvenčního správce) nedostupným apod. Škodou tedy není pouhý souhrn pohledávek věřitelů, jejichž práva byla ohrožena uvedeným trestným činem.

Pořádková pokuta podle § 53 odst. 1 o. s. ř. není sankcí trestněprávní povahy a její uložení dlužníkovi (resp. osobě za něj jednající) v insolvenčním řízení z důvodu, že nevyhověl výzvě insolvenčního správce ani insolvenčního soudu a nepředložil požadované dokumenty, nezakládá překážku věci rozhodnuté s účinkem ne bis in idem, která by vylučovala trestní postih dlužníka za přečin porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku, spočívající v tomtéž odmítnutí součinnosti s insolvenčním správcem.

Za přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku lze považovat jednání spočívající ve vyhotovení takové nepravdivé informace, která se stane obsahem datové zprávy a je zaslána jako příjemci jiné osobě do jí zpřístupněné datové schránky, neboť má povahu padělaného elektronického dokumentu. Jde o falšování údajů souvisejících s počítačovým systémem, které představuje obdobu padělání listin (nejen veřejných). U datové zprávy je třeba považovat za data uložená v počítačovém systému nejen vlastní odesílaný text obsažený v datové zprávě, ale veškeré informace, které se v rámci datové zprávy přepravují a doručují do datové schránky, a tedy i informaci, která je zřejmá z tzv. detailu zprávy (tzv. kontejneru, obálky).

U trestného činu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku nelze za okolnost znamenající „nebezpečí pro sebe“ považovat obavu řidiče z možných trestních následků jeho účasti na dopravní nehodě. Pravidlo nemo tenetur se ipsum accusare, tedy zákaz donucování k aktivnímu jednání obviněného, jímž by měl osobně přispívat k vlastnímu usvědčení v průběhu trestního stíhání, se v tomto případě neužije. Právní povinnost poskytnout potřebnou pomoc ve smyslu § 151 tr. zákoníku nelze chápat jako nezákonné a neústavní donucování účastníka dopravní nehody k poskytnutí důkazů proti sobě samému.

Jednání pachatele, který v úmyslu získat neoprávněný finanční prospěch vyhrožuje poškozenému zveřejněním takových informací týkajících se jeho intimního života, které s ohledem na jejich obsah jsou způsobilé jej ohrozit v jeho profesním postavení nebo v partnerském životě, lze považovat za pohrůžku jiné těžké újmy podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Přitom je podstatná pachatelova představa o tom, že oběť bude vnímat zveřejnění takové informace jako újmu, jejíž hrozba mu umožní uskutečnit jeho záměr.

Potřebnou pomocí ve smyslu § 151 tr. zákoníku není v případě dopravní nehody motorového vozidla pouhé odeslání automatické datové zprávy z havarovaného motorového vozidla, která z povahy věci obsahuje pouze informaci o dopravní nehodě, ale nikoli údaje o případných zraněních osob, jejichž povaha vyžaduje poskytnutí potřebné pomoci.

Skutková podstata přečinu neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle § 299 odst. 2 tr. zákoníku poskytuje ochranu i jedincům silně ohroženého druhu živočicha, a to před různými způsoby nakládání zde uvedenými. Může ji naplnit i pachatel, který si opatřil mrtvé (preparované) jedince živočicha patřícího k silně ohroženému druhu, které následně přechovával a nabízel jiným osobám, aniž k tomu měl jakékoli oprávnění.

Přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku se za splnění dalších předpokladů může dopustit i likvidátor právnické osoby (např. státního podniku), pokud nehospodárnými dispozicemi způsobí škodu na majetku likvidované právnické osoby. Taková škoda může spočívat i v tom, že likvidátor vynaložil ze spravovaného majetku výdaje na nákup zboží nebo služeb, které byly zcela neúčelné a neměly žádný význam pro prováděnou likvidaci. Pro stanovení výše způsobené škody zde není rozhodné, zda byl nákup zboží nebo služeb uskutečněn za cenu, která je v době a místě činu obvyklá, či nikoli. Obecně platí, že náklady vynaložené na nehospodárnou a z hlediska účelu, pro nějž existuje právnická osoba, zcela nadbytečnou majetkovou hodnotu (např. zbytečně přijaté služby, nakoupené zboží atd.), kterou není možné dál zpeněžit, anebo kterou lze zpeněžit pouze se ztrátou, je nutno považovat za škodu v celé jejich výši.

Ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku je prostředkem soudcovské individualizace trestu a projevem depenalizace v trestním zákoníku. Jeho použití je třeba zvažovat nikoliv mechanicky, ale přísně individuálně ve vztahu ke konkrétnímu činu a konkrétnímu pachateli. Postup podle citovaného ustanovení je namístě především tehdy, jestliže určitá okolnost, která může být i znakem příslušné skutkové podstaty trestného činu, natolik vybočuje při porovnání s ostatními případy, že již sama o sobě nebo ve spojitosti s jinými okolnostmi (např. se značným časovým odstupem od spáchání trestného činu) odůvodňuje shovívavější přístup k potrestání pachatele, anebo pokud teprve souhrn více okolností daného případu vede k úvaze, že použití zákonné trestní sazby by bylo nepřiměřeně přísné a postačí i mírnější postih pachatele k jeho nápravě. Může jít především o ty situace, kdy polehčující okolnosti (§ 41 tr. zákoníku) a nízká intenzita naplnění zákonných znaků ve svém souhrnu a kvalitě přesvědčivým způsobem snižují závažnost trestného činu, případně některá z nich je nezvykle intenzivní povahy, takže je namístě hodnotit ji jako okolnost významně polehčující (např. zvlášť tíživé osobní nebo rodinné poměry, za kterých pachatel spáchal trestný čin, aniž by si je byl způsobil). Je tomu tak i tehdy, jestliže některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu – bez ohledu na to, zda jde o znak základní nebo kvalifikované skutkové podstaty – byl naplněn neobvykle nízkou intenzitou a tato skutečnost výrazně ovlivnila společenskou škodlivost daného případu a snížila ji pod obvyklou mez natolik, že je namístě mírnější trestní postih, než jaký zákon obecně předpokládá. Podobný význam může mít i delší doba, která uplynula od spáchání trestného činu (§ 39 odst. 3 tr. zákoníku), aniž její délku zavinil pachatel. V uvedených případech může být mimořádné snížení trestu odnětí svobody odůvodněno též tím, že pachateli byl uložen vedle trestu odnětí svobody další druh trestu, např. trest zákazu činnosti nebo peněžitý trest, který vhodně doplní působení zmírněného trestu odnětí svobody.

Ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku je prostředkem soudcovské individualizace trestu a projevem depenalizace v trestním zákoníku. Jeho použití je třeba zvažovat nikoliv mechanicky, ale přísně individuálně ve vztahu ke konkrétnímu činu a konkrétnímu pachateli. Postup podle citovaného ustanovení je namístě především tehdy, jestliže určitá okolnost, která může být i znakem příslušné skutkové podstaty trestného činu, natolik vybočuje při porovnání s ostatními případy, že již sama o sobě nebo ve spojitosti s jinými okolnostmi (např. se značným časovým odstupem od spáchání trestného činu) odůvodňuje shovívavější přístup k potrestání pachatele, anebo pokud teprve souhrn více okolností daného případu vede k úvaze, že použití zákonné trestní sazby by bylo nepřiměřeně přísné a postačí i mírnější postih pachatele k jeho nápravě. Může jít především o ty situace, kdy polehčující okolnosti (§ 41 tr. zákoníku) a nízká intenzita naplnění zákonných znaků ve svém souhrnu a kvalitě přesvědčivým způsobem snižují závažnost trestného činu, případně některá z nich je nezvykle intenzivní povahy, takže je namístě hodnotit ji jako okolnost významně polehčující (např. zvlášť tíživé osobní nebo rodinné poměry, za kterých pachatel spáchal trestný čin, aniž by si je byl způsobil). Je tomu tak i tehdy, jestliže některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu – bez ohledu na to, zda jde o znak základní nebo kvalifikované skutkové podstaty – byl naplněn neobvykle nízkou intenzitou a tato skutečnost výrazně ovlivnila společenskou škodlivost daného případu a snížila ji pod obvyklou mez natolik, že je namístě mírnější trestní postih, než jaký zákon obecně předpokládá. Podobný význam může mít i delší doba, která uplynula od spáchání trestného činu (§ 39 odst. 3 tr. zákoníku), aniž její délku zavinil pachatel. V uvedených případech může být mimořádné snížení trestu odnětí svobody odůvodněno též tím, že pachateli byl uložen vedle trestu odnětí svobody další druh trestu, např. trest zákazu činnosti nebo peněžitý trest, který vhodně doplní působení zmírněného trestu odnětí svobody.

Příkaz k zjištění údajů o telekomunikačním provozu podle § 88a odst. 1 tr. ř. lze v odůvodněných případech vydat i tzv. do budoucna. Tak tomu bude např. v situaci, kdy se šetřená trestná činnost nachází ve stadiu přípravy a zjišťované údaje mají orgánům činným v trestním řízení poskytnout informace důležité pro odhalení či usvědčení pachatelů, popř. k zabránění dokonání připravované trestné činnosti anebo k zjištění jiných skutečností důležitých pro trestní řízení.

O provedení výslechu nebo jiného úkonu prostřednictvím videokonferenčního zařízení podle § 52a tr. ř. rozhoduje příslušný orgán činný v trestním řízení. Může přitom přihlédnout i ke stanovisku osob, jichž se takový úkon týká, ale není jím vázán. Využití videokonferenčního zařízení je z důvodu zajištění bezpečnosti a hospodárnosti vhodné např. při výslechu osob nacházejících se ve výkonu trestu odnětí svobody nebo vazby.

Ustanovení § 114 odst. 2 tr. zákoníku výslovně nestanoví, z jakého právního titulu jedná pachatel, který je fyzickou osobou, jménem právnické osoby v případě, kdy se ke spáchání určitého trestného činu vyžaduje konkrétní nebo speciální subjekt. Podle citovaného ustanovení není nutný určitý, formálně dokonalý právní titul, na jehož základě by fyzická osoba byla oprávněna jednat jménem právnické osoby, a nerozlišuje se zde ani mezi zákonným zastoupením (např. statutárním orgánem) právnické osoby a jejím zastoupením smluvním, jakým je např. udělení plné moci statutárním orgánem, udělení prokury, pověření zaměstnance, sjednání smlouvy o obchodním zastoupení či jiné smlouvy příkazního typu apod. Proto závisí na posouzení všech okolností každého případu, zda a nakolik určitá fyzická osoba, která neměla specifický, formálně dokonalý právní titul k jednání jménem právnické osoby, takto skutečně jednala se všemi důsledky z toho plynoucími pro právnickou osobu a zda ji reálně zavazovala, či nikoli.

Pachatelem přečinu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 tr. zákoníku nemůže být daňový poradce jako zmocněnec dlužníka (daňového subjektu, který neuhradil daňový nedoplatek), neboť povinnost učinit prohlášení o majetku podle § 180 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů, musí osobně splnit (vykonat) dlužník a nemůže být přenesena na jeho zmocněnce podle § 25 odst. 1 písm. c) a § 27 odst. 1 daňového řádu.

U trestného činu týrání svěřené osoby podle § 198 tr. zákoníku, je-li týranou osobou dítě, je pro naplnění znaku „týrání“ třeba vždy posuzovat konkrétní povahu a důraznost použitých opatření a výchovných metod, intenzitu, s níž je působeno na fyzickou nebo psychickou integritu dítěte. Pokud užité prostředky a opatření přesahují pro dítě únosnou hranici a znamenají jeho fyzické utrpení nebo psychické strádání a jsou spojené s jeho ponižováním, čímž je ohroženo jeho blaho a tělesné nebo duševní zdraví, není podstatné, že pachatel trestá dítě z výchovných důvodů.

Přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 tr. zákoníku se nedopustí ten, kdo užije veřejnou listinu vydanou úřední osobou v rámci její pravomoci, přestože ví, že jejím obsahem je potvrzení nepravdivých skutečností.

Zatímco v případě vydání osoby do cizího státu (§ 87 a násl. z. m. j. s.) se vyžaduje ověření, že trestní stíhání ve vyžadujícím státě se opírá o určitý soubor důkazů, jimiž je podezření ze spáchání trestného činu rozumným způsobem odůvodněno (např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2013, sp. zn.

III. ÚS 1354/13), právní pomoc států Evropské unie založená na rámcovém rozhodnutí Rady Evropské unie ze dne 13. 6. 2002, č. 2002/584/SVV, o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy, vychází z předpokladu, že mechanismus evropského zatýkacího rozkazu (§ 202 a násl. z. m. j. s. ) je založen na vysoké úrovni důvěry mezi členskými státy a jeho provádění lze pozastavit zpravidla jen v případě závažného a trvajícího porušování zásad stanovených v čl. 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii některým ze členských států, pokud takové porušování zjistila Rada Evropské unie postupem podle čl. 7 odst. 1 uvedené smlouvy. I v řízení o předání však zůstává nedotčena povinnost státního zástupce v předběžném šetření a soudu při rozhodování o předání prověřit konkrétní námitky předávané osoby, z nichž vyplývá nebezpečí, že předáním do jiného členského státu Evropské unie dojde k porušení jejich základních práv a svobod (viz § 5 odst. 1 z. m. j. s.).

Skutečnost, že při hlavním líčení bude prováděn pouze výslech osoby v nepřítomnosti obviněného podle § 209 odst. 1 tr. ř., nezbavuje soud povinnosti předvolat obviněného k takovému hlavnímu líčení podle § 198 odst. 1 tr. ř. Od řádného a včasného předvolání obviněného k hlavnímu líčení se odvíjí možnost konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného (§ 202 odst. 2 tr. ř.).

Podle § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů, má příslušná zdravotní pojišťovna vůči třetí osobě právo na náhradu těch nákladů na péči hrazenou ze zdravotního pojištění, které vynaložila v důsledku zaviněného protiprávního jednání třetí osoby proti pojištěnci. Ze zdravotního pojištění se však hradí zdravotní služby poskytnuté pojištěnci s cílem zlepšit nebo zachovat jeho zdravotní stav nebo zmírnit jeho utrpení. Na úkony zdravotní služby provedené v souvislosti s transplantací orgánů již zemřelého pojištěnce jako dárce orgánů se tedy nevztahuje citované zákonné ustanovení, a proto příslušná zdravotní pojišťovna nemá nárok na náhradu jejich nákladů vůči obžalovanému, který způsobil smrt pojištěnce.

Doba, která uplynula od spáchání trestného činu, a délka trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu, jsou hledisky, k nimž je sice nutno přihlédnout při ukládání trestu ve smyslu § 39 odst. 3 tr. zákoníku, nemohou však odůvodnit neuplatnění trestní odpovědnosti s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

Trestem zákazu činnosti podle § 20 odst. 1 t. o. p. o. lze právnické osobě zakázat jen tu činnost, v souvislosti s níž se dopustila trestného činu. Uložený trest není možno vymezit jako zákaz jakékoli činnosti právnické osoby bez bližší specifikace druhu této činnosti. Obecné vymezení činnosti, jejíž výkon lze zakázat, obsahuje ustanovení § 73 odst. 3 tr. zákoníku, z něhož se ovšem u právnických osob s ohledem na § 1 odst. 2 t. o. p. o. uplatní jen ta část, kde jde o výkon určité funkce nebo takové činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení, nebo jejíž výkon upravuje jiný právní předpis. Trestně odpovědné právnické osobě je možné uložit trest zákazu činnosti za splnění podmínek § 20 odst. 1 t. o. p. o. za jakýkoli spáchaný trestný čin, jehož pachatelem může být právnická osoba podle § 7 t. o. p. o., a to i jako trest samostatný (§ 15 odst. 3 t. o. p. o.). Neuplatní se zde omezení podle § 73 odst. 2 tr. zákoníku.

Výroky o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích a o vydání bezdůvodného obohacení jsou oddělitelnými výroky (viz rozhodnutí pod č. 14/2014-II. Sb. rozh. tr.), proto je nezbytné, aby soud při formulaci výroku, jímž poškozenému přiznává jím uplatněný nárok (§ 228 odst. 1 tr. ř.), případně jímž jej zcela (§ 229 odst. 1 tr. ř.) či zčásti (§ 229 odst. 2 tr. ř.) odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních nebo před příslušným orgánem, správně rozlišil, jakého charakteru je nárok, který uplatnil poškozený v trestním řízení podle § 43 odst. 3 tr. ř. Výrok, jímž soud přizná poškozenému nárok na náhradu škody za vytrpěnou bolest, je vadný, neboť bolestné je nárokem na náhradu nemajetkové újmy podle § 2894 odst. 2 o. z., nikoli nárokem na náhradu škody. Nárokem na odčinění bolesti se míní odčinění bolesti v tzv. širším smyslu, tedy jak bolesti fyzické, tak i duševního strádání. Jestliže obtíže spojené s psychickým prožíváním utrpěného zranění přerostly v trvalý následek, musí být zahrnuty do náhrady za ztížení společenského uplatnění, byly-li jen dočasné a postupně vymizely, mohou být posouzeny jako vytrpěná bolest.

O neposkytnutí potřebné pomoci pachatelem ve smyslu § 150 odst. 1 tr. zákoníku nejde, je-li pomoc již fakticky poskytována jinou osobou na místě přítomnou, a přitom nebylo v možnostech pachatele poskytnout ještě účinnější či rychlejší pomoc. K naplnění negativní podmínky trestnosti přečinu neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 1 tr. zákoníku „ač tak může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného“ se nevyžaduje vystavení pachatele pouze nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví, ale může postačovat i nebezpečí méně závažné.

Časový odstup mezi jednotlivými útoky přesahující např. dobu čtyř měsíců nemusí být překážkou závěru o naplnění zákonné podmínky „blízké časové souvislosti“ ve smyslu § 116 tr. zákoníku ani u sexuálních deliktů (např. trestného činu znásilnění podle § 185 tr. zákoníku), zejména když v průběhu této doby pachatel i nadále usiluje o sexuální kontakt se stejnou nebo jinou obětí.

I. Za základní částku náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké podle § 2959 o. z., modifikovatelnou s užitím zákonných a judikaturou dovozených hledisek, lze považovat v případě nejbližších osob (manžel, rodiče, děti) dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného (rozhodnutí č. 85/2019 Sb. rozh. obč.); v případě sourozenců lze vycházet ze základní částky o jednu čtvrtinu nižší.

II. Majetkové poměry obviněného nejsou samostatným rozhodným kritériem pro stanovení výše náhrady nemajetkové újmy. Při rozhodování o náhradě nemajetkové újmy se však soudy musí zabývat otázkou, zda její výše nebude pro obviněného po majetkové stránce likvidační. To platí i v případech újmy způsobené provozem motorového vozidla, na kterou se vztahuje pojištění podle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, ve znění pozdějších předpisů. Vždy je však třeba v takových případech přihlédnout ke konkrétním okolnostem, zejména k již poskytnutým plněním ze strany pojistitele, k jeho přístupu k plnění z pojistné smlouvy a dále k tomu, zda nějaké skutečnosti odůvodňují případné užití ustanovení § 10 citovaného zákona.

III. Pro uplatnění nároku poškozeného a rozhodnutí o něm v adhezním řízení postačí (vedle dalších náležitostí) jasné vylíčení skutkových okolností, o které se návrh opírá. Není nutné, aby poškozený odkázal na konkrétní zákonné ustanovení. Jednotlivé relativně samostatné nároky vyplývající z ustanovení § 2958 o. z. však musí být v návrhu specifikovány do té míry, aby bylo možno rozhodnout o každém z nich samostatně. V návrhu poškozeného musí být uvedena rovněž alespoň minimální výše částky, které se poškozený domáhá u každého jednotlivého nároku. O tom je třeba poškozeného poučit (§ 43 odst. 3 tr. ř.).

IV. Podkladem pro stanovení výše náhrady jak za ztížení společenského uplatnění, tak za bolest (§ 2958 o. z.) bude zpravidla posudek znalce z oboru zdravotnictví, odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví1. Pouze v jednoduchých případech se lze spokojit s odborným vyjádřením.

Ke zproštění trestní odpovědnosti právnické osoby podle § 8 odst. 5 t. o. p. o. dochází v případě, jestliže i přes vynaložení veškeré snahy, které bylo možné po ní spravedlivě požadovat, aby zabránila spáchání protiprávního činu, došlo k takovému činu. Bude tomu tak zejména tehdy, pokud jednání některé z osob uvedených v § 8 odst. 1 t. o. p. o. bylo určitým excesem, kterému právnická osoba nemohla zabránit, a proto se nejeví jako spravedlivé jí takové jednání přičíst. Opatření právnické osoby sloužící k předcházení spáchání protiprávního činu má primárně spočívat v tom, aby byly dodržovány všechny právní předpisy, které je tato právnická osoba povinna respektovat, a vnitřní předpisy, které právnická osoba přijala ke konkretizaci povinností vyplývajících z právních předpisů a jež jsou pro osoby v řídícím, kontrolním nebo vedoucím postavení závazné a jimiž jsou zaměstnanci povinni se řídit při plnění pracovních úkolů. K závěru o splnění podmínek podle § 8 odst. 5 t. o. p. o. však nestačí prosté přijetí vnitřních předpisů nebo jiných opatření. Důležité je především zajištění dodržování těchto opatření, kontrola jejich plnění a případná detekce jejich porušení a následná adekvátní reakce.

Cizí věcí ve smyslu § 206 tr. zákoníku o trestném činu zpronevěry je i taková movitá věc, kterou dlužník (pachatel) předal věřiteli k zajištění svého dluhu podle § 2040 a násl. o. z. (zajišťovací převod práva), a to až do splnění rozvazovací podmínky ve smyslu § 2040 odst. 2 o. z. spočívající v tom, že splní svůj dluh. Taková věc zůstává pro dlužníka (pachatele) cizí věcí i v případě, že věřitel nerealizuje své právo vyplývající ze zajišťovacího převodu práva prodejem této věci dříve, než dojde ke zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, v insolvenčním rejstříku (§ 109 odst. 4 insolvenčního zákona), a insolvenční správce pak v rámci insolvenčního řízení věc sepíše do majetkové podstaty dlužníka, aby mohl z výtěžku prodeje věci v insolvenčním řízení uspokojit zajištěného věřitele a případně z tzv. hyperochy i další (nezajištěné) věřitele.

I. Přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku je trvajícím trestným činem, a nikoli trestným činem pokračujícím, jehož dílčími útoky by byla jednotlivá zdaňovací období.

II. K ohrožení včasného a řádného vyměření daně zásadně objektivně dochází samotným nevedením účetnictví ve smyslu § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, byť by v části rozhodného období nedocházelo k faktickému výkonu činnosti, jež je předmětem příslušné daně, pokud je pak správce daně nucen v daňovém řízení stanovovat výši daňové povinnosti za použití daňových pomůcek.

III. Výši škody podle § 254 odst. 3 tr. zákoníku není možno stanovit podle pomůcek ve smyslu § 98 odst. 1, 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů.

Zrušení rozhodnutí napadeného dovoláním nemůže v situaci, kdy právní posouzení skutku je důsledkem použití zásad vyplývajících z § 259 odst. 4 tr. ř., § 264 odst. 2 či § 265s odst. 2 tr. ř., odůvodnit samotná námitka dovolatele, že užitá právní kvalifikace neodpovídá zjištěnému skutku. Takový postup by byl možný v případě, že dovolatel důvodně namítl, že skutek bylo možno posoudit podle jiného, zákonu odpovídajícího ustanovení i při dodržení podmínek uplatňujícího se zákazu reformationis in peius. V případě, že dovolací soud zjistí, že nesprávná právní kvalifikace je výlučně důsledkem uplatňujícího se zákazu reformationis in peius, přichází do úvahy odmítnout dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí v takovém případě netrpí vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku. Proto není namístě postup podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř.

Samostatným zákonným znakem trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku je vedle znaku násilí nebo pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy také nucení jiného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Tento odlišný znak musí být naplněn také odlišnou skutkovou okolností, která vyjadřuje to, k čemu je poškozený jednáním pachatele nucen.

Uložení zabezpečovací detence pachateli podle § 100 tr. zákoníku nebrání skutečnost, že je mu současně ukládán výjimečný trest odnětí svobody na doživotí podle § 54 tr. zákoníku.

Pojem „jiného“ užitý při formulaci ohrožovacího následku v § 254 odst. 1 tr. zákoníku o trestném činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění označuje subjekt odlišný pouze ve vztahu k pachateli tohoto trestného činu, a nikoli ve vztahu k účetní jednotce – právnické osobě, která je v důsledku toho od pachatele – fyzické osoby odlišným subjektem a jejíž účetnictví takový pachatel řádně nevedl. Proto i taková právnická osoba může být dotčena jednáním pachatele, pokud byla takovým činem ohrožena její majetková práva (viz přiměřeně rozhodnutí pod č. 37/2009 Sb. rozh. tr.).

I. Ustanovení § 256 tr. zákoníku o trestném činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě není normou s blanketní, ani s odkazovací skutkovou podstatou, neboť se nedovolává ani obecně, ani konkrétně mimotrestního předpisu, který by bylo třeba užít nebo jehož porušením je podmíněna trestní odpovědnost. Tento trestný čin lze spáchat i v souvislosti se zadáváním veřejné zakázky malého rozsahu, u níž se nemusí konat zadávací řízení podle zákona o veřejných zakázkách.

II. Ustanovení § 256 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obsahuje alternativně více znaků vyjadřujících zvláštní postavení pachatele, které podmiňují použití vyšší trestní sazby a spočívají v tom, že pachatel spáchá čin uvedený v § 256 odst. 1 tr. zákoníku jako člen hodnotící komise, vyhlašovatel nebo pořadatel veřejné soutěže nebo veřejné dražby, licitátor nebo jako člen organizované skupiny. I když zde není výslovně uveden „zadavatel veřejné zakázky“, lze ho považovat za speciální případ „vyhlašovatele veřejné soutěže“. Je-li vyhlašovatelem veřejné soutěže právnická osoba (např. územní samosprávný celek), uplatní se institut tzv. jednání za jiného ve smyslu § 114 odst. 2 tr. zákoníku, tedy postačí, že takové postavení má tato právnická osoba, jejímž jménem pachatel jedná.

III. Trestný čin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 tr. zákoníku je tzv. nepravým zvláštním deliktem ve smyslu třídění trestných činů podle osoby pachatele. Jde totiž o takový delikt, u něhož trestní zákoník stanoví zvláštní vlastnost, postavení či způsobilost pachatele v ustanovení § 256 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pouze jako tzv. okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, tedy okolnost zvlášť přitěžující, ovšem základní skutkovou podstatu podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku může naplnit kdokoliv. U nepravých zvláštních deliktů je spolupachatelství přípustné, přičemž přísněji bude postižen pouze ten ze spolupachatelů, který naplnil uvedenou okolnost zvlášť přitěžující a u něhož je dána příslušná zvláštní vlastnost, postavení či způsobilost, takže je konkrétním či speciálním subjektem ve smyslu § 114 tr. zákoníku. Přísnější trestní postih podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se uplatní jen u toho ze spolupachatelů, který byl např. vyhlašovatelem veřejné soutěže. To ovšem nevylučuje, aby i další pachatel, který není vyhlašovatelem veřejné soutěže, mohl jako spolupachatel zjednat (spolu s ostatními pachateli) výhodu při zadání veřejné zakázky. Zákon v ustanovení § 256 odst. 1 tr. zákoníku nevyžaduje žádné zvláštní postavení, vlastnost či způsobilost pachatele, tudíž se tohoto trestného činu jako spolupachatel může dopustit i tzv. extraneus, který není zadavatelem veřejné zakázky či vyhlašovatelem veřejné soutěže, resp. žádným jiným způsobem (např. jako člen hodnotící komise) se nepodílí na výběru uchazeče o veřejnou zakázku či soutěžitele, ani na následném zadání veřejné zakázky. Proto i zjednání výhody v součinnosti se zadavatelem veřejné zakázky je třeba považovat za spolupachatelství (§ 23 tr. zákoníku) na daném trestném činu, neboť takový spolupachatel svým jednáním přímo naplňuje znaky uvedeného trestného činu.

Z ustanovení § 158 odst. 5 věty druhé tr. ř. vyplývá povinnost policejního orgánu předem vyrozumět zákonného zástupce o podání vysvětlení nezletilého podle § 158 odst. 3 písm. a) tr. ř. Logickým důsledkem splnění povinnosti policejního orgánu je nejen vyrozumět zákonného zástupce o tom, že od nezletilého bude požadováno vysvětlení, ale také mu umožnit, aby byl podání vysvětlení přítomen. Výjimečně lze přítomnost zákonnému zástupci odepřít, ale takové opatření musí být založeno na objektivním posouzení konkrétní situace a podloženo vážnými důvody (např. obavou nezletilého z reakce zákonného zástupce, podezřením, že rodič navádí nezletilého k protiprávnímu jednání).

I. Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 143 odst. 3 tr. zákoníku je naplněna, pokud dojde k hrubému porušení jednoho či více z vyjmenovaných zákonů, jež má za dané situace zpravidla za následek způsobení smrti člověka a které je podstatně závažnější, než jakým je porušení důležité povinnosti uložené podle zákona ve smyslu § 143 odst. 2 tr. zákoníku. Půjde přitom o výrazně intenzivnější porušení jedné zákonné normy anebo porušení více zákonných norem příslušného zákona, což v souhrnu podstatně zvyšuje závažnost činu. Na hrubé porušení zákona lze usuzovat z povahy a intenzity porušení příslušného zákona, které musí být závažné a k němuž dochází především tehdy, když se na vzniku smrtelného následku nepodílely další osoby, nebo pokud pachatel porušil více různých zákonných norem apod. Jestliže se na vzniku smrtelného následku podílelo jak jednání pachatele, tak jednání dalších osob, je třeba při úvaze o naplnění znaku spočívajícího v hrubém porušení zákona zkoumat konkrétní okolnosti skutku a hodnotit význam a důležitost jednání pachatele pro vznik tohoto následku (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr.).

II. Ve výroku rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem usmrcení z nedbalosti spáchaným proto, že hrubě porušil některý ze zákonů ve smyslu § 143 odst. 1, 3 tr. zákoníku, musí být v popisu skutku uvedeno konkrétní ustanovení takového zákona, které obviněný porušil. Nestačí, je-li poukaz na porušené zákonné ustanovení obsažen jen v odůvodnění rozsudku.

Učiní-li dovolatel úkon, který směřuje k odstranění vad obsahu dovolání, až po uplynutí dvoutýdenní lhůty stanovené mu předsedou senátu podle § 265h odst. 1 tr. ř. a učiní-li tak i po uplynutí zákonné lhůty k podání dovolání (§ 265e tr. ř.), nemá tento úkon žádné právní účinky, obsah původně podaného vadného dovolání tím zůstává nedotčen a Nejvyšší soud k tomuto podání již nepřihlíží. Odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř. je důsledkem nejen toho, že dovolatel neodstranil nedostatek náležitostí obsahu dovolání vůbec, ale i toho, že odstranil vady obsahu dovolání až po lhůtě stanovené podle § 265h odst. 1 tr. ř.

Paděláním platebního prostředku se mimo jiné rozumí vyplnění či vyhotovení platebního prostředku bez oprávnění. U listinných příkazů k úhradě jde o případy, kdy pachatel např. zfalšuje příkaz k úhradě tím, že napodobí podpis disponenta s účtem. Při použití internetového bankovnictví a při transakcích uskutečněných v jeho rámci (například vyplnění a následné odeslání bankovního formuláře platebního příkazu) je podpis disponenta účtu při ověřování jeho totožnosti nahrazen různými zabezpečovacími metodami, mezi které patří mimo jiné i kombinace přístupového hesla a potvrzovacích (autorizačních) kódů zasílaných peněžním ústavem disponentovi na mobilní telefon, který je provázán s konkrétním účtem. Podpis příkazce je tak nahrazen použitím těchto ověřovacích metod a jejich neoprávněné překonání odpovídá zfalšování podpisu příkazce. Jestliže pachatel po překonání bezpečnostních prvků pronikl do systému internetového bankovnictví a bez oprávnění vyplnil bankovní formulář platebního příkazu a příkaz následně odeslal, vytvořil tak padělaný platební prostředek a jeho jednání vykazuje znaky skutkové podstaty trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku.

Přečin šíření nakažlivé nemoci zvířat podle § 306 odst. 1 tr. zákoníku jako ohrožovací trestný čin je dokonán již takovým jednáním pachatele, kterým způsobil nebo zvýšil nebezpečí zavlečení nebo rozšíření nakažlivé nemoci zvířat v zájmových chovech, hospodářských zvířat nebo volně žijících zvířat. Takové nebezpečí musí v důsledku jednání pachatele sice hrozit bezprostředně, avšak na rozdíl od ustanovení § 306 odst. 2 tr. zákoníku se nevyžaduje, aby jeho jednání skutečně způsobilo rozšíření nakažlivé nemoci zvířat. Pokud pachatel v rozporu s právními předpisy dovezl do České republiky zdravá zvířata, která proto nebyla způsobilá zavléct nebo rozšířit nakažlivou nemoc zvířat, pak jeho jednáním nemohl nastat následek spočívající ve vzniku nebezpečí zavlečení nakažlivé nemoci zvířat, a tedy nemohla být naplněna objektivní stránka skutkové podstaty přečinu podle § 306 odst. 1 tr. zákoníku.

Výrok o upuštění od uložení souhrnného trestu je výrokem o trestu, jímž se konstatuje, že trest uložený dřívějším rozsudkem je dostatečný i vzhledem k později projednávané části sbíhající se trestné činnosti. Zásadně je porušením pravidel o trestání vícečinného souběhu, pokud dojde k upuštění od uložení souhrnného trestu podle § 44 tr. zákoníku, ačkoliv později projednávaná trestná činnost se posuzuje podle přísnějšího ustanovení trestního zákoníku a dříve uložený trest byl uložen podle mírnějšího ustanovení trestního zákoníku (§ 43 odst. 2 tr. zákoníku a contrario), šlo-li o trest odnětí svobody, který byl vyměřen pod dolní hranicí trestní sazby tohoto trestu stanovenou za trestný čin přísněji trestný, jímž byl pachatel uznán vinným v pozdějším trestním řízení, pokud současně nebyly splněny a zohledněny podmínky pro uložení tohoto trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle § 40 odst. 2 nebo § 58 tr. zákoníku.

I. Zákonnou překážku ve smyslu § 34 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, pro kterou není možno pachatele pro týž skutek postavit před soud [překážka věci rozhodnuté s účinkem „ne bis in idem“ podle § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř.], vytváří i pravomocný zprošťující rozsudek. Proto se dnem právní moci zprošťujícího rozsudku podle § 34 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku staví promlčecí doba (neběží), a to až do doby jeho zrušení např. k dovolání podanému nejvyšším státním zástupcem.

II. Námitka, že soudy nižších stupňů nepostupovaly podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. ve spojitosti s ustanoveními § 188 odst. 2, § 223 odst. 2, § 231 odst. 1 nebo § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř., neodpovídá dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť v takovém případě nejde o trestní stíhání nepřípustné ve smyslu § 11 odst. 1, 2 či 5 nebo § 11a tr. ř., ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, protože postup podle § 172 odst. 2 tr. ř., a to ve všech jeho alternativách, je fakultativní.

Skutečnost, že pachatel použil k nátlaku mobilní telefon a působil na vůli jiného zasláním krátkých textových zpráv (SMS), v nichž vyjádřil svůj nátlak na něj, resp. formuloval výhrůžky, nebrání závěru o naplnění objektivní stránky trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Není vyloučeno, aby tímto jednáním byly výhrůžky pachatelem zasílány poškozenému s cílem donutit jej, aby podle požadavků pachatele něco konal, opomenul nebo trpěl. Pro takový závěr je rozhodné, že podle obsahu SMS je dostatečně zřejmý a jasný jak záměr pachatele, tak i povaha a vážnost výhrůžek, jakož i obsah toho, k čemu poškozeného nutí.

I. Znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, musí obsahovat popis konkrétních projevů posttraumatické stresové poruchy u poškozeného, tj. uvedení skutečností, v jakých sférách života poškozeného se tato porucha projevila a po jakou dobu a v jaké intenzitě ho omezila v obvyklém způsobu života. Takto musí být zadavatelem znalecký úkol vymezen. Nestačí jen znalcovo konstatování, že v důsledku jednání obviněného tato posttraumatická stresová porucha u poškozeného nastala. Jen při zodpovězení těchto otázek lze totiž rozhodnout, zda se tato posttraumatická stresová porucha projevila jako vážná porucha zdraví (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 29/2018 Sb. rozh. tr.).

II. Zavinění pachatele je třeba prokázat nejen ve vztahu k jeho jednání, nýbrž i k následku činu a příčinnému vztahu mezi jednáním a následkem. K vyslovení jeho viny přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku proto nedostačuje, pokud soud zdůvodní existenci nevědomé nedbalosti pachatele podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jen ve vztahu k jeho neopatrnému jednání (např. způsobení požáru) a k jím bezprostředně přivozenému somatickému poškození zdraví poškozeného (ke vzniku popálenin jeho těla), není-li těžká újma na zdraví shledávána v tomto poranění, nýbrž v duševní poruše (posttraumatické stresové poruše), která se u poškozeného měla vyvinout jako následek činu pachatele. V takovém případě je nezbytné prokázat jeho nedbalostní formu zavinění k této vážné poruše zdraví, která je zákonným znakem objektivní stránky uvedeného přečinu.

Za rozhodnutí obsahově navazující na rozhodnutí zrušené na podkladě podaného dovolání podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. je třeba považovat vedle obsahově navazujících rozhodnutí vydaných v téže trestní věci, v níž bylo podáno dovolání (např. rozhodnutí o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, rozhodnutí o nákladech trestního řízení, rozhodnutí o zápočtu vazby), rovněž obsahově navazující rozhodnutí, jež byla vydána v jiných trestních věcech vedených proti témuž obviněnému, ohledně něhož došlo ke zrušení rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud jejich výrok (případně jeho část) obsahově navazuje na výrok zrušený na podkladě podaného dovolání. Za takové obsahově navazující rozhodnutí lze označit i rozhodnutí vydané v jiné trestní věci, jímž bylo zrušeno rozhodnutí napadené dovoláním ve výroku o trestu, ve vztahu k němuž byl navazujícím rozhodnutím v jiné trestní věci uložen souhrnný trest podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku. Zruší-li Nejvyšší soud jako obsahově navazující podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. rozhodnutí vydané v jiné trestní věci, a to ve výroku o souhrnném nepodmíněném trestu odnětí svobody uloženém i za trestnou činnost, jejímž spácháním byl obviněný původně uznán vinným rozhodnutím napadeným dovoláním, a vykonává-li obviněný v době rozhodnutí o dovolání tento trest, rozhodne ve smyslu § 265l odst. 4 tr. ř. o vazbě obviněného, a to případně i v navazující trestní věci, v níž byl zrušen výrok o souhrnném trestu.

Převzal-li pronajímatel od nájemce na podkladě smlouvy o nájmu věci (např. dopravního prostředku) peněžní částku v podobě tzv. vratné kauce (jistoty) určené k náhradě případné škody způsobené na předmětu nájmu, nemohl bez výslovného smluvního ujednání o tom, že poskytnutá kauce zůstává ve vlastnictví nájemce, naplnit skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku, jestliže nevrátil tuto vratnou kauci a následně ji použil pro svou potřebu. V takovém případě totiž vratná kauce předaná nájemcem přešla do majetku pronajímatele, splynula s jeho ostatním majetkem a pronajímateli nic nebránilo v tom, aby ji použil pro vlastní potřebu, protože nešlo o svěřenou cizí věc ve smyslu § 206 odst. 1 tr. zákoníku. Zmíněný závěr platí bez ohledu na skutečnost, zda jde o vratnou kauci poskytnutou ve formě peněz v hotovosti, anebo v podobě vkladu na bankovní účet pronajímatele či bezhotovostního převodu peněz na tento účet.

Za bydliště odsouzeného ve smyslu § 364 odst. 1 tr. ř., které zakládá místní příslušnost soudu k zahlazení odsouzení, je třeba považovat obec, resp. městský obvod, kde tato osoba bydlí s úmyslem se zde trvale zdržovat. Nejde o pojem totožný s pojmem trvalého pobytu, jak jej užívají předpisy správního práva pro evidenční účely.

Za uvedení v omyl ve smyslu § 209 odst. 1 tr. zákoníku o trestném činu podvodu lze považovat i jednání pachatele, který k tomu, aby se obohatil, vytvořil situaci záměrně vyvolávající u poškozeného pocit důvěry, kterou poté pachatel zneužil např. tím, že neinformoval poškozeného o podstatných okolnostech určité majetkové dispozice, pokud pod vlivem důvěřivosti vyvolané pachatelem a při neznalosti záměru pachatele mu poškozený umožnil nebo sám provedl transakci na úkor vlastního majetku. To platí zejména za situace, jestliže je poškozený vyššího věku či psychicky nebo mentálně oslabený a na rozdíl od pachatele nezkušený v daném oboru nebo z jiného důvodu neschopný domyslet důsledky svého počínání.

Trestný čin šíření nakažlivé lidské nemoci podle § 152 tr. zákoníku je ohrožovacím trestným činem a dopustí se jej ten, kdo úmyslně způsobí nebo zvýší nebezpečí zavlečení nebo rozšíření nakažlivé nemoci u lidí. Znaky tohoto trestného činu nejsou proto naplněny, jestliže dojde k ohrožení a k nakažení nemocí uvedenou v příloze č. 1 nařízení vlády č. 453/2009 Sb. jen u jediné osoby, vůči níž došlo k nebezpečným kontaktům pachatele, a nebylo prokázáno, že by ji dále šířila nebo přenášela.

Skutek, jehož se obviněný dopustil tím, že provozoval motorové vozidlo bez platného osvědčení o technické kontrole vozidla, a pro který byl postižen pro přestupek ve správním řízení, není totožný s jiným skutkem tohoto obviněného spočívajícím v tom, že v rámci šetření dopravní nehody předložil Policii České republiky podstatně pozměněný technický průkaz, který vydával za pravý. Proto jeho trestní stíhání pro přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 tr. zákoníku není porušením zásady ne bis in idem.

Jestliže soud dospěje k závěru, že uložení pokuty příslušným finančním úřadem v daňovém řízení za jednání spočívající v opožděném tvrzení daně (§ 250 zák. č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů) mělo trestněprávní povahu a že z hlediska totožnosti skutku jde o jednání shodné s tím, pro které je obviněný trestně stíhán za trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, musí na základě konkrétních prokázaných skutkových okolností posoudit, zda existuje mezi daňovým a trestním řízením dostatečná věcná a časová souvislost tak, aby mohla být obě řízení považována za celistvou odezvu na jednání obviněného a aby nebylo pochyb o tom, že obviněný neutrpěl nepřiměřenou újmu nebo nespravedlivost tím, že mu byly uloženy různé sankce dvěma různými orgány v různých řízeních, a nedošlo tak k porušení zásady ne bis in idem ve smyslu čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 11. 2016 ve věci A a B proti Norsku, č. 24130/11 a č. 29758/11, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 5. 2017 ve věci J. a ostatní proti Islandu, č. 22007/11, a rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 15/2017 Sb. rozh. tr.).

Skutečnost, že soudce je v postavení poškozeného v dřívější trestní věci obviněného, ve které je obviněný stíhán pro jednání, jímž měl soudce v nyní posuzované věci zcela účelově křivě obvinit ze spáchání trestného činu, nemůže sama o sobě vyvolat podjatost soudce podle § 30 odst. 1 tr. ř. Při posuzování objektivního hlediska poměru soudce k projednávané věci či osobě nelze přehlédnout, že soudce je vyloučen z projednání a rozhodnutí věci, lze-li mít důvodné pochybnosti o jeho nepodjatosti, protože vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo schopen nezávisle a nestranně rozhodovat (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 1996, sp. zn.

I. ÚS 167/94).

V případě, že odvolací soud z podnětu odvolání proti rozsudku rozhodne, že nejde o žalovaný, ani o jiný trestný čin, a věc postoupí jinému příslušnému orgánu podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř., je povinen v odůvodnění rozhodnutí uvést argumenty, o něž uvedený závěr opírá tak, aby vyhověl podmínkám stanoveným v § 134 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. I v případě, že je věc postupována k projednání skutku jako možného přestupku, odvolací soud pro závěr o tom, že nejde nejen o žalovaný, ale ani o žádný jiný trestný čin, se musí vypořádat se všemi zákonnými znaky trestných činů, které přicházejí v úvahu, a s důvody, pro které takový skutek tyto znaky nenaplňuje.

V řízení o trestném činu spočívajícím ve vzájemném fyzickém napadení dvou či více osob (např. trestné činy ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku či výtržnictví podle § 358 tr. zákoníku), přičemž každá z nich má v tomto řízení procesní postavení obviněného, s ohledem na ustanovení § 44 odst. 1 tr. ř. nemůže žádná z těchto osob vykonávat oprávnění poškozeného. To však nevylučuje, aby nárok na náhradu škody vzniklé v souvislosti se zraněním některého z obviněných uplatnila zdravotní pojišťovna, jejímž je některý z obviněných pojištěncem. Spoluobviněným ve smyslu § 44 odst. 1 tr. ř. se rozumí pouze ta osoba, která je ve společném řízení stíhána jako obviněný spolu s jiným obviněným, který jí měl způsobit škodu či nemajetkovou újmu. Zdravotní pojišťovna, která uhradila zdravotnickým zařízením náklady léčení některého z obviněných, takové postavení nemá. Nárok zdravotní pojišťovny na náhradu nákladů vynaložených na hrazené zdravotní služby je přímým a samostatným nárokem vyplývajícím z ustanovení § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů, nikoli nárokem odvozeným, který by na zdravotní pojišťovnu přecházel z nároku osoby, jež zranění utrpěla.

K zastavení trestního stíhání z důvodu uvedeného v § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. musí být splněna zákonná podmínka spočívající v chování obviněného po spáchání činu, jež zohledňuje zejména přístup obviněného k jím spáchanému trestnému činu. Obviněný musí svým chováním po spáchání činu prokázat, že již není potřeba dalšího řízení vůči jeho osobě, přičemž takový závěr není zcela vyloučen ani za situace, kdy obviněný sice trestnou činnost v plném rozsahu nedoznává, avšak z jeho projevů po spáchání činu je zřejmé, že si je vědom podstatných okolností zakládajících trestní odpovědnost za své jednání, kterého se musí do budoucna vyvarovat. I v takovém případě je možné dovodit dosažení účelu trestního řízení ve smyslu § 1 odst. 1 tr. ř.

Úvěrový podvod, Úvěrová smlouva § 211 odst. 1 tr. zákoníku I. Úvěrovou smlouvou ve smyslu § 211 odst. 1 tr. zákoníku je smlouva o úvěru podle § 2395 a násl. o. z. (resp. podle § 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013). Pod tento druh smlouvy lze podřadit i takovou smlouvu, kterou strany současně se sjednáním úvěru sjednají i zajišťovací převod vlastnického práva (§ 2040 a násl. o. z., § 553 obč. zák.) k věci, jejíž koupě je úvěrem financována, na úvěrujícího (věřitele), přičemž úvěrovaný (dlužník) se stává pouhým správcem věci, která mu byla předána, a to až do doby splacení celého úvěru s tím, že poté věc přejde nebo bude převedena zpět do jeho vlastnictví. Nejde o tzv. odloženou platbu ani o smlouvu o leasingu, s kterou vykazuje vysoký stupeň faktické podobnosti a jejíž alternativu v praxi představuje. Řízení o dovolání § 265i odst. 3 tr. ř.

II. Přezkumné oprávnění Nejvyššího soudu v řízení o dovolání (§ 265i odst. 3 tr. ř.) podaném proti novému rozhodnutí vydanému v téže věci je omezeno nemožností opětovné revize předchozího rozhodnutí o dovolání v téže věci (viz rozhodnutí pod č. 29/2004 Sb. rozh. tr.). Toto omezení se však vztahuje pouze na opětovné přezkoumání výroků (a řízení), které byly učiněny před dřívějším rozhodnutím dovolacího soudu a zůstaly jím nedotčeny. Jestliže v dovolání proti novému rozhodnutí v téže věci uplatní dovolatel důvody dovolání a námitky relevantně neuplatněné v původním dovolání, které se vztahují k výrokům nového rozhodnutí a řízení jim předcházejícímu jako celku, je povinností Nejvyššího soudu zabývat se těmito námitkami. Nejde zde o revizi předchozího rozhodnutí o dovolání, takže se nemožnost opětovného přezkumu neuplatní. Taková situace může typicky nastat v případech dovolacích důvodů týkajících se procesních otázek, jako je vyloučení soudce z rozhodování, věcná nepříslušnost soudu, který učinil napadené rozhodnutí, nepřípustnost trestního stíhání, nebo že obviněný v rozporu se zákonem neměl v řízení obhájce apod. Není zde podstatné, že dovolací námitky se vztahují také k té části řízení, která předcházela původnímu rozhodnutí v dané věci.

Jestliže obviněný soustavně maří trest vyhoštění (§ 80 tr. zákoníku) uložený mu pravomocným a vykonatelným rozsudkem soudu tím, že se mu odmítá podrobit, a v důsledku páchání další trestné činnosti mu byl pozdějším rozsudkem uložen opět trest vyhoštění (srov. stanovisko Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 20/2011-II., III. Sb. rozh. tr.), v souvislosti s nímž mu byla na základě výzvy k vycestování podle § 350b odst. 2 tr. ř. nedůvodně poskytnuta přiměřená lhůta k obstarání jeho záležitostí a obviněný se v ní dopustí další trestné činnosti, nebrání tato skutečnost závěru o tom, že obviněný i po subjektivní stránce naplnil znaky přečinu podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, pokud soud dodržel při ukládání vykonávaného trestu vyhoštění, jejž obviněný nerespektoval, podmínky pro to, aby byl trest realizován, obviněný je prokazatelně znal a byl s jejich porušením přinejmenším srozuměn.

Obviněný, který nemá obhájce, chce-li podat dovolání (§ 265d odst. 2 tr. ř.), musí si jej sám včas zajistit a v případě, že nemá dostatek prostředků, urychleně požádat soud o přiznání nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu (§ 33 odst. 2 tr. ř., viz rozhodnutí č. 50/2007 Sb. rozh. tr.). Takový postup je odůvodněný zejména v případech uplynutí části dovolací lhůty (§ 265e odst. 1 tr. ř.), neboť i když je soud povinen obhájce neprodleně ustanovit (§ 33 odst. 4 tr. ř.), nelze pominout určitý časový prostor nutný pro posouzení podkladů pro rozhodnutí podle § 33 odst. 2 tr. ř. Pokud obviněný takto nepostupuje, vystavuje se riziku, že obhájce nepodá dovolání včas. Je-li v takovém případě dovolání podáno opožděně [§ 265i odst. 1 písm. c) tr. ř.], nelze tento důsledek přičítat na vrub státní moci, jestliže soud postupoval v souladu s § 33 odst. 4 tr. ř.

Řízení o dovolání, Právo na spravedlivé soudní řízení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod I. Námitky extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými jsou námitkami, které se dotýkají porušení základních práv obviněného jakožto jednotlivce ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý proces v souladu s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Uvedená základní práva však chrání obviněného, jakožto „slabší“ procesní stranu, a nejvyšší státní zástupce se jich proto nemůže na úkor této „slabší“ procesní strany dovolávat, neboť pravidla plynoucí z práva obviněného na obhajobu byla stanovena na jeho ochranu. Nejvyšší státní zástupce proto může námitku extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými v dovolání uplatnit pouze ve prospěch obviněného, ale nikoli v jeho neprospěch. V případě, kdy Nejvyšší soud porušení těchto základních práv obviněného na základě namítnutého extrémního rozporu shledá, má zásah Nejvyššího soudu v rámci dovolacího řízení podklad v čl. 4 a 90 Ústavy. Postoupení věci jinému orgánu § 171 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. b), § 222 odst. 2, nebo § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř.

II. Postoupení věci jinému orgánu podle § 171 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. b), § 222 odst. 2 nebo § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. se týká vždy skutku a nikoli jeho možného právního posouzení. Z výroku usnesení proto musí být zřejmé, o jaký skutek se jedná a jaký skutek bude předmětem rozhodování jiného příslušného orgánu. Pokud soud po provedeném dokazování zjistí jiné skutkové okolnosti, než na základě kterých byla podána obžaloba, nestačí nová skutková zjištění uvést jen v odůvodnění rozhodnutí. Orgán, jemuž se věc postupuje, bude totiž rozhodovat o tom skutku, který vzešel z výsledků dokazování před soudem, a nikoli o tom, pro který byla podána obžaloba. V tomto směru je postup soudu odlišný od zproštění obviněného obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., kdy soud zprošťuje vždy pro skutek uvedený v žalobním návrhu bez ohledu na to, že by dokazováním byl případně prokázán odlišný průběh skutkového děje, právě z toho důvodu, že podle výsledků dokazování dospěl k závěru, že se ve skutku označeném v žalobním návrhu nejedná o trestný čin a není ani namístě postoupit věc jinému orgánu k projednání, neboť se nemůže jednat ani o přestupek nebo kárné provinění.

Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby u trestného činu křivého obvinění uvedená v § 345 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, tj. že pachatel jedná v úmyslu narušit rodinné vztahy jiného, je naplněna, pokud jeden z rodičů křivě obviní druhého rodiče, aby v rámci sporu o péči o děti dosáhl lepšího postavení v řízení o péči o nezletilé. K naplnění tohoto znaku postačuje tzv. dolus eventualis (nepřímý úmysl), tedy že pachatel ví, že může svým křivým obviněním jinému narušit jeho rodinné vztahy, a přesto tak jedná, neboť je s tím srozuměn (přičemž postačí i smíření s tím ve smyslu § 15 odst. 2 tr. zákoníku).

O policejní provokaci či nepřípustnou ingerenci policejního orgánu do skutkového děje nemůže jít za situace, kdy policie pouze reaguje na již projevený zájem pachatele uskutečnit trestné jednání (např. nelegální obchod se střelnými zbraněmi a střelivem) a jestliže k tomu policejní orgán případně využije některé aktivity, s nimiž zákon počítá, např. předstíraný převod podle § 158c tr. ř. a použití agenta podle § 158e tr. ř. (viz zejména stanovisko publikované pod č. 51/2014 Sb. rozh. tr. a rozhodnutí uveřejněné pod č. 2/2015-III. Sb. rozh. tr.). Povahu nepřípustné provokace pak nemá ani jednání soukromé osoby, k němuž došlo bez podnětu či kontroly policejního orgánu a kterým taková osoba vyvolala spáchání určitého trestného činu jinou osobou. Proto trestní odpovědnost pachatele trestného činu (např. zločinu provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle § 265 tr. zákoníku) zůstává nedotčena i v případě, že čin spáchal pod vlivem soukromé osoby, která jej naváděla k tomuto činu, podněcovala ho anebo se jinak přičinila o spáchání činu nebo o jeho dokonání (např. tím, že reagovala na zájem pachatele o nákup vojenských zbraní a nabídla mu jejich prodej), avšak sama nejednala z podnětu policejního orgánu ani pod jeho kontrolou. Takovou soukromou osobu by bylo možno postihnout pro trestnou součinnost, zejména pro účastenství ve formě návodu k trestnému činu podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jestliže se (hlavní) pachatel alespoň pokusil o trestný čin.

O policejní provokaci či nepřípustnou ingerenci policejního orgánu do skutkového děje nemůže jít za situace, kdy policie pouze reaguje na již projevený zájem pachatele uskutečnit trestné jednání (např. nelegální obchod se střelnými zbraněmi a střelivem) a jestliže k tomu policejní orgán případně využije některé aktivity, s nimiž zákon počítá, např. předstíraný převod podle § 158c tr. ř. a použití agenta podle § 158e tr. ř. (viz zejména stanovisko publikované pod č. 51/2014 Sb. rozh. tr. a rozhodnutí uveřejněné pod č. 2/2015-III. Sb. rozh. tr.). Povahu nepřípustné provokace pak nemá ani jednání soukromé osoby, k němuž došlo bez podnětu či kontroly policejního orgánu a kterým taková osoba vyvolala spáchání určitého trestného činu jinou osobou. Proto trestní odpovědnost pachatele trestného činu (např. zločinu provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle § 265 tr. zákoníku) zůstává nedotčena i v případě, že čin spáchal pod vlivem soukromé osoby, která jej naváděla k tomuto činu, podněcovala ho anebo se jinak přičinila o spáchání činu nebo o jeho dokonání (např. tím, že reagovala na zájem pachatele o nákup vojenských zbraní a nabídla mu jejich prodej), avšak sama nejednala z podnětu policejního orgánu ani pod jeho kontrolou. Takovou soukromou osobu by bylo možno postihnout pro trestnou součinnost, zejména pro účastenství ve formě návodu k trestnému činu podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jestliže se (hlavní) pachatel alespoň pokusil o trestný čin.

Jestliže je u přečinů podle § 143 odst. 1 nebo § 147 odst. 1 tr. zákoníku nedbalost spatřována v porušení povinnosti podle § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, je nutné zjistit ty konkrétní okolnosti, kterým byl řidič povinen přizpůsobit rychlost jízdy a které s ohledem na konkrétní situaci v době nehody mohl objektivně předvídat. Za okolnost, již pachatel nemohl podle § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. předvídat, lze u řidiče s právem přednostní jízdy, jenž dodržel všechny povinnosti podle § 41 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. a vjel do křižovatky na červený světelný signál, považovat situaci, kdy jiný účastník provozu na pozemních komunikacích, kterého v daných souvislostech tento řidič nemohl vidět, nesplní povinnosti stanovené v § 41 odst. 7 zákona č. 361/2000 Sb. Na takovém řidiči nelze požadovat jistotu, že projede konkrétní úsek bez nebezpečí, ale jen to, aby jeho jízda nepřekročila míru nebezpečí přiměřenou konkrétní situaci. Řidič jedoucí s vozidlem s právem přednostní jízdy může proto důvodně předpokládat, že i ti účastníci silničního provozu, kteří ho nevidí, po zaslechnutí zvukového signálu (zvláštního zvukového výstražného znamení, které užívá vozidlo s právem přednostní jízdy) přizpůsobí své chování zákonem stanovené povinnosti. Na to může takový řidič usuzovat jen podle situace, kterou je schopen sledovat. Rychlost své jízdy je povinen přizpůsobit i ostatním okolnostem, ovšem rovněž jen tehdy, jestliže o nich může vědět (nelze na něm např. opodstatněně požadovat, aby rychlost jízdy přizpůsobil předpokladu, že z ulice, do které nevidí, vyjede jiný účastník provozu na pozemních komunikacích, který jeho právo přednostní jízdy nerespektuje).

K tomu, aby protiprávní čin nezjištěné fyzické osoby založil trestní odpovědnost právnické osoby podle § 8 odst. 3 t. o. p. o., nestačí závěr, že taková fyzická osoba jednala v zájmu právnické osoby ve smyslu návětí v § 8 odst. 1 t. o. p. o. K trestní odpovědnosti právnické osoby nepostačuje ani alternativní zjištění, že nezjištěná fyzická osoba jednala v zájmu právnické osoby nebo v rámci její činnosti v některém (blíže neurčeném) z postavení podle § 8 odst. 1 písm. a), b), c) nebo d) t. o. p. o., ale musí být učiněn jednoznačný závěr podložený odpovídajícím skutkovým zjištěním, že tato fyzická osoba jednala buď v některém z postavení předpokládaných v § 8 odst. 1 písm. a) až c) t. o. p. o., anebo v postavení podle § 8 odst. 1 písm. d) t. o. p. o., a že v důsledku toho je spáchaný čin přičitatelný právnické osobě buď podle § 8 odst. 2 písm. a) t. o. p. o., anebo podle § 8 odst. 2 písm. b) t. o. p. o. To platí i za situace, má-li být právnická osoba spolupachatelem nebo účastníkem na trestném činu jiné osoby.

Zákaz reformace in peius, Řízení o odvolání § 259 odst. 4 tr. ř.

I. Odvolací soud může svým rozsudkem změnit k tíži obviněného jen ten výrok rozsudku soudu prvního stupně, který byl napaden odvoláním státního zástupce podaným v jeho neprospěch. Pokud tak učiní ve vztahu k výroku, jenž takto napaden nebyl (např. zpřísní-li obviněnému trest odnětí svobody na podkladě odvolání podaného státním zástupcem výslovně jen proti výroku o trestu propadnutí části majetku), aniž by byly dány podmínky ustanovení § 254 odst. 2 tr. ř., poruší ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř. To platí i v situaci, že z podnětu jiného odvolání podaného ve prospěch obviněného či v důsledku uplatnění § 261 tr. ř. ve vztahu k předcházejícímu výroku o trestu byl odvolací soud povinen přezkoumat i tento oddělitelný výrok rozsudku (o trestu odnětí svobody), který nebyl odvoláním státního zástupce napaden. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody, Spolupracující obviněný§ 58 odst. 4 tr. zákoníku, § 178a tr. ř.

II. Spolupracujícímu obviněnému (§ 178a tr. ř.) je nutno trest odnětí svobody podle § 58 odst. 4 tr. zákoníku uložit pod dolní hranicí trestní sazby trestného činu, i když jej spáchal ve prospěch organizované zločinecké skupiny. Ustanovení o zvýšení horní hranice trestní sazby podle § 108 odst. 1 tr. zákoníku se při ukládání trestu spolupracujícímu obviněnému vůbec neuplatní. Při určení konkrétní výměry trestu ukládaného spolupracujícímu obviněnému může soud zvažovat uplatnění okolností svědčících v jeho prospěch a v jeho neprospěch, jakož i skutečností vyjmenovaných v § 58 odst. 4 tr. zákoníku, jen v rámci tímto ustanovením zmírněné trestní sazby. Úvaha soudu o trestu, který by obviněnému hrozil, pokud by mu postavení spolupracujícího obviněného nebylo přiznáno, je bez významu. Postavení spolupracujícího obviněného mohou odůvodnit i výpovědi, kterými v procesním postavení svědka v jiných samostatně vedených, avšak věcně souvisejících trestních řízeních významně přispěl k objasnění zločinu spáchaného členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny, za podmínky, že jimi byl proveden důkaz v tomto řízení. Způsob výkonu trestu odnětí svobody§ 56 odst. 2 tr. zákoníku III. Ustanovení § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, podle něhož se do věznice se zvýšenou ostrahou zpravidla zařadí pachatel, kterému byl uložen trest odnětí svobody za trestný čin spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny (§ 108 tr. zákoníku), se neuplatní v případě, kdy je trest ukládán spolupracujícímu obviněnému, neboť u něj se při výměře trestu ustanovení § 108 tr. zákoníku neužije.

Pokud pachatel nejprve způsobil poškozenému značnou škodu a následně se vůči němu dopustil vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, pak tato škoda není v příčinné souvislosti s vydíráním, a proto není naplněna okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedená v § 175 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.

Jestliže usnesením soudu došlo ke změně jednoho druhu v jiný druh ochranného opatření (např. soud změnil ústavní ochranné léčení na zabezpečovací detenci) anebo ke změně formy ochranného léčení (§ 99 odst. 5 tr. zákoníku), nejde o rozhodnutí, jímž bylo ve smyslu § 265a odst. 2 písm. e) tr. ř. obviněnému uloženo ochranné opatření, a proto proti takovému rozhodnutí není dovolání přípustné.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. naplňuje i vedení trestního stíhání poté, co odvolací soud nesprávně nezamítl opožděně podané odvolání podle § 253 odst. 1 tr. ř., ale zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně.

Ustanovení § 158 odst. 5 věty první tr. ř., které upravuje právo osoby podávající vysvětlení na právní pomoc advokáta, navazuje na ustanovení čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, které zaručuje každému nárok na právní pomoc před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. Tato ustanovení nelze vykládat zúženě tak, že omezují roli advokáta jen na jeho pasivní přítomnost při podání vysvětlení. V závislosti na obsahu zmocnění advokáta osobou podávající vysvětlení totiž není vyloučeno, aby byl advokát oprávněn i k podání stížnosti proti usnesení, které se týká práv a povinností osoby podávající vysvětlení a proti němuž je stížnost přípustná.

Při povolení obnovy řízení ve výroku o trestu podle § 284 odst. 1 tr. ř. je třeba vždy zrušit tento výrok celý, tj. ohledně všech druhů uložených trestů. Pokud by soud v rozporu s tímto pravidlem zrušil v napadeném odsuzujícím rozsudku oddělitelný výrok o uložení jednoho druhu trestu a ponechal nedotčený jak výrok o jiném druhu trestu, tak i celý výrok o vině, po právní moci takového rozhodnutí o obnově řízení již nelze pokračovat v trestním stíhání pro překážku věci rozhodnuté [§ 11 odst. 1 písm. h) tr. ř.].

U trestného činu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku vzniká škoda na majetku poškozeného věřitele a spočívá v tom, že tento věřitel neobdržel od dlužníka plnění k uspokojení své pohledávky, tj. nedošlo k důvodně očekávanému přírůstku na majetku věřitele, kterého by jinak bylo možno dosáhnout, kdyby dlužník nejednal způsobem uvedeným v citovaném ustanovení. V takovém případě se výše škody odvíjí od hodnoty zničeného, poškozeného, zatajeného, zcizeného, učiněného neupotřebitelným nebo odstraněného majetku dlužníka, který by bylo možné jinak použít k uspokojení pohledávek jeho věřitelů, pokud by dlužník nejednal některým ze způsobů jednání vyjmenovaných v ustanovení § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Spočívá-li poškození věřitele v tom, že dlužník prodal svůj majetek použitelný k uspokojení pohledávky věřitele a obdržel za něj kupní cenu, kterou nepoužil k uspokojení pohledávky věřitele, pak za situace, že tato kupní cena zahrnovala i daň z přidané hodnoty, jíž byl takový prodej jako zdanitelné plnění zatížen a kterou byl povinen dlužník zaplatit (odvést) příslušnému finančnímu úřadu, nemůže výše škody způsobené věřiteli zahrnovat i částku daně z přidané hodnoty. Totéž platí o výši případně získaného prospěchu, je-li znakem kvalifikované skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele.

Oprava výroku o vině provedená podle § 131 odst. 1 tr. ř., spočívající ve vypuštění souběžné kvalifikace jednoho ze skutků, jimiž byl obviněný uznán vinným, zakládá ve smyslu § 133 tr. ř. právo obviněného napadnout takto opravený rozsudek odvoláním, avšak jen v rozsahu těch výroků, jichž se změna vyhotovení rozsudku dotkla.

Zákonný znak „jiného dlouhodobě pronásleduje“ u přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 tr. zákoníku může být spatřován i v době trvající jeden měsíc, jestliže jde o velmi intenzivní jednání vyznačující se soustavností, úporností, tvrdošíjností, a pro svou nebezpečnost vyvolává důvodnou obavu u poškozeného a případně graduje ve fyzické násilí, výrazně vybočuje z mezí normálních společenských vztahů, je prováděno různými prostředky a spočívá v kombinaci alternativ vymezených v citovaném ustanovení.

Námitku podjatosti soudce uplatněnou v dovolání z kteréhokoliv dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. nelze shledat důvodnou, jestliže směřuje proti soudci, který rozhodoval v jiném trestním řízení, než z něhož vzešlo rozhodnutí napadené dovoláním.

Pro určení počátku běhu tříměsíční lhůty uvedené v § 72 odst. 1 tr. ř. je rozhodné nabytí tzv. absolutní právní moci předchozího rozhodnutí o vazbě, tj. ve vztahu ke všem osobám oprávněným podat stížnost (§ 140 odst. 1 tr. ř.). Pouze ve zcela výjimečných případech, kdy postup soudu (např. průtahy ve vyhotovení rozhodnutí o vazbě) představuje neoprávněný zásah do ústavně zaručených práv obviněného zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny, je třeba vycházet z tzv. relativní právní moci předchozího rozhodnutí o vazbě, tj. ve vztahu k obviněnému (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn.

IV. ÚS 3028/14).

Z hlediska určení počátku běhu dovolací lhůty je bez významu, že obhájci obviněného byl rozsudek odvolacího soudu doručen do datové schránky dvakrát, přičemž podruhé k tomu došlo na základě žádosti obhájce o opětovné doručení z důvodu nemožnosti provedení konverze původně doručeného rozsudku ve smyslu § 22 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů. Relevantní je pouze první doručení, pokud technický problém při doručování do datové schránky neměl vliv na možnost adresáta seznámit se s obsahem doručované písemnosti.

Přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 tr. zákoníku má povahu konkrétního ohrožovacího deliktu, jehož následek spočívá v ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje dítěte. Není třeba, aby fakticky došlo k poruše v rozumovém, citovém či mravním vývoji dítěte spočívající v tom, že např. zneužívá drogy, alkohol, provozuje prostituci apod.

Trestný čin úvěrového podvodu vymezený v § 211 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán již tím, že jeho pachatel při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Jestliže pachatel naplní znaky základní skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku v úmyslu způsobit škodu ve výši dosahující hranice škody uvedené jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby [viz § 211 odst. 4, odst. 5 písm. c), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku], která je znakem kvalifikované skutkové podstaty a která však nenastane (typicky nedojde k poskytnutí úvěru), je nutno takové neúspěšné jednání posuzovat jako jeden trestný čin, a to jako pokus trestného činu úvěrového podvodu podle § 21 odst. 1, § 211 odst. 1, odst. 4 nebo odst. 5 písm. c) nebo odst. 6 písm. a) tr. zákoníku.

Pachatelem přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku může být kterákoli fyzická (nebo i právnická) osoba, která má ve své dispozici příslušné účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady, a nevyžaduje se její zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení ve smyslu § 114 odst. 1 tr. zákoníku. Může to být i osoba, jež je na podkladě smluvního vztahu s určitou účetní jednotkou povinna vést a zpracovávat její účetnictví. Pachatelem tohoto přečinu tedy může být i statutární orgán nebo člen statutárního orgánu obchodní společnosti, která zpracovává účetnictví jiné účetní jednotky, pokud úmyslně odmítl předat jí účetní doklady a znemožnil podání daňového přiznání této účetní jednotky a vyměření daně finančním úřadem. Účetní doklady nemohou být předmětem zadržovacího práva, jímž by měl být zajištěn závazek mezi účetní jednotkou a tím, kdo vede a zpracovává její účetnictví.

V případě přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 tr. zákoníku není vyloučeno, aby pachatel jedním skutkem zatajil účetnictví, a ohrozil tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně ve smyslu § 254 odst. 1 tr. zákoníku (např. tím, že po získání účetnictví po nabytí obchodního podílu a jmenování jednatelem je umístil na neznámé místo a tvrdil, že je nikdy nezískal), dalším skutkem pak uvedl nepravdivé údaje v podkladech sloužících pro zápis do obchodního rejstříku ve smyslu § 254 odst. 2 tr. zákoníku (např. uvedl v nich fiktivní sídlo, neexistující osobu jako člena statutárního orgánu obchodní společnosti apod.). Tomu však musí odpovídat výrok rozsudku, v němž je třeba oba skutky popsat tak, aby byly dostatečně rozlišeny. Nejde o nepravdivý údaj ve smyslu § 254 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku, pokud je jako statutární orgán obchodní společnosti uvedena skutečně existující osoba, která se stala se svým souhlasem formálně bezvadným způsobem tímto statutárním orgánem, ačkoliv sama nemá zájem reálně vykonávat takovou funkci, zpravidla k tomu nemá ani základní odborné předpoklady a znalosti pro její výkon, obvykle za drobnou úplatu je ochotná vystupovat v orgánech obchodní společnosti a podepisovat předložené dokumenty, jejichž obsah nezná a ani ho mnohdy není schopna pochopit, apod. (tzv. bílý kůň). To platí i tehdy, jestliže obchodní vedení téže společnosti nadále reálně vykonává osoba odlišná od nově zvoleného statutárního orgánu.

Odvolací soud, který rozhoduje o odvolání, má zásadně uložit trest, jestliže v důsledku jeho rozhodnutí nabude část odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně právní moci a pokud současně zčásti zruší tento rozsudek soudu ve výroku o vině i v navazujícím výroku o trestu a věc vrátí soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Uzná-li poté soud prvního stupně obviněného vinným i ve zbývající části sbíhající se trestné činnosti, za splnění zákonných podmínek uloží souhrnný trest podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku, a to za současného zrušení výroku o trestu v předcházejícím rozsudku odvolacího soudu, jakož i všech dalších rozhodnutí obsahově navazujících na tento výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu, případně upustí od uložení souhrnného trestu podle § 44 tr. zákoníku. Pokud výjimečně, zejména nemá-li dostatečné podklady pro takové rozhodnutí a jejich opatření by bylo spojeno s obsáhlým a obtížně proveditelným dokazováním, odvolací soud neuloží obviněnému trest sám a vrátí věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí pouze ohledně části viny a trestu, uloží soud prvního stupně úhrnný trest podle § 43 odst. 1 tr. zákoníku, a to jak za tu část viny, která je obsažena v dřívějším rozsudku, který je v tomto rozsahu již pravomocný, tak i za tu část viny, o níž nově rozhodl odsuzujícím rozsudkem po vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí odvolacím soudem.

Obec může disponovat se svým majetkem (prodávat ho, pronajímat apod.) z ekonomického hlediska i méně výhodně, než jak by to odpovídalo povinnosti sjednat cenu ve výši, která je v daném místě a čase obvyklá (§ 39 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů). Proto není vyloučeno, aby obec poskytla svůj majetek (např. byt) jiné osobě do nájmu nikoli za nejvyšší dosažitelné nájemné, je-li jeho sjednaná výše nebo bezplatnost nájmu odůvodněna jiným důležitým zájmem obce (§ 38 odst. 1 zákona o obcích), např. nutností plnit sociální, kulturní či obdobné funkce, jejichž prostřednictvím obec pečuje o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů (§ 2 odst. 2 zákona o obcích). Takovým důležitým zájmem ovšem není samotná skutečnost, že starosta nebo místostarosta obce nebo jiný její funkcionář si nájmem bytu v majetku obce zajistí bydlení v dané obci a že bude zajišťovat údržbu a hlídání tohoto bytu. Byl-li tedy starostovi obce za uvedených okolností poskytnut byt v majetku obce do nájmu na základě smlouvy o nájmu bezplatně nebo za nepřiměřeně nízké nájemné, které neodpovídá jeho výši v daném místě a čase obvyklé, lze v tomto jednání spatřovat porušení povinnosti nakládat s majetkem obce účelně a hospodárně, přičemž škoda zde spočívá v částce ušlého nájemného. Tím může starosta obce spáchat trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku, a to i když uzavřel smlouvu o nájmu jako nájemce bytu v majetku obce, a nikoli jako jeho pronajímatel.

Přečinu porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 270 odst. 1 tr. zákoníku se nedopustí, kdo užívá počítačový program, jehož rozmnoženinu nabyl od předchozího uživatele, který tento program již nadále nevyužívá a ze svého zařízení jej odstranil. V takovém případě nejde o neoprávněný zásah do autorského práva, neboť právo autora na rozšiřování počítačového programu již bylo vyčerpáno jeho prvním prodejem (§ 14 odst. 2 zákona č. 121/2000 Sb., autorského zákona, ve znění pozdějších předpisů).

Stížnost pro porušení zákona podaná jen proti odůvodnění pravomocného rozhodnutí soudu nebo státního zástupce není přípustná.

Jestliže dřívější řízení pro týž skutek proti téže osobě skončilo pravomocným rozhodnutím o přestupku a dosud neuplynula lhůta pro zahájení přezkumného řízení podle § 100 odst. 2, 3 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů, nemůže soud trestní stíhání zastavit z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. k) tr. ř., ale trestní stíhání přeruší z důvodu uvedeného v § 173 odst. 1 písm. e) tr. ř.

Při posuzování otázky, zda byl trestný čin padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 tr. zákoníku spáchán ve značném rozsahu nebo velkém rozsahu ve smyslu § 233 odst. 3 písm. b), resp. odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, je třeba zohlednit nejen celkový souhrn nominálních hodnot padělaných peněz, jejich množství a měnu, ale též další okolnosti trestného činu, jako jsou četnost případů padělání peněz či jejich udání jako pravých, časové období, po které byl takový čin páchán, tj. zda šlo o čin ojedinělý, či naopak byla trestná činnost páchána dlouhodobě, soustavně, tzv. po živnostensku, dále rozsah oblasti zasažené padělky a pravděpodobnost jejich úspěšného udání jako pravých, a to i s ohledem na jejich kvalitu. Totéž přiměřeně platí pro pozměněné peníze. Souhrn nominálních hodnot padělaných či pozměněných peněz je zde sice významným kritériem, nelze jej pominout, nicméně není nezbytné, aby tento souhrn dosáhl – s analogickým odkazem na ustanovení § 138 odst. 1 tr. zákoníku – částky 500 000 Kč v případě značného rozsahu, resp. částky 5 000 000 Kč v případě velkého rozsahu. Uvedené částky sice není možné ignorovat, avšak jde pouze o jedno z více kritérií, takže pro spáchání činu ve značném nebo velkém rozsahu nemusejí být nutně dosaženy, je-li takový rozsah odůvodněn vzhledem k míře naplnění ostatních výše zmíněných okolností. V případech padělaných či pozměněných peněz vyšší nominální hodnoty tedy mohou pro naplnění znaku značného rozsahu dostačovat desítky případů, u peněz nižších nominálních hodnot pak nemusí stačit ani několik málo stovek případů. Při spáchání činu ve velkém rozsahu ve srovnání se spácháním činu ve značném rozsahu musí jít o několikanásobně větší rozsah, zpravidla vyšší o jeden řád (tj. desetinásobek). Tento větší rozsah je odůvodněn nejen vyšším souhrnem nominálních hodnot padělaných či pozměněných peněz, resp. jejich množstvím, ale též i intenzitou naplnění dalších rozhodných kritérií určujících takový rozsah (k tomu viz obdobný přístup v rozhodnutí pod č. 44/2013 Sb. rozh. tr., jakož i v usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 15 Tdo 1491/2016).

I. Skutková podstata přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku má tzv. blanketní (či blanketovou) dispozici, protože trestnost jednání je zde podmíněna porušením zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů, jehož se trestní zákoník přímo dovolává (shodně rozhodnutí č. 43/2009 a č. 38/2011 Sb. rozh. tr.). Přitom v tzv. skutkové větě výroku rozsudku nepostačí ani povšechný odkaz na § 8 citovaného zákona, který měl být jednáním obviněného porušen, protože toto ustanovení v odst. 2 písm. a) až c) a odst. 3 písm. a) až d) obsahuje více alternativ jednání zasahujících do práv k ochranným známkám, z nichž je třeba vybrat tu, jež v daném konkrétním případě byla skutečně naplněna, aby bylo zřejmé, jaké konkrétní jednání s porušením které normy je obviněnému kladeno za vinu.

II. Znaky trestného činu neoprávněného podnikání podle § 251 tr. zákoníku může pachatel naplnit i tím, že jako osoba neoprávněná k dané činnosti zajišťuje zásilkový výdej léčivých přípravků, které nejsou k takovému výdeji určeny podle § 85 odst. 1 zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech a o změnách některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, popř. nemohou být dokonce vůbec uvedeny na trh v České republice ve smyslu § 25 odst. 1 citovaného zákona.

III. Jednočinný souběh trestných činů neoprávněného podnikání podle § 251 tr. zákoníku a porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 tr. zákoníku není vyloučen ani v případě, že obviněný týmž jednáním neoprávněně zajišťuje zásilkový výdej takových produktů s účinnými látkami, které jsou padělky pravých léčivých přípravků.

IV. Návodce k trestnému činu podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku musí jednat s tzv. dvojím úmyslem, tedy jeho úmysl se musí vztahovat jednak k jeho vlastnímu jednání spočívajícímu v tom, že v jiném vzbudí rozhodnutí spáchat trestný čin, jednak k jednání jiného, tedy navedeného (hlavního) pachatele, které musí naplňovat znaky úmyslného trestného činu nebo jeho pokusu. V obou případech postačí zavinění ve formě nepřímého úmyslu. Skutkové závěry týkající se zavinění (vedle dalších znaků jak příslušné formy účastenství, tak i trestného činu hlavního pachatele) musejí vyplývat již ze skutkové věty výroku rozsudku a je třeba je náležitě odůvodnit. To platí zvláště tehdy, nebyl-li týmž rozsudkem uznán vinným i hlavní pachatel, proti němuž bylo trestní stíhání podmíněně zastaveno (k tomu srov. rozhodnutí č. 18/2016 Sb. rozh. tr.).

V. Peněžitý trest se vyměřuje v tzv. denních sazbách, a to ve dvou oddělených krocích. Nejprve je třeba v souladu s kritérii uvedenými v § 68 odst. 3 tr. zákoníku stanovit počet denních sazeb a následně určit jejich výši, a to v zákonem určených rozpětích podle § 68 odst. 1 a 2 tr. zákoníku. Celková výměra peněžitého trestu je pak dána součinem (multiplikací) takto stanovených hodnot. Postup, jakým soud vzhledem k uvedeným zákonným kritériím dospěl k těmto jednotlivým hodnotám (počtu a výši denních sazeb), je třeba náležitě a způsobem nevzbuzujícím pochybnosti vysvětlit v odůvodnění rozsudku. Naopak nesprávný a nepřípustný je opačný postup soudu, při němž nejprve stanoví celkovou výměru peněžitého trestu, kterou následně rozpočítá na denní sazby.

Podle § 160 odst. 2 tr. ř. opis usnesení o zahájení trestního stíhání je třeba doručit obviněnému nejpozději na počátku prvního výslechu a do 48 hodin státnímu zástupci a obhájci, přičemž u obhájce počíná lhůta k doručení běžet od jeho zvolení nebo ustanovení. Jde-li o zvoleného obhájce, je nutno tu část citovaného ustanovení, která se týká běhu lhůty 48 hodin, vykládat tak, že tato lhůta běží od předložení plné moci policejnímu orgánu, příp. státnímu zástupci, a nikoli od udělení plné moci advokátu. Pokud v době zahájení trestního stíhání nejde o nutnou obhajobu, obviněný nemá obhájce a ke zvolení obhájce dojde až později v průběhu přípravného řízení, přičemž účinky zvolení nastanou vůči orgánům činným v trestním řízení po uplynutí stížnostní lhůty počítané od doručení opisu usnesení obviněnému, musí být usnesení o zahájení trestního stíhání obhájci doručeno, avšak lhůta k podání stížnosti nezačíná běžet znovu od doručení opisu usnesení obhájci.

V případě trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea 1 tr. zákoníku, k němuž došlo použitím zařízení sloužícího ke sběru, uchování a přenosu dat z platebních karet (tzv. skimmovacího zařízení), je nutno otázku, zda byl tento čin spáchán „ve značném rozsahu“ [§ 234 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku] nebo „ve velkém rozsahu“ [§ 234 odst. 5 písm. b) tr. zákoníku], vždy posoudit na základě širšího spektra kritérií, a to podle konkrétních okolností případu. Základním kritériem je sice počet padělaných nebo pozměněných platebních prostředků, ale jen tím není charakteristika pojmů „značný rozsah“ či „velký rozsah“ vyčerpána. S přihlédnutím ke stadiu trestného činu ve formě přípravy, pokusu a dokonaného trestného činu, popřípadě i k tomu, zda byl spáchán ve formě pokračování ve smyslu § 116 tr. zákoníku, jsou dalšími kritérii zejména: a) množství zjištěných dat k platebním prostředkům při využití tzv. skimmovacího zařízení nebo jiných prostředků sloužících pro padělání nebo pozměnění platebního prostředku, b) počet použití padělaných nebo pozměněných platebních prostředků v bankomatech nebo při placení v obchodech, restauracích apod., c) škoda způsobená na cizím majetku jejich použitím, d) počet využitých tzv. skimmovacích zařízení nebo jiných nástrojů, předmětů, počítačových programů a dalších prostředků sloužících pro padělání nebo pozměnění platebního prostředku, včetně rozsahu a délky doby jejich využití, e) počet bankovních subjektů, vůči jejichž účtům byly takové padělané nebo pozměněné platební prostředky použity, f) rozsah územního použití padělaných nebo pozměněných platebních prostředků, ale i tzv. skimmovacích zařízení či jiných prostředků sloužících pro padělání nebo pozměnění platebního prostředku, a to včetně území jiných států a počtu těchto států, g) doba trvání padělání a pozměňování platebních prostředků a jejich následného využívání (včetně přípravné fáze) a skutečnost, zda byla trestná činnost ukončena z vlastního rozhodnutí pachatelů nebo až zásahem orgánů činných v trestním řízení, h) prognózy dalšího jednání pachatelů a míra následného zamýšleného ohrožení fungování bezhotovostního platebního styku. Podle těchto kritérií tedy k naplnění pojmu „značný rozsah“ zpravidla postačí velké množství získaných údajů k platebním prostředkům a v návaznosti na to desítky padělaných či pozměněných platebních prostředků a desítky neoprávněných transakcí. Pro naplnění pojmu „velký rozsah“ je nutné, aby šlo o stovky takových případů. Proto nelze vycházet jen z výše škody způsobené či zamýšlené použitím padělaných nebo pozměněných platebních prostředků, kterou lze vyjádřit zpravidla souběhem s trestným činem podvodu podle § 209 tr. zákoníku (včetně okolností zvlášť přitěžujících spočívajících ve škodě větší, značné či velkého rozsahu). Uvedené rozlišení mezi značným rozsahem a velkým rozsahem spáchaného trestného činu odpovídá i tomu, že pro naplnění základní skutkové podstaty trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea 1 tr. zákoníku postačí padělání či pozměnění i jen jednoho platebního prostředku. Ve srovnání se spácháním činu ve značném rozsahu tedy musí jít v případě velkého rozsahu o několikanásobně větší rozsah, a to zejména z hlediska množství padělaných nebo pozměněných, popřípadě použitých platebních prostředků, i s přihlédnutím k rozsahu provedených akcí či operací. Všechna zmíněná rozhodná kritéria se ovšem vzájemně prolínají, což znamená, že naplnění jednoho z nich v menší míře (méně intenzivně) může být vyváženo výrazným naplněním některého z ostatních kritérií. K závěru o existenci příslušného rozsahu spáchaného trestného činu není nezbytné, aby byla všechna uvedená kritéria naplněna stejnou intenzitou. Tyto závěry týkající se značného nebo velkého rozsahu spáchaného trestného činu se přiměřeně uplatní též u dalších alternativ trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku.

Rodič mladistvého, který nedovršil v době doručování usnesení věku osmnácti let nebo jiným způsobem nenabyl plné svéprávnosti, má v řízení vedeném proti takovému mladistvému postavení zákonného zástupce podle § 43 odst. 1 z. s. m., na jehož základě má mimo jiné i právo za něj podávat opravné prostředky. Podle § 137 odst. 1 tr. ř. se takovému rodiči, který je zákonným zástupcem mladistvého, musí oznámit usnesení soudu a ve smyslu § 143 odst. 1 tr. ř. se běh lhůty pro podání stížnosti počítá od toho oznámení, které bylo provedeno nejpozději. Postavení osoby oprávněné k podání stížnosti ve smyslu § 72 odst. 2 z. s. m. z důvodu, že jde o příbuzného v pokolení přímém, má rodič mladistvého jen v případě, jestliže v době, kdy je oznamováno usnesení soudu, mladistvý již dovršil věku osmnácti let a je plně svéprávnou osobou. Tehdy lhůta k podání stížnosti i jemu končí týmž dnem jako mladistvému.

I. Námitka zřejmé nedobytnosti uloženého peněžitého trestu (§ 68 odst. 6 tr. zákoníku) odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho první alternativě, tj. že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští.

II. Propadnutí náhradní hodnoty podle § 71 tr. zákoníku je formou trestu propadnutí věci. Proto je námitka, že nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení propadnutí náhradní hodnoty, podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (v jeho první alternativě).

Přečin padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle § 350 odst. 1 tr. zákoníku lze spáchat i paděláním nebo podstatným pozměněním lékařského posudku potřebného k doložení zdravotní způsobilosti vyžadované orgánem veřejné moci k vydání určitého oprávnění (např. lékařského posudku o zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel podle § 84 odst. 1, 2 zákona č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a § 2 odst. 1 vyhlášky č. 277/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Návrh poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy či na vydání bezdůvodného obohacení je učiněn ve smyslu § 43 odst. 3 věty druhé tr. ř. včas i v případě, pokud jej poškozený uplatní před zahájením dokazování až v novém hlavním líčení, které soud koná celé znovu, např. poté, co mu byla věc postupem podle § 222 odst. 1 tr. ř. přikázána jako soudu věcně příslušnému rozhodnutím podle § 24 odst. 1 tr. ř.

Veřejnou zakázkou ve smyslu § 256 tr. zákoníku se rozumí i zakázka malého rozsahu, a to i přesto, že podle § 18 odst. 5 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (platného do 30. 9. 2016), není veřejný zadavatel povinen ji zadávat podle tohoto zákona. Je však povinen dodržet zásady transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace stanovené v § 6 odst. 1 zákona č. 137/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Je-li v rámci zadávacího řízení ohledně zakázky malého rozsahu ustanovena komise k hodnocení nabídek, jedná se o hodnotící komisi ve smyslu § 256 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, byť nebyly dodrženy podmínky § 74 zákona č. 137/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů.*)

Pravomocné postižení obviněného za přestupek, jehož se dopustil tím, že ve lhůtě uvedené v § 29 odst. 1 písm. j) zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů, neodevzdal zbrojní průkaz, zbraň a průkaz zbraně, není překážkou jeho trestnímu stíhání pro přečin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný tím, že po uplynutí této lhůty i nadále přechovával neodevzdanou zbraň, neboť nejde o týž skutek, pro který již byl postižen v přestupkovém řízení. Samotné neodevzdání zbraně v zákonem stanovené lhůtě, o kterém bylo rozhodnuto v přestupkovém řízení, je počátkem páchání přečinu nedovoleného ozbrojování.

K ustanovení opatrovníka k výkonu práv poškozené právnické osoby postupem podle § 45 odst. 1, 2 tr. ř. lze přistoupit jen tehdy, pokud by rozpor mezi zájmy členů statutárního orgánu a právnické osoby vedl k tomu, že by právnická osoba zůstala bez zástupce oprávněného za ni jednat a hrozilo by nebezpečí z prodlení v uplatňování jejích práv.

Přečin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku (do 31. 12. 2009 trestný čin pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 128a odst. 1 tr. zák.) je trestným činem úmyslným (§ 13 odst. 2 tr. zákoníku), jenž navíc obsahuje znak tzv. úmyslu přesahujícího objektivní stránku trestného činu (též tzv. obmysl, dolus coloratus) spočívající v tom, že pachatel jedná s úmyslem způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch. K naplnění tohoto znaku se nevyžaduje skutečné způsobení škody či získání prospěchu, ale postačí, když pachatel s možností vzniku škody či prospěchu počítá a je s tím srozuměn, tedy postačuje zde nepřímý úmysl (dolus eventualis).

Zjistí-li orgány činné v trestním řízení skutečnou totožnost osoby, proti které se dosud vedlo trestní stíhání pod jejím smyšleným (nebo cizím) jménem, není to důvodem k zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 tr. ř. a poté k jeho opětovnému zahájení podle § 160 odst. 1 tr. ř., ale po provedení změny v označení osoby obviněného záznamem ve spise je možno pokračovat v tomto trestním stíhání. Rozhodující je fyzická identita osoby, vůči níž bylo zahájeno a je vedeno trestní stíhání pro konkrétní skutek. Vyjde-li v řízení před soudem najevo skutečná totožnost osoby ve stadiu před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně, lze v řízení pokračovat na podkladě dosud provedených úkonů s tím, že pravá totožnost obviněného se ve spise neformálně vyjádří pouhým záznamem. Jen z tohoto důvodu nelze věc vrátit státnímu zástupci k došetření. Výjimkou odůvodňující případné vrácení věci státnímu zástupci k došetření by mohla být pouze situace, kdyby záměnou totožnosti osoby obviněného došlo k závažnému porušení určitých zákonných ustanovení významných z hlediska dodržení procesních práv obviněného nebo jeho postavení (např. zjistí-li se až dodatečně, že obviněný je mladistvý). Je-li obviněný označen nepravým jménem v rozsudku, který dosud nenabyl právní moci, lze proti němu podat odvolání, byť pouze za účelem odstranění takové vady. Nedošlo-li v důsledku záměny totožnosti obviněného k závažnému porušení určitých zákonných ustanovení významných z hlediska dodržení procesních práv obviněného nebo jeho postavení (např. uložením trestu, který nelze uložit některým osobám), anebo neshledá-li odvolací soud při plnění své přezkumné povinnosti podle § 254 tr. ř. jiné vady, může rozhodnout jen tak, že zruší napadený rozsudek a v nově vydaném rozsudku označí obviněného pravým jménem. V takovém případě odvolací soud není oprávněn rozhodnout, že se má konat celé předcházející řízení znovu.

Podle § 53 odst. 1 věty třetí tr. zákoníku platí, že peněžitý trest nelze uložit vedle trestu propadnutí majetku bez ohledu na skutečnost, zda propadnutí majetku postihuje celý majetek pachatele, nebo jen tu jeho část, kterou soud určil. Při ukládání trestu propadnutí majetku (celého nebo jeho části) je soud povinen respektovat kromě obecných hledisek vymezených v § 39 tr. zákoníku též rozsah a hodnotu majetku, který patří pachateli, aby měl alespoň rámcovou představu o dopadu tohoto trestu do majetkových poměrů pachatele a dalších osob (rodinných příslušníků pachatele apod.), jejichž oprávněných zájmů se uložený trest dotýká. Všechny okolnosti rozhodné pro uložení trestu propadnutí majetku, k nimž je třeba opatřit potřebné důkazy, pak musí soud vzít v úvahu i s přihlédnutím k tomu, zda vysloví propadnutí celého majetku pachatele, nebo jen jeho části, případně jak velké části, a jestli uloží i jiný druh trestu přípustný vedle propadnutí majetku. Státní zástupce je oprávněn už v obžalobě navrhnout uložení trestu propadnutí majetku (nebo jiného konkrétního druhu trestu). I když tak neučiní, je povinen zajistit, aby byly již v přípravném řízení náležitě objasněny osobní a majetkové poměry pachatele (obviněného), pokud reálně přichází v úvahu, že soud uloží trest propadnutí majetku nebo jiný trest, který pachatele postihne na majetku (§ 39 odst. 7 tr. zákoníku). V takovém případě nestačí jen zajistit majetek pachatele (obviněného) podle § 347 tr. ř.

Omamné a psychotropní látky jsou hmotnými věcmi, protože mohou sloužit potřebám lidí a jsou ovladatelné. I když lze s nimi legálně nakládat jen za splnění zákonných podmínek (viz zákon č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů), nepozbývají povahy věci ani při jejich neoprávněném přechovávání či dispozicích s nimi. Proto je možno omamnou nebo psychotropní látku považovat i za cizí věc, k jejímuž zmocnění směřoval úmysl pachatele trestného činu loupeže ve smyslu § 173 odst. 1 tr. zákoníku, přestože osoba, vůči které byl tento trestný čin spáchán, držela takovou látku neoprávněně.

Okolnost, kde má sídlo nebo bydliště poškozený, není sama o sobě součástí zákonných hledisek pro určení místní příslušnosti soudu (§ 18 odst. 1, 2 tr. ř.). Trestný čin zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku není distančním deliktem jen proto, že poškozený má sídlo nebo bydliště v jiném místě, než ve kterém došlo k jednání pachatele. Distanční delikt je definován odlišností místa jednání pachatele (míněno celého a již uzavřeného jednání) od místa vzniku následku. V případě trestného činu zpronevěry je tato podmínka splněna tím, že po svěření věci pachatel se svěřenou věcí, kterou fyzicky nemá u sebe a která se nachází na jiném místě než pachatel v době jednání, naloží způsobem příčícím se účelu svěření a vylučujícím obnovení dispozice vlastníka nebo jiné oprávněné osoby (viz rozhodnutí pod č. 16/1999 Sb. rozh. tr.).

Ustanovení čl. II bodu 1. věty první zákona č. 170/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, lze považovat za zvláštní okolnost způsobující zánik trestní odpovědnosti, resp. za zvláštní případ účinné lítosti. To znamená, že při splnění podmínek zde stanovených zanikají trestněprávní důsledky, které by jinak byly spojeny s tím, že pachatel spáchal trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku. K zániku trestní odpovědnosti pachatele za tento trestný čin v případě nepovoleného přechovávání střelné zbraně ovšem nemůže dojít jen tím, že podle čl. II bodu 1. věty první zákona č. 170/2013 Sb. počala běžet lhůta 6 měsíců k dobrovolnému předání takové zbraně, ani tím, že nelegálně přechovávanou zbraň zajistil policejní orgán v průběhu domovní prohlídky konané ještě před uplynutím uvedené lhůty. Podmínkou zániku trestní odpovědnosti je totiž aktivní jednání pachatele spočívající v dobrovolném a faktickém odevzdání nelegálně přechovávané střelné zbraně do úschovy policie nebo v jejím přenechání ve prospěch státu, anebo alespoň jednání, z něhož jednoznačně vyplývá úmysl pachatele dobrovolně odevzdat nelegálně přechovávanou zbraň do úschovy policie či přenechat ji ve prospěch státu. Rozhodnou právní skutečností tedy není běh lhůty určené k dobrovolnému jednání pachatele, protože do doby odevzdání bez povolení přechovávané zbraně je její přechovávání nadále trestným činem. Trestní odpovědnost pachatele zde totiž nevzniká teprve marným uplynutím lhůty stanovené pro dobrovolné odevzdání střelné zbraně. Ze samotné okolnosti, že ještě neuplynula lhůta určená k dobrovolnému odevzdání nelegálně přechovávané zbraně, nelze z hlediska hmotného práva vyvozovat závěr o trestní neodpovědnosti pachatele. Z hlediska procesního práva pak tato okolnost nezakládá nepřípustnost trestního stíhání ani jiný důvod nestíhatelnosti. Proto ani skutečnost, že pachateli zajistil jím nelegálně přechovávanou střelnou zbraň orgán policie v rámci domovní prohlídky konané ještě před uplynutím lhůty podle čl. II bodu 1. věty první zákona č. 170/2013 Sb., nevylučuje jeho trestní odpovědnost za trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, jestliže tuto střelnou zbraň pachatel dobrovolně nevydal při provádění domovní prohlídky.

Ustanovení o trestném činu sexuálního nátlaku podle § 186 tr. zákoníku obsahuje v odstavcích 1 a 2 tři samostatné základní skutkové podstaty. Každá z nich postihuje jiné jednání pachatele, které se liší jak ve své povaze, tak i v účinku pro oběť. Zvlášť přitěžující okolnost podle § 186 odst. 5 písm. b) tr. zákoníku lze použít jen ve vztahu k § 186 odst. 1 tr. zákoníku, nikoliv k § 186 odst. 2 tr. zákoníku. Takový závěr plyne z dikce ustanovení § 186 odst. 5 tr. zákoníku, v němž chybí výslovný odkaz na § 186 odst. 2 tr. zákoníku a které váže jeho užití jen na čin uvedený v § 186 odst. 1 tr. zákoníku.

Jednání dlužníka v podobě fiktivního postoupení pohledávky sloužícího jen jako nástroj ke (zdánlivému) zmenšení jeho majetku s důsledkem alespoň částečného zmaření uspokojení pohledávky věřitele a způsobení škody nikoliv malé na cizím majetku nelze právně kvalifikovat jako trestný čin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. S ohledem na fiktivnost právního jednání v podobě postoupení pohledávky je nutno takový čin dlužníka podřadit pod alternativu trestného činu uvedenou v § 222 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, podle níž pachatel předstírá neexistující právo nebo závazek.

Odvolací soud nemůže v neveřejném zasedání postupem podle § 263 odst. 1 písm. b) tr. ř. k odvolání podanému též proti výroku o vině rozhodnout podle § 258 odst. 1, 2 tr. ř. a zrušit napadený rozsudek jen ve výroku o trestu a v tomto rozsahu věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí s tím, že odvolání proti výroku o vině nepokládá za důvodné. Takto lze rozhodnout pouze ve veřejném zasedání, a neučiní-li tak odvolací soud, může tím založit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

Jestliže obsahem protokolu o prověrce na místě podle § 104e tr. ř. jsou tvrzení obviněného nebo svědka, která významně doplňují, či dokonce mění údaje obsažené v protokole o jejich dřívějších výpovědích, pak tato jejich vyjádření, učiněná po řádném poučení, je třeba považovat za součást jejich výpovědí, přičemž důkaz těmito výpověďmi lze v hlavním líčení provést přečtením příslušné části protokolů jen za splnění zákonných podmínek předpokládaných v § 207 odst. 2 tr. ř., resp. v § 211 odst. 1 až odst. 4 tr. ř. Postup soudu prvního stupně, který takový protokol v hlavním líčení přečte jen jako listinný důkaz ve smyslu § 213 tr. ř., zakládá podstatnou vadu ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm. a), c) tr. ř.

Soudce, který v řízení o vydání do ciziny rozhodoval v rámci předběžného šetření o předběžné vazbě vydávané osoby (§ 94 odst. 1 z. m. j. s.), není vyloučen z rozhodování o návrhu státního zástupce, zda je její vydání přípustné. Rozhodování o předběžné vazbě v řízení o vydání do ciziny nezakládá důvod vyloučení soudce ve smyslu § 30 odst. 2 tr. ř. (ani per analogiam), neboť nejde o rozhodování o vazbě obviněného v přípravném řízení a následné rozhodování o vině a trestu po předložení věci státním zástupcem soudu.

V případě pokračování v trestném činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku je třeba, aby pachatel při každém z dílčích útoků způsobil alespoň částečně škodu úmyslně, byť třeba nedosahující výše škody nikoli malé, avšak musí být současně od prvního útoku veden jednotným záměrem směřujícím k úmyslnému způsobení škody nikoli malé všemi dílčími útoky v jejich souhrnu (§ 116 tr. zákoníku).

I. Zmocněnec poškozeného není oprávněn učinit za poškozeného, který je obětí trestného činu, prohlášení o tom, jaký dopad měl spáchaný čin na jeho dosavadní život podle § 43 odst. 4 tr. ř. (§ 22 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, ve znění pozdějších předpisů). Takové prohlášení oběti má osobní povahu, a proto pomoc zmocněnce, který je advokátem, k jeho sepsání nelze považovat za poskytnutí úkonu právní služby a zmocněnci za tuto pomoc nepřísluší odměna. Při stanovení výše odměny ustanoveného zmocněnce poškozeného, který neuplatnil nárok na náhradu újmy způsobené mu trestným činem (§ 43 odst. 3 tr. ř.), se při určení tarifní hodnoty mimosmluvní odměny vychází z § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.

II. Rozhodování o odměně advokáta podle § 151 odst. 2, 3 tr. ř. je vázáno návrhem advokáta, požaduje-li tedy advokát náhradu za promeškaný čas, musí dostatečným způsobem specifikovat, za jaké časové období náhradu požaduje a z jakého titulu.

Námitka, že nebyly splněny podmínky pro uložení ochranného léčení ústavního a mělo být uloženo ochranné léčení ambulantní, je podřaditelná pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř., neboť součástí rozhodnutí ve smyslu § 265a odst. 2 písm. e) tr. ř., jímž bylo uloženo ochranné léčení, je i stanovení jeho formy.

Přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je úmyslným trestným činem (§ 13 odst. 2 tr. zákoníku), který je možno spáchat i s úmyslem nepřímým [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Subjektivní stránka jeho skutkové podstaty neobsahuje žádný další tzv. fakultativní znak, jako je cíl, pohnutka, záměr či úmysl přesahující objektivní stránku skutkové podstaty. Ke spáchání tohoto přečinu se proto nevyžaduje, aby pachatel jednal ve snaze dosáhnout nějakého konkrétního výsledku (např. zproštění obžaloby obviněného, v jehož trestní věci svědeckou výpověď podává). Zavinění pachatele se zde musí vztahovat i na to, že jako svědek v trestním řízení uvádí nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí, popřípadě že zamlčuje takovou podstatnou okolnost. Postačí však jen hrubá (laická) představa pachatele, že sdělením nepravdivého podstatného údaje nebo jeho zamlčením může ohrozit zákonem chráněný zájem na správném zjištění skutkového stavu jako základu zákonného rozhodnutí (objekt trestného činu), pokud je s tím současně srozuměn (a to alespoň tak, že je s tím smířen ve smyslu § 15 odst. 2 tr. zákoníku). Na srozumění pachatele lze zpravidla usuzovat i z toho, že jde o údaj významný, a nikoliv jen podružného a nedůležitého charakteru. V tzv. skutkové větě ve výroku rozsudku, jímž soud uznává obviněného vinným přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, je třeba uvést, v čem spočívalo jeho nepravdivé tvrzení jako svědka. Tato skutková zjištění poskytují základ pro právní závěr, že jde o okolnost, která má podstatný význam pro rozhodnutí, a tedy o zákonný znak obsažený v tzv. právní větě výroku o vině.

I. Pro posouzení toho, zda jde ve smyslu § 211 odst. 1 tr. zákoníku o nepravdivý údaj při sjednávání úvěrové smlouvy, musí být z obsahu sjednávané úvěrové smlouvy nebo úvěrových podmínek jako její součásti patrné, k jaké skutečnosti nebo informaci se konkrétní nepravdivý údaj vztahuje a zda jde o údaj podstatný pro uzavření smlouvy.

II. Postup podle § 265l odst. 1 tr. ř., jímž Nejvyšší soud výjimečně přikáže věc státnímu zástupci, může být odůvodněn i tím, že z obsahu spisu vyplývají pochybnosti o tom, zda věc byla dostatečně po všech stránkách objasněna, a o vině obviněného i jeho postavení před soud tedy vznikají vážné pochybnosti, a doplnění dokazování vyžaduje, aby věc byla došetřena v přípravném řízení. Přikázání věci státnímu zástupci podle § 265l odst. 1 tr. ř. zde není vázáno na splnění podmínek uvedených v § 260 tr. ř.

Rozhoduje-li soud o trestu poté, co podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku zruší pravomocný rozsudek jiného soudu ve výroku o vině o pokračujícím trestném činu (resp. v části výroku o vině) a v celém výroku o trestu, pak nepřichází v úvahu, aby tentýž výrok o trestu rušil ještě výrokem podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku, i kdyby jinak měl být ukládán souhrnný trest. Jestliže na zrušený výrok o trestu obsahově navazují další rozhodnutí, která vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu, je třeba je také zrušit.

Skutková podstata trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku není svou povahou odkazovací, ani blanketní, proto trestnost činu přímo nepodmiňuje porušením konkrétního zákona. Pokud je v popisu skutku pachatele uveden odkaz na právní předpis, jde jen o podrobnější vymezení skutkových okolností, za nichž došlo k podvodnému jednání.

Pro závěr o tom, že posttraumatická stresová porucha je delší dobu trvající poruchou zdraví, a tedy těžkou újmou na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, zásadně nestačí zjištění o jejím přetrvávání po relativně dlouhou dobu, ale je nutné, aby představovala velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného. Musí být spojena s takovými potížemi, které nejenže trvají delší dobu, ale poškozenému brání v obvyklém způsobu života, do něhož mu vážně zasahují tak, že se nemůže projevovat a chovat podle svých zvyklostí a obstarávat si obvyklým způsobem své životní potřeby a uspořádat své sociální poměry.

I. Případ tzv. návodu nezdařeného, kdy se návodci nepodaří v naváděném vzbudit rozhodnutí spáchat zamýšlený trestný čin, a tzv. návodu bezvýsledného, kdy návod sám o sobě úspěšný sice byl, nicméně rozhodnutý hlavní pachatel (naváděný) se dosud ani nepokusil o daný trestný čin, je možno posoudit pouze jako pokus návodu, který je jen přípravou trestného činu podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku, která je trestná, pokud jde o zvlášť závažný zločin podle § 14 odst. 3 tr. zákoníku a trestní zákon to u příslušného trestného činu výslovně stanoví.

II. Snaha o úhradu dluhu tím, že dlužník nabídne věřiteli faktury na fiktivní plnění, které též vytvoří a poskytne věřiteli, aby věřitel na úkor státu v daňovém přiznání na základě těchto fiktivních faktur uplatnil nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty za nikdy nedodané zboží či služby, je návodem k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 24 odst. 1 písm. b) a § 240 tr. zákoníku, resp. k subsidiárnímu přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 24 odst. 1 písm. b) a § 254 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku. Dokud se naváděný ani nepokusí o takový trestný čin (případ návodu nezdařeného a návodu bezvýsledného), není splněna podmínka akcesority účastenství v rovině kvantitativní podle návětí ustanovení § 24 odst. 1 tr. zákoníku a takové jednání je postižitelné jen jako příprava podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku, tj. jen v případě zvlášť závažných zločinů, u nichž tak ve zvláštní části stanoví trestní zákoník (v daném případě s účinností od 1. 7. 2016 jen u zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku).

V příkazu k domovní prohlídce a jeho odůvodnění musí být označen byt nebo jiná prostora sloužící k bydlení, včetně prostor k nim náležejících, a to tak, aby i s přihlédnutím k účelu tohoto úkonu nemohlo dojít k pochybnostem o jejím rozsahu a k záměně. Zákonnost příkazu soudce k domovní prohlídce a použití protokolu o domovní prohlídce jako důkazu proto nezpochybňuje sama o sobě skutečnost, že část nemovitých věcí, jichž se nařízená domovní prohlídka týká, je u příslušného katastrálního úřadu zapsána na jiném listu vlastnictví než ta část nemovitých věcí, která je ve vlastnictví osoby, u níž je domovní prohlídka vykonávána, jsou-li navíc tyto části nemovitých věcí součástí obydlí ve smyslu § 82 odst. 1 tr. ř.

Sloužilo-li pachateli fungování společnosti s ručením omezeným jako celek k páchání jeho podvodné trestné činnosti, z níž profitoval, a pokud ke spáchání některých dílčích útoků využil osob činných v této společnosti, které neznaly ani nepředpokládaly jako možnou skutkovou okolnost, která je znakem trestného činu (v tomto případě podvodu), a nejednaly tedy ve smyslu § 18 odst. 1 tr. zákoníku úmyslně, nýbrž konaly v dobré víře v negativním skutkovém omylu, potom pachatel k provedení činu jako jeho nepřímý pachatel podle § 22 odst. 2 tr. zákoníku užil jiné osoby, která nejednala zaviněně.

Přípravou trestného činu podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí úmyslné vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu. Pouhou myšlenku spáchat trestný čin, která je beztrestná ve smyslu zásady cogitationis poenam nemo patitur (za samotný úmysl spáchat trestný čin se netrestá, resp. myšlenky trestu nepodléhají), nelze považovat za přípravu trestného činu; podobně je tomu zásadně i u projevu myšlenky spáchat trestný čin, není-li již takovýto projev myšlenky sám o sobě trestný. Tím se příprava liší na jedné straně od beztrestného projevu úmyslu spáchat zvlášť závažný zločin a na druhé straně od pokusu trestného činu, při němž pachatelovo jednání pokročilo dále než příprava, neboť již bezprostředně směřuje k jeho dokonání. Projev myšlenky spáchat trestný čin, zejména jde-li o projev verbální, bude výjimečně trestný jako příprava tehdy, pokud pachatel již přistoupil též ke konkrétnímu jednání, z něhož by byla patrná reálnost jeho myšlenky konkrétní trestný čin (např. vraždu) uskutečnit, byť nikoli bezprostředně. Pro vystižení hranice mezi beztrestným vyjádřením úmyslu čin spáchat, které přípravou ještě není, a situací, kdy jde již o vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu, a tedy přípravu podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku, je důležité zhodnocení konkrétních okolností, za nichž k vyjádření myšlenky pachatele a případně jejímu sdělení jiné osobě došlo. Verbální projev myšlenky spáchat trestný čin může být trestný, je-li jím naplněna skutková podstata některého z trestných činů (delicta sui generis), u nichž pro naplnění jejich zákonných znaků není rozhodné, zda pachatel zamýšlí skutečně svou hrozbu uskutečnit (např. nebezpečné vyhrožování podle § 353 tr. zákoníku).

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka Pardubice Trestní stíhání, které skončilo v přípravném řízení pravomocným usnesením státního zástupce o jeho zastavení pro nepříčetnost obviněného podle § 172 odst. 1 písm. e) tr. ř., a následné soudní řízení o návrhu státního zástupce na uložení ochranného léčení jsou dvě samostatná řízení. Byl-li obviněnému pro obě tato řízení ustanoven stejný obhájce, je třeba o určení výše jeho odměny a náhrady hotových výdajů rozhodovat samostatně ve vztahu ke každému z těchto řízení. Právní mocí usnesení státního zástupce o zastavení trestního stíhání totiž skončila obhájci povinnost obviněného obhajovat a o výši jeho odměny a náhrady hotových výdajů v přípravném řízení je podle § 151 odst. 3 tr. ř. příslušný rozhodnout státní zástupce, a nikoliv soud. Předseda senátu je oprávněn rozhodnout pouze o výši odměny a náhrady hotových výdajů tohoto obhájce v řízení před soudem konaném o návrhu státního zástupce na uložení ochranného léčení.

Městský soud v Praze Odsouzený, kterému byla zamítnuta žádost podaná podle § 88 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku o podmíněné propuštění po výkonu třetiny trestu odnětí svobody, může podat novou žádost o podmíněné propuštění podle § 88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pokud vykonal alespoň polovinu trestu odnětí svobody, i dříve, než uplyne doba šesti měsíců od právní moci předchozího zamítavého rozhodnutí stanovená v § 331 odst. 1 tr. ř., neboť podmínky pro podmíněné propuštění podle § 88 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku nejsou totožné s podmínkami pro podmíněné propuštění vyžadovanými ustanovením § 88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Proto nejde o opakování žádosti ve smyslu § 331 odst. 1 poslední věta tr. ř.

„Neoprávněným užitím dat“ ve smyslu § 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je i jejich nedovolené zkopírování na jiný nosič informací za účelem pozdějšího využití pro potřeby pachatele nebo jiné osoby.

Trestný čin porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku lze spáchat i jednáním spočívajícím v neoprávněném označení výrobku ochrannou známkou zapsanou pro výrobce jiného druhu výrobku, pokud jsou oba druhy výrobků určeny obdobnému okruhu spotřebitelů (například označení elektronických cigaret ochrannou známkou zapsanou pouze pro výrobce tabákových cigaret).

Jestliže byl obviněný ve společném řízení stíhán pro více skutků, lze mu podle § 152 odst. 1 písm. b) tr. ř. uložit povinnost nahradit státu odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci státem, pokud nemá nárok na bezplatnou obhajobu, jen za úkony právní služby, které se týkaly jeho obhajoby ohledně skutků, pro které byl pravomocně uznán vinným. V případech, kdy nelze rozlišit, který úkon obhajoby je vázán ke kterému konkrétnímu skutku, a obviněný byl ve společném řízení alespoň zčásti uznán vinným trestným činem, který u něj zakládal nutnou obhajobu, a zčásti bylo trestní stíhání pro skutek zakládající jiný trestný čin spáchaný s ním v souběhu pravomocně zastaveno nebo obviněný byl pro skutek zakládající takový trestný čin obžaloby zproštěn, soud rozhodující o jeho povinnosti k náhradě odměny a hotových výdajů uhrazených státem ustanovenému obhájci sníží tuto povinnost zpravidla podle poměru sazeb mimosmluvní odměny stanovených pro jednotlivé trestné činy za jeden úkon právní služby [§ 7 a § 10 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů]. Pokud by takový postup byl pro obviněného zjevně nespravedlivý, lze při snížení jeho náhradové povinnosti postupovat i podle jiných kritérií, kupř. podle zaměření jednotlivých úkonů poskytnuté právní služby. Při stanovení výše povinnosti obviněného nahradit státu odměnu a hotové výdaje uhrazené obhájci je třeba vycházet z poměru sazeb mimosmluvní odměny stanovených pro jednotlivé trestné činy za úkon právní služby, přičemž soud bude muset současně přihlížet též k počtu úkonů právní služby odvíjejících se od sdělení obvinění pro další trestné činy a ke změnám advokátního tarifu, které přinesly jeho novelizace. Novelou advokátního tarifu provedenou vyhláškou č. 276/2006 Sb., s účinností od 1. 9. 2006, platí, že v případech trestných činů spáchaných v souběhu náleží obhájci odměna vycházející ze sazby mimosmluvní odměny stanovené za trestný čin s nejvyšší trestní sazbou (§ 12 odst. 5 advokátního tarifu ve znění uvedené vyhlášky). Nejsou zde tedy sazby mimosmluvní odměny stanovené pro jednotlivé trestné činy za jeden úkon právní služby, které by se měly porovnávat. V tomto případě by mělo být přihlédnuto z hlediska poměrného rozdělení odměny, která vychází ze sazby mimosmluvní odměny stanovené pro takový trestný čin s nejvyšší trestní sazbou, k rozsahu projednávané trestné činnosti a opět by se mělo vycházet z porovnání počtu skutků kvalifikovaných jako trestné činy, za které byl obviněný pravomocně odsouzen, a počtu skutků kvalifikovaných jako trestné činy, ohledně nichž byl obžaloby zproštěn nebo bylo jeho trestní stíhání zastaveno, a poměru jejich závažnosti vyjádřeného jejich trestními sazbami. Pokud nebude moci soud zjistit skutečné náklady trestního řízení s využitím výše zmíněných postupů, případně pokud by tento postup byl ve svém důsledku z hlediska účelu trestního řízení neefektivní či nespravedlivý, je možné připustit, aby soud stanovil náklady trestního řízení v proporcionální výši, vycházeje přitom z vlastní volné úvahy. Současně je však třeba dostát té podmínce, aby byl výrok založen na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené soudní praxe.

I. Snížení náhrady nemajetkové újmy podle § 2953 odst. 1 o. z. za použití § 2894 odst. 2 o. z. v obecné rovině u bolestného a ztížení společenského uplatnění stanoveného podle § 2958 o. z. není vyloučeno, bude však přicházet v úvahu spíše výjimečně, neboť toto snížení lze použít jen z důvodů zvláštního zřetele hodných. Snížit náhradu nemajetkové újmy bude však možné jen tehdy, jestliže kritéria (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14), na jejichž základě lze uvedené moderační ustanovení uplatnit, nebyla brána v úvahu již při určení vlastní výše náhrady nemajetkové újmy.

II. Znalci z oboru zdravotnictví, odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví, nepřísluší, aby na základě Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 o. z.) sám stanovil a určil částku náhrady za ztížení společenského uplatnění, neboť je to soud, kdo stanoví její výši podle předem daných kritérií. Účelem znaleckého posudku je vytvořit pro soud dostatečně podrobný, strukturovaný a pochopitelný skutkový podklad, obsahující odborný lékařský závěr o míře vyřazení poškozeného ze životních činností definovaných v Metodice tak, aby soud mohl učinit právní závěr o výši náhrady za nemajetkovou újmu.

Rozsah, v němž je odvolací soud povinen podle § 254 tr. ř. přezkoumat napadený rozsudek soudu prvního stupně, určuje obsah podaného odvolání. Odvolatel tak zpravidla činí vymezením napadených výroků a uvedením vad, jimiž je podle něj rozsudek zatížen (§ 249 odst. 1 tr. ř.), v písemném vyhotovení odvolání. K přezkoumání rozsudku v jiném, případně i užším, rozsahu může odvolací soud přistoupit jen tehdy, je-li z následného projevu vůle odvolatele (např. jeho vyjádření při veřejném zasedání o odvolání) nepochybné, že své odvolání mění a rozsudek nadále napadá jen v rozsahu nově označených výroků. Samotná neurčitost či věcný nesoulad konečného návrhu obhájce na rozhodnutí soudu předneseného při veřejném zasedání o odvolání s obsahovým zaměřením podaného odvolání neopravňuje odvolací soud k závěru, že odvolatel svůj opravný prostředek omezil (např. že nadále napadá jen výrok o trestu). Neurčitost či věcný nesoulad konečného návrhu je potřebné odstranit (např. konkrétním dotazem), jinak by odvolací soud postupoval při svém rozhodování svévolně.

V případě, že Policie České republiky instaluje za účelem předcházení nebo odstranění ohrožení veřejného pořádku (§ 76 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů) na místě veřejnosti přístupném průmyslovou kameru, pak nic nebrání použití touto kamerou pořízeného obrazového záznamu jako důkazu (§ 89 odst. 2 tr. ř.) proti pachateli trestného činu, jehož průběh byl tímto způsobem zaznamenán. Jako důkaz by byl takový obrazový záznam nepoužitelný pouze tehdy, pokud by se instalací kamery sledovalo obcházení ustanovení trestního řádu o operativně pátracích prostředcích a podmínkách jejich použití (§ 158b až § 158f tr. ř.), zejména ustanovení o sledování osob a věcí (§ 158d tr. ř.).

Jestliže se spolupachatelé (§ 23 tr. zákoníku) předem dohodli na společném fyzickém napadení nejméně dvou osob, přičemž s ohledem na způsob provedení útoku a intenzitu užitého násilí byli přinejmenším srozuměni i s tím, že někomu z napadených může být způsobena vážná porucha zdraví, pro naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku u každého z nich není významné, že někteří ze spolupachatelů sami nenapadli nejméně dvě osoby a že svým dílčím jednáním nikomu nezpůsobili těžkou újmu na zdraví (viz přiměřeně rozhodnutí pod č. 42/2010-II. Sb. rozh. tr.).

Místem spáchání trestného činu, jehož zákonným znakem je, že pachatel nějakou látku „doveze“, je nejen místo, kde se zásilka obsahující dováženou látku ocitla na území České republiky a kde byl trestný čin dokonán, ale každé místo, v němž došlo k nějakému byť jen dílčímu jednání pachatele, které bylo příčinou toho, že zakázaná látka byla z ciziny dopravena na území České republiky, zejména místo, ze kterého byla učiněna objednávka, a dále každé místo, jímž zásilka na území České republiky procházela do doby, než byla doručena určenému příjemci a než byl trestný čin ukončen (dokončen). Místně příslušnými jsou podle § 18 odst. 1 tr. ř. všechny soudy, v jejichž obvodu se nachází některé z uvedených míst. Řízení pak koná podle § 22 tr. ř. soud, u něhož státní zástupce podal obžalobu.

Podle konkrétních okolností případu nemusí být v kolizi se zásadou akcesority účastenství, byl-li účastník na zločinu (či jeho pokusu) uznán vinným naplněním kvalifikované skutkové podstaty zločinu, aniž by znaky takové kvalifikované skutkové podstaty svým činem naplnil hlavní pachatel zločinu. U účastníka se mohou vyskytovat okolnosti zcela osobního významu, mající znaky zvlášť přitěžující okolnosti, které současně nejsou dány i u osoby hlavního pachatele. Takovou okolností může být i zpětnost, resp. opětovnost. Jestliže je splněn nezbytný předpoklad potřebné formy zavinění, pro právní posouzení účastenství jsou z hlediska okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby v takovém případě rozhodné nejen znaky zakládající tuto okolnost u hlavního pachatele, nýbrž i u účastníka, bez ohledu na to, jsou-li dány i u hlavního pachatele.

I. Ustanovení § 90 odst. 1 z. s. m. váže povinnost státního zastupitelství podat návrh na uložení opatření dítěti mladšímu než patnáct let na skutečnost, že spáchalo čin jinak trestný. Jde o podmínku, kterou musí státní zastupitelství před podáním takového návrhu zkoumat, a návrh může podat jen tehdy, když má za prokázané, že dítě mladší než patnáct let se dopustilo činu jinak trestného. Jestliže takový závěr nelze učinit na podkladě výsledků řízení, jež měl k dispozici (jsou-li zásadní pochybnosti o tom, zda se takový čin jinak trestný stal nebo že jej spáchala osoba mladší než patnáct let), není možné návrh podle § 90 odst. 1 z. s. m. podat.

II. Podle § 4 z. s. m. soudnictví ve věcech mladistvých a ve věcech posuzování činů jinak trestných spáchaných dětmi mladšími patnácti let vykonávají soudy pro mládež. Byl-li soudu pro mládež podán návrh na uložení opatření podle § 90 odst. 1 z. s. m., nelze za neodstranitelný nedostatek podmínky řízení označit, že věc nespadá do pravomoci soudů, a v důsledku toho řízení zastavit. Absenci této procesní podmínky nelze spatřovat v tom, že podle názoru soudu se dítě mladší než patnáct let nedopustilo činu jinak trestného, a státní zastupitelství proto nemělo podávat návrh na uložení opatření.

I. Přečin porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 tr. zákoníku je formálním deliktem, který lze spáchat i tím, že pachatel po doručení výzvy k učinění prohlášení o majetku neuvede příslušnému orgánu veřejné moci žádné údaje o svém majetku, aniž by se vyžadovala opakovaná výzva či další aktivita příslušného orgánu (viz rozhodnutí č. 7/2017 Sb. rozh. tr.). V takovém případě je ale třeba se důsledně zabývat podmínkami, za nichž lze uplatnit trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené, tedy vyhodnotit, zda jde s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 39 odst. 2 tr. zákoníku o čin natolik společensky škodlivý, že nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku (viz stanovisko č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

II. Pokud pachatel přečinu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 tr. zákoníku v průběhu trestního řízení konaného pro tento trestný čin, o jehož zahájení ví, splní dodatečně svou povinnost a učiní prohlášení o majetku, nejedná dobrovolně ve smyslu § 33 tr. zákoníku (viz rozhodnutí č. 35/2001 Sb. rozh. tr.), a proto nezaniká jeho trestní odpovědnost za tento trestný čin pro účinnou lítost. Takové pachatelovo chování v průběhu trestního řízení však lze zohlednit při úvaze o použití principu oportunity ve smyslu § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. (viz stanovisko č. 26/2013-V. Sb. rozh. tr.), tedy státní zástupce nemusí z tohoto důvodu trestní stíhání zahájit a může věc odložit v rámci prověřování podle § 159a odst. 4 tr. ř. a ve zkráceném přípravném řízení podle § 179c odst. 2 písm. i) tr. ř., případně je oprávněn zahájené trestní stíhání zastavit podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. Trestní stíhání může zastavit ze stejného důvodu i samosoudce okresního soudu podle § 314c odst. 1 písm. b) tr. ř., v rámci hlavního líčení pak podle § 223 odst. 2 tr. ř., resp. mimo hlavní líčení podle § 231 odst. 1 tr. ř., je oprávněn tak učinit případně i odvolací soud podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř.

I. Znak "přisvojení si" cizí věci v § 205 odst. 1 tr. zákoníku je naplněn, pokud pachatel získá možnost neomezené dispozice s cizí věcí, jíž se zmocnil, a jedná s vůlí nakládat s ní jako s vlastní.

II. Dluh na nájemném neopravňuje pronajímatele vniknout do pronajímaných prostor užívaných nájemcem a bez jeho svolení odvézt v nich umístěné věci. V takovém případě nejsou splněny podmínky žádné z okolností vylučujících protiprávnost trestného činu krádeže a porušování domovní svobody, a to ani výkonu tzv. zadržovacího práva podle § 672 odst. 2 obč. zák., resp. § 1395 a násl. a § 2234 o. z.

I. Účinky zahájení trestního stíhání pro trestný čin, o jehož promlčení jde, ve smyslu § 34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku má i takové usnesení o zahájení trestního stíhání, v němž je totožný skutek, pro nějž je později pachatel odsouzen, odlišně právně kvalifikován jako jiný trestný čin. Pro přerušení běhu promlčecí doby je určující den vydání (vyhotovení a navazujícího rozeslání) usnesení o zahájení trestního stíhání, a nikoli doručení jeho opisu obviněnému.

II. Ustanovení § 254 odst. 1 tr. zákoníku je ve vztahu k § 222 odst. 1 tr. zákoníku v poměru subsidiarity, neboť poruchový delikt má před ohrožovacím přednost. Není-li v trestním řízení prokázáno zmaření uspokojení pohledávek věřitelů ve smyslu § 222 odst. 1 tr. zákoníku, je třeba zabývat se tím, zda majetková práva poškozených nebyla protiprávním nakládáním s účetnictvím ohrožena ve smyslu § 254 odst. 1 in fine tr. zákoníku. Totožnost skutku je v takovém případě zachována.

Pochybení spočívající v tom, že opis obžaloby nebyl doručen obhájci nejpozději s vyrozuměním o konání hlavního líčení (§ 196 odst. 3 tr. ř.), představuje vždy vadu řízení, které předcházelo rozsudku soudu prvního stupně. Za podstatnou vadu řízení ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. lze považovat takové pochybení jen tehdy, když z konkrétních souvislostí vyplývá, že mělo vliv na řádný výkon práva obhajoby, a tím i na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku, takže odůvodňuje zrušení napadeného rozsudku v odvolacím řízení. Pokud však byl opis obžaloby řádně doručen obviněnému a z obsahu spisu je například zřejmé, že se obviněný sešel s obhájcem k poradě, oba projednali požadavky na rozsah a způsob provádění důkazů v hlavním líčení, obhájce o tom informoval soud, přičemž obhájce u hlavního líčení neupozornil na pochybení spočívající v nedoručení obžaloby, aktivně zde vykonával svá práva, přednesl závěrečnou řeč a opis obžaloby mu byl dodatečně doručen v řízení u soudu prvního stupně, nelze takovou vadu označit za podstatnou vadu. Její existence totiž nemohla mít vliv na výkon práva obhajoby do té míry, aby zpochybnila správnost a zákonnost přezkoumávaného rozsudku. Obdobně tato vada nemůže sama o sobě odůvodnit ani zrušení navazujícího rozhodnutí odvolacího soudu v řízení o dovolání.

Zločinem zbavení osobní svobody ve smyslu § 170 odst. 1 tr. zákoníku může být jen takové jednání pachatele, které má charakter uvěznění jiné osoby nebo které je srovnatelné s jejím uvězněním, takže osvobození této osoby je velmi obtížné. K naplnění zákonných znaků uvedeného zločinu nestačí, že se pachatel dopouštěl na jiné osobě fyzického násilí anebo týrání ve smyslu § 199 tr. zákoníku, byť se tato osoba podřizovala vůli pachatele a ze strachu z něj neopouštěla prostory, v nichž se nedobrovolně nacházela, popřípadě se z nich vzdalovala jen příležitostně, a to společně s pachatelem. Takové jednání pachatele je sice určitým zásahem do svobodné vůle dotčené osoby, avšak nejde o zločin zbavení osobní svobody, který vyžaduje intenzivní zásah do osobní svobody, při němž je poškozené osobě zamezena možnost opustit pachatelem vytyčený prostor, z něhož nemůže snadno uniknout (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 56/2011 Sb. rozh. tr.).

Trestní stíhání dítěte mladšího patnácti let jako osoby, která není trestně odpovědná, nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. d) tr. ř., proto není podstatné, zda v dané věci byl, či nebyl dán souhlas poškozeného s trestním stíháním ve smyslu § 163 tr. ř. Podle § 96 z. s. m. soud pro mládež postupuje v řízení ve věcech dětí mladších patnácti let podle hlavy III. tohoto zákona podle předpisů upravujících občanské soudní řízení, nestanoví-li tento zákon jinak. Řízení trestní a řízení ve věcech dětí mladších patnácti let jsou svojí povahou zcela odlišná, upravují je různé právní předpisy, jde o různá odvětví práva, analogii zákona a ani analogii práva zde nelze použít.

Pokud je podle § 211 odst. 6 tr. ř. se souhlasem státního zástupce a obžalovaného přečten v hlavním líčení úřední záznam o vysvětlení (§ 158 odst. 6 předposlední věta tr. ř.), lze v případě potřeby klást svědkovi, o jehož vysvětlení byl úřední záznam pořízen, otázky k doplnění jeho svědecké výpovědi nebo k odstranění neúplností, nejasností a rozporů ve smyslu § 101 odst. 3 tr. ř. V tomto případě jde o výjimku, kdy se ustanovení § 158 odst. 6 poslední věta tr. ř. neuplatní.

Ustanovení § 289 písm. c) tr. ř. se vztahuje na případy, kdy obviněný zemřel až poté, co bylo učiněno rozhodnutí, proti kterému směřuje návrh na povolení obnovy řízení. Toto ustanovení se neuplatní, spočívá-li vada původního rozhodnutí v tom, že jím nedošlo k zastavení trestního stíhání obviněného, přestože ten před vydáním rozhodnutí zemřel. Jestliže je smrt obviněného novou skutečností, odůvodňující povolení obnovy řízení podle § 278 tr. ř., pak po jejím povolení musí být trestní stíhání podle § 11 odst. 1 písm. e) tr. ř. zastaveno.

I. Stížnostní řízení podle § 147 odst. 1 tr. ř. je ovládáno revizním principem při zachování omezení uvedeného v § 147 odst. 2 tr. ř. Není proto nezbytné, aby stížnost byla odůvodněna, neboť stížnostní orgán je povinen přezkoumat z podnětu (i neodůvodněné) stížnosti všechny výroky napadeného usnesení ze všech hledisek přicházejících v úvahu, ať již byly stížností napadeny či nikoli, stejně jako správnost postupu řízení, které předcházelo napadenému usnesení [§ 147 odst. 1 písm. a), b) tr. ř.].

II. V řízení vedeném o návrhu na povolení obnovy řízení podle § 277 a násl. tr. ř. je uplatnění práva stížnosti, zejména možnost stížnost směřující proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení (§ 283 tr. ř.) opřít o nové skutečnosti a důkazy, limitováno podmínkami tohoto řízení. Použití ustanovení § 145 odst. 2 tr. ř. v takové stížnosti je nutné omezit jen na „nova“ vztahující se ke skutečnostem, které byly uváděny již v návrhu na povolení obnovy, jehož rozsah je vymezen podmínkami stanovenými v § 278 odst. 1 tr. ř. Uvedený závěr vychází z podstaty rozhodování o obnově řízení, při němž soud porovnává výsledky dokazování provedeného v původním řízení s důkazy posuzovanými v rámci řízení o povolení obnovy na podkladě podaného návrhu.

Proti jednání v nutné obraně není nutná obrana přípustná. Pokud se imobilní poškozený přiměřeně svým možnostem pokusil odvrátit stupňovanou agresi ze strany obviněného, který útok započal, stupňoval a opakoval (jeho jednání spočívalo v prodlužovaném a gradovaném násilí směřujícím ke zmocnění jeho věci, kdy po vyhrůžkách zabitím, vulgárních nadávkách následovalo držení poškozeného pod krkem, stržení klíčů, které měl poškozený na šňůrce kolem krku), další násilné jednání obviněného vůči poškozenému, které bylo reakcí na úder holí ze strany poškozeného, nelze pokládat ze jednání v nutné obraně ve smyslu § 29 tr. zákoníku.

Pojem „přestěhování“ ve smyslu § 149 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, je nutné vyložit jako reálnou změnu bydliště příslušníka bezpečnostního sboru. Jde o projev vůle příslušníka na určitém místě trvale žít, na což lze usuzovat z jeho konkrétního jednání, jímž takovou vůli realizuje. Půjde např. o přestěhování všech jeho věcí nebo alespoň jejich podstatné části, přemístění ostatních členů rodiny, přeregistrace praktického lékaře apod. Získání bytu v místě služebního působiště nelze samo o sobě pokládat za „přestěhování“ ve smyslu § 149 odst. 1 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Proto jednání obviněného, který skutečnost, že v místě služebního působiště získal byt, příslušnému služebnímu funkcionáři zamlčel a předkládal vyúčtování náhrad skutečných cestovních výdajů, které mu byly proplaceny, nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku.

Objektem přečinu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 tr. zákoníku je především zájem na řádné činnosti orgánů veřejné moci, aby mohly náležitě zjistit existenci majetku a jeho případný rozsah pro účely soudního či jiného obdobného řízení (např. daňového). Objektivní stránku tohoto přečinu lze naplnit odmítnutím splnění zákonné povinnosti učinit prohlášení o majetku, vyhýbáním se splnění této povinnosti nebo uvedením nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů v takovém prohlášení. Odmítnutím se v tomto smyslu pak rozumí nejen výslovné odepření učinit prohlášení o majetku, ale též jednání spočívající v pouhé nečinnosti pachatele, který po doručení výzvy k učinění prohlášení o majetku neuvede příslušnému orgánu veřejné moci žádné údaje o svém majetku nebo majetku právnické osoby, za kterou je oprávněn jednat. Ke vzniku trestní odpovědnosti za citovaný přečin se nevyžaduje opakovaná výzva či jakákoli další aktivita ze strany příslušného orgánu veřejné moci.

Nebyl-li odvolací soud na podkladě odvolání státního zástupce oprávněn přezkoumat výrok o vině, neboť vada jím napadeného výroku o náhradě škody neměla svůj původ v tomto výroku, nemohl na podkladě tohoto odvolání rozhodnout o zrušení rozsudku soudu prvního stupně v celém rozsahu, a to ani z důvodu potřeby nápravy zjevné nesprávnosti výroku o vině. Odvolací soud není oprávněn provést volbu, na podkladě kterého z více důvodných opravných prostředků zruší rozsudek soudu prvního stupně, pokud všechna odvolání napadla tentýž výrok o náhradě škody ve stejném rozsahu a ze stejných důvodů.

Jestliže se pachatel po obdržení daru ocitl v postavení osoby, která hodlá dovézt do České republiky exemplář exotického zvířete (byť neživého, preparovaného), pak z titulu dovozce měl povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou týkající se dovozu takové věci. Závěr, že skutek není trestným činem, nelze v tomto případě odůvodnit právním omylem pachatele ve smyslu § 19 odst. 1 tr. zákoníku, protože i kdyby jednal v omylu, mohl se ho vyvarovat (§ 19 odst. 2 tr. zákoníku).

Trestní odpovědnost pachatele za přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku je u vyživovací povinnosti rodičů vůči dítěti (§ 910 odst. 3 o. z.) dána i tehdy, pokud je dítě zletilé a má soustavnou snahu se studiem připravovat na své budoucí povolání. Není-li taková příprava plynulá a dítě měnilo školy či přerušilo studium, je v každém takovém konkrétním případě třeba zkoumat, zda je dána časová souvislost mezi každým studiem, a je též třeba přihlížet k důvodům přerušení studia. Vždy je přitom nutné posuzovat existenci zásadní podmínky pro přiznání výživného, zda oprávněné dítě není schopno se samo živit (§ 911 o. z.), a to i v rámci omezujícího pravidla dobrých mravů. Proto ani drobný příležitostný výdělek, který studující dítě vlastním přičiněním nabude, k výživě nestačí a nemůže vést k závěru, že dítě bylo schopné se samo živit. Taková okolnost sama o sobě nepostačuje ani pro závěr o nízké společenské škodlivosti a není důvodem pro nevyvození trestní odpovědnosti ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

Pro závěr o existenci okolnosti přerušující běh promlčecí doby podle § 34 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku se nevyžaduje, aby byl pachatel za stejně trestný nebo ###přísněji trestný čin již pravomocně odsouzen, ale rozhodující je jen spáchání takového nového trestného činu v promlčecí době. Orgány činné v trestním řízení posuzují otázku, zda k tomu došlo, samostatně jako předběžnou otázku ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř.

Jestliže podle § 211 odst. 6 tr. ř. obviněný a státní zástupce dali souhlas s přečtením úředního záznamu o vysvětlení opatřeného podle § 158 odst. 3 písm. a) tr. ř., tak tím současně souhlasili i s jeho použitím jako důkazu v řízení před soudem, a to bez ohledu na skutečnost, zda o tomto důsledku byli poučeni. Stejné platí i v jiných případech souhlasu osoby s provedením důkazního prostředku jeho přečtením (např. podle § 211 odst. 1 nebo § 211 odst. 5 tr. ř.).

Naplnění úmyslné formy zavinění u trestného činu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 tr. zákoníku ve vztahu k zákonnému znaku „pro vlastní potřebu přechovává v množství větším než malém“ omamnou nebo psychotropní látku nebo jed nevylučuje skutečnost, že si pachatel neověřil množství účinné látky, kterou může pro svou potřebu mít u sebe (např. laboratorním rozborem), ale je třeba vycházet zejména z celkového množství přechovávané nedovolené látky, ze zkušeností pachatele s jejím užíváním, z okolností jejího opatření, z obvyklé kvality takto opatřené látky.

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka Pardubice Doba přerušení výkonu trestu odnětí svobody soudem z důvodu těžké nemoci odsouzeného (§ 325 odst. 1 tr. ř.), kterou je nutné započíst do výkonu trestu odnětí svobody (§ 334 odst. 1 tr. ř.), s výjimkou případu uvedeného v § 334 odst. 3 tr. ř., nemusí zcela odpovídat zápočtu, který v návaznosti na rozhodnutí o přerušení výkonu trestu vydané ředitelem věznice připouští ustanovení § 56 odst. 3 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů. Diskreční právo soudu, umožňující rozhodnout podle § 334 odst. 1 tr. ř. o zápočtu i nad rozsah 30 dnů v kalendářním roce (§ 56 odst. 3 zákona o výkonu trestu odnětí svobody), se uplatní jen ve výjimečných případech, které je třeba pečlivě odůvodnit, a to zvláště s ohledem na požadavky naplnění účelu trestu. Má-li být totiž zachován účel trestu, není možné, aby soud bez dalšího započetl do výkonu trestu vždy celé období přerušení výkonu trestu odnětí svobody představující i dobu několika měsíců či let, po kterou odsouzený trest nevykonává. K rozhodnutí o zápočtu doby přerušení výkonu trestu odnětí svobody do výkonu uloženého trestu odnětí svobody je příslušný soud, který rozhodoval o přerušení výkonu trestu odnětí svobody.

Ustanovení § 74 odst. 1 tr. zákoníku nebrání závěru, že pachatel, který v době přerušení výkonu trestu odnětí svobody vykonával činnost zakázanou mu trestem zákazu činnosti, naplnil znaky skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Doba, po kterou byl výkon trestu odnětí svobody přerušen, se započítává do doby výkonu uloženého trestu zákazu činnosti.

I. Hlediska obsažená v § 137 tr. zákoníku směřují ke stanovení skutečné (reálně způsobené) škody na věci, a týkají se proto i akcií jako věcí ve smyslu § 489 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Skutečná hodnota akcií určité akciové společnosti může být ovlivněna též výší a reálnou možností uspokojení pohledávek této společnosti, ať již z hlediska jejich případného promlčení nebo přihlášení a uspokojení v insolvenčním řízení. Nelze ovšem bez dalšího ztotožňovat výši (neuspokojených, nedobytných či promlčených) pohledávek s poklesem hodnoty akcií. Výše škody tedy nemůže být určena např. jen pouhým rozdílem celkové hodnoty všech pohledávek akciové společnosti, a hodnoty těch jejích pohledávek, které byly následně řádně přihlášeny do insolvenčního řízení, neboť skutečná kupní cena akcií se musí odvíjet od celkového ekonomického stavu akciové společnosti.

II. Jestliže pachatel v účetnictví obchodní společnosti neuvedl, že některé z postoupených pohledávek byly fakticky nedobytné, s nulovou tržní hodnotou a několik let po splatnosti, přičemž prodloužení splatnosti těchto pohledávek pachatelem nemělo vliv na nemožnost jejich uspokojení, nelze v tomto jednání spatřovat znaky přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku. To platí za předpokladu, že pachatel neovlivňoval informační hodnotu účetních dokladů, ale uměle zvyšoval hodnotu akcií, které hodlal prodat za vyšší cenu.

III. Insolvenční správce je subjektem oprávněným uplatnit nárok na náhradu škody podle § 43 odst. 3 tr. ř. v zastoupení poškozeného. Pokud soud prvního stupně včas a řádně uplatněný nárok insolvenčního správce na náhradu škody ignoroval (v hlavním líčení jej nepřečetl, nerozhodl o něm a ani insolvenčnímu správci nedoručil opis rozsudku) a namísto toho nesprávně rozhodl o nároku uplatněném osobou, která jej nebyla oprávněna uplatnit, může odvolací soud k odvolání obviněného takové pochybení napravit jen tak, že odvoláním napadený výrok o náhradě škody zruší podle § 258 odst. 1 písm. f) tr. ř.

Penále podle § 251 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, uložené v daňovém řízení za nesplnění povinnosti tvrzení pravomocným rozhodnutím správního orgánu, má povahu trestní sankce, byť sui generis, proto je třeba na ně aplikovat také čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Daňové řízení a trestní stíhání pro skutek spočívající v tom, že nesplnění povinnosti tvrzení vykazovalo vedle platebního deliktu, významného v oblasti správního trestání, znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku, jsou řízeními o totožném skutku. To platí za situace, že subjekt tohoto trestného činu a daňový subjekt je totožná fyzická osoba (k tomu srov. č. 51/1997 Sb. rozh. tr.). Pravomocné rozhodnutí, jímž se skončí jedno ze souběžně či postupně vedeného daňového a trestního řízení, která jsou řízeními trestněprávní povahy ve smyslu tzv. Engel kritérií, nevytváří překážku věci rozhodnuté s účinky ne bis in idem, je-li mezi daňovým řízením a trestním řízením nejen dostatečně úzká věcná souvislost, ale současně i souvislost časová (viz rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci A a B proti Norsku, č. 24130/11 a č. 29758/11, ze dne 15. 11. 2016, body 132. a 134.). K významným faktorům pro určení, zda existuje dostatečná úzká věcná souvislost, patří: zda obě samostatná řízení sledují vzájemně se doplňující cíl, a tedy zda se týkají, nikoli pouze in abstracto, ale zároveň in concreto, různých aspektů daného protiprávního jednání; zda je kombinace daných řízení předvídatelným důsledkem téhož jednání, a to jak právně, tak fakticky; zda jsou příslušná řízení vedena takovým způsobem, kterým se v maximální možné míře zabrání opakování při shromažďování i hodnocení důkazů, zejména prostřednictvím odpovídající vzájemné součinnosti mezi jednotlivými příslušnými orgány, díky které se prokázané skutkové okolnosti využijí i v druhém řízení; a především, zda je sankce uložená v řízení, které bylo skončeno jako první, zohledněna v řízení, které je skončeno jako poslední, s cílem zamezit, aby byl dotčený jedinec v konečném důsledku vystaven nadměrné zátěži. Znamená to, že v rámci individualizace stanovení trestní sankce je třeba vzít v úvahu sankci ukládanou v daňovém řízení a její úhradu. Soud proto musí při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédnout k pravomocnému rozhodnutí finančního úřadu o povinnosti uhradit penále z doměřené daně a v odůvodnění rozhodnutí vysvětlit, jak byla tato okolnost zohledněna. Časová souvislost musí být dostatečně těsná, aby dotčené osobě poskytla ochranu před nejistotou, průtahy a prodlužováním řízení. Čím je spojitost v čase slabší, tím větší nároky je třeba klást na objasnění a odůvodnění průtahů ve vedení řízení, za které může stát nést odpovědnost.

Zastavení trestního stíhání pachatele trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku pro neúčelnost ve smyslu § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. nelze odůvodnit jen tím, že posuzované trestní stíhání může vést k uložení trestu, který je zcela bezvýznamný ve srovnání s nepodmíněným trestem odnětí svobody, který byl pachateli již pravomocně uložen a jehož výkon mařil tím, že jej nenastoupil. Je třeba vzít v úvahu také další okolnosti, zejména délku uloženého trestu a celkovou dobu, po kterou pachatel maří jeho výkon. Smyslem této skutkové podstaty je zabezpečit řádný výkon nepodmíněných trestů odnětí svobody trestním postihem odsouzených, kteří se nástupu tohoto trestu vyhýbají. Tohoto účelu zpravidla nelze dosáhnout zastavením trestního stíhání z důvodu uvedeného v § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť takový postup by mohl vést k tomu, že v případě uloženého dlouhodobého nepodmíněného trestu odnětí svobody by jednání pachatele, který delší dobu jeho výkon maří, fakticky nebylo postiženo.

K dokonání zločinu padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku postačí, když pachatel – veden úmyslem udat padělané nebo pozměněné peníze jako pravé – vyrobí napodobeniny peněz nebo pozmění pravé peníze. Skutečnost, jak s nimi následně naloží, není podstatná z hlediska viny, ale může mít význam pro posouzení povahy a závažnosti jeho činu ve smyslu § 39 odst. 1 a 2 tr. zákoníku, tedy pro úvahy o druhu a výměře trestu.

Jestliže trestní věc obviněného byla vyloučena ze společného řízení, jeho trestní stíhání přerušeno a v této době byl ve věci původně spoluobviněných vyhotoven znalecký posudek týkající se totožného předmětu řízení všech obviněných, je jako znalecký posudek použitelným důkazním prostředkem i v řízení vedeném proti tomuto obviněnému.

Za škodu u trestného činu zvýhodnění věřitele podle § 223 tr. zákoníku se považuje celá částka vyplacená zvýhodněným věřitelům na úkor jiných věřitelů dlužníka pouze tehdy, pokud by zvýhodnění věřitelé podle příslušných ustanovení insolvenčního zákona neobdrželi žádné plnění z majetkové podstaty dlužníka. V takovém případě nemá vliv na zjištěnou výši škody skutečnost, že soudy nezohlednily zásadu rovnoměrného a poměrného uspokojení (srov. č. 6/2005-III. Sb. rozh. tr.).

Ve výroku, jímž se podle § 222 odst. 2 tr. ř. postupuje věc jinému orgánu, se uvádí skutek, jak byl zjištěn soudem, bez ohledu na to, jak byl popsán v obžalobě. Přitom je třeba zachovat totožnost skutku. Popis skutku, pro který se věc postupuje, musí odpovídat výsledkům soudem provedeného dokazování a zjištěným skutečnostem, protože jen takto vymezený skutek vytváří podklad pro orgán, jenž se má věcí dále zabývat. Takovým podkladem nejsou úvahy a závěry uvedené pouze v odůvodnění rozhodnutí.

I. Trest propadnutí věci může soud uložit jako trest samostatný za splnění dvou kumulativně stanovených podmínek uvedených v § 72 tr. zákoníku. Jedna z nich spočívá v tom, že trestní zákon dovoluje uložení tohoto druhu trestu, tj. že trest propadnutí věci je výslovně uveden v příslušném ustanovení ve zvláštní části trestního zákoníku jako sankce za trestný čin, jehož skutkovou podstatu pachatel naplnil. Za přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku nelze uložit trest propadnutí věci jako trest samostatný, protože trestní zákoník neobsahuje tento druh trestu v sankci za uvedený přečin. Není tak možné učinit ani v situaci, že jej pachatel spáchal ve stavu zmenšené příčetnosti podle § 27 tr. zákoníku a soud mu současně podle § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ukládá ochranné psychiatrické léčení. Trest propadnutí věci lze za splnění podmínek uvedených v § 70 tr. zákoníku uložit za uvedený přečin jen vedle jiného druhu trestu, ale nestačí jeho uložení vedle ochranného opatření.

II. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v alternativě spočívající v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, je dán i tehdy, byl-li mu jako trest samostatný uložen trest propadnutí věci, ač nebyly splněny podmínky ustanovení § 72 tr. zákoníku.

Jestliže pachatel nalezl střelnou zbraň, poté ji ošetřil a uložil ve svém obydlí nebo na jiném místě, aniž by splnil povinnost neprodleně oznámit nález zbraně nejbližšímu příslušníkovi policie nebo útvaru policie nebo obecnímu úřadu podle § 68 odst. 2 zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o zbraních), ve znění pozdějších předpisů, lze z toho dovodit, že jednal v úmyslu opatřit si střelnou zbraň a že za splnění dalších zákonných podmínek naplnil znaky přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku. Splnění povinnosti neprodleně oznámit nález střelné zbraně sice není vymezeno konkrétní lhůtou, ale vyžaduje, aby tak nálezce učinil co nejdříve po nálezu střelné zbraně, jakmile to je možné vzhledem k okolnostem případu.

Podstatné vady řízení, pro které je třeba hlavní líčení provést znovu (§ 219 odst. 3 věta první tr. ř.), je nutno z hlediska použitelnosti výpovědí obviněných, svědků a znalců podaných v předchozím hlavním líčení zatíženém takovou vadou posuzovat individuálně, zejména s přihlédnutím k tomu, zda přečtením těchto výpovědí z protokolu o hlavním líčení a jejich důkazním použitím nedochází k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jestliže je třeba hlavní líčení provést znovu jen z toho důvodu, že je konal samosoudce, ačkoli je měl podle § 314a odst. 2 tr. ř. konat senát z důvodu nutnosti ukládání souhrnného trestu ve vztahu k trestu uloženému v řízení před senátem, lze dřívější výpovědi z protokolu o hlavním líčení konaném před samosoudcem za splnění podmínek § 207 odst. 2, § 211 odst. 1, § 211 odst. 2 písm. a), § 211 odst. 3, § 211 odst. 4 nebo § 211 odst. 5 tr. ř. přečíst a vycházet z nich při rozhodování věci.

Pro závěr, že za určitý trestný čin nese trestní odpovědnost právnická osoba, nestačí, že jde o trestný čin neuvedený ve výjimkách podle § 7 t. o. p. o. a že protiprávní čin spáchala fyzická osoba uvedená v § 8 odst. 1 t. o. p. o. v zájmu právnické osoby nebo v rámci její činnosti. Poznámka redakce: Do 30. 11. 2016, tj. do nabytí účinnosti zákona č. 183/2016 Sb., bylo další alternativou spáchání činu jménem právnické osoby. Tento čin totiž musí být přičitatelný dané právnické osobě podle § 8 odst. 2 t. o. p. o., což kromě uvedeného znamená, že jde o takové jednání fyzické osoby, které je svým obsahem a účelem i jednáním právnické osoby navenek. K trestní odpovědnosti právnické osoby postačí i jen jeden z alternativně stanovených vztahů jednání některé z osob uvedených v § 8 odst. 1 t. o. p. o. k právnické osobě, tedy jednání takové fyzické osoby v zájmu právnické osoby nebo v rámci její činnosti. Právnické osobě nelze přičítat trestný čin ve smyslu § 8 odst. 2 t. o. p. o., pokud jednající fyzická osoba spáchala protiprávní čin fakticky v rámci činnosti právnické osoby, ale na úkor této právnické osoby. V takovém případě sice platí, že právnická osoba obecně odpovídá za volbu fyzických osob oprávněných za ni jednat, avšak byla-li právnická osoba zneužita ke spáchání trestného činu fyzickou osobou jednající za ni, zpravidla není možno dovodit spáchání trestného činu i touto právnickou osobou.

V případě účastenství podle § 24 tr. zákoníku platí pro založení místní příslušnosti soudu tatáž zásada jako u hlavního pachatele. Místem, kde byl trestný čin spáchán, je nejen místo, kde hlavní pachatel naplňuje znaky objektivní stránky trestného činu, ale i místo, kde své jednání realizuje formou organizátorství, návodu nebo pomoci účastník na tomto trestném činu (srov. § 22 tr. ř.). Tato zásada se v jeho případě užije jen tehdy, je-li proti němu trestní řízení vedeno odděleně od trestního řízení vedeného proti hlavnímu pachateli. Dojde-li však ke spojení těchto věcí, je pro takové společné řízení soud příslušný k řízení proti hlavnímu pachateli (§ 21 odst. 2 tr. ř.).

Předseda senátu je oprávněn, a v zájmu zamezení neopodstatněných průtahů i povinen, posuzovat důvodnost omluvy nepřítomnosti obhájce u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, a za tím účelem též provést potřebná šetření. Zvláště to platí v situaci, kdy omluva byla předložena např. pouhý den před konáním soudního jednání, a kdy už zpravidla ani nelze vyrozumět všechny předvolané či vyrozuměné osoby o případném zrušení nařízeného jednání. V takovém postupu předsedy senátu nelze shledávat jeho negativní poměr k obhájci, a tedy ani důvody pro jeho vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř.

Jestliže obviněný reagoval na protiprávní útok poškozeného, který jej uzavřel v garáži, držel její vrata, čímž mu bránil ve svobodném pohybu, a současně hrozil, že zapálí jeho venku stojící vozidlo, tak, že rozrazil vrata garáže, jimiž zasáhl poškozeného do obličeje, a tím mu způsobil zranění, jde o jednání v mezích nutné obrany ve smyslu § 29 tr. zákoníku, a proto je nelze posoudit jako protiprávní (např. jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku). Je totiž zřejmé, že za těchto okolností útok poškozeného trval a obviněný nebyl povinen nečinně vyčkávat na jeho ukončení. O excesu z podmínek nutné obrany by bylo možno uvažovat ve vztahu k jednání obviněného, který poté ležícího poškozeného opakovaně udeřil pěstí do obličeje.

I. Jestliže předmětem rozhodování o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu Evropské unie ukládajícího peněžitou sankci nebo jiné peněžité plnění podle hlavy VI části páté z. m. j. s. je více rozhodnutí ukládajících téže osobě a v téže věci několik povinností k peněžitému plnění, postačí, že podmínka uvedená v § 267 odst. 1 písm. f) z. m. j. s., tj. že výše uloženého peněžitého trestu nebo jiného plnění nesmí být nižší než 70 EUR, je splněna alespoň u jednoho z takových cizozemských rozhodnutí. Každá povinnost k peněžitému plnění však musí být uložena rozhodnutím, které splňuje náležitosti uvedené v § 261 odst. 1 písm. a) až d) z. m. j. s.

II. Při posuzování splnění podmínky tzv. oboustranné trestnosti činu uvedené v § 268 odst. 2 z. m. j. s. soud není omezen jen na popis skutku ve výroku rozhodnutí jiného členského státu, ale je povinen vycházet ze všech zřejmých okolností jeho spáchání bez ohledu na to, zda jsou uvedeny ve výroku rozhodnutí nebo v jeho odůvodnění. Tento postup vyplývá z odlišnosti právních úprav, podle nichž skutkové podstaty jednotlivých trestních zákonů mohou předpokládat naplnění různých zákonných znaků, a tedy i popis různých skutkových okolností. Tak tomu bude např. v případě, že trestnost činu podle vnitrostátní úpravy zakládá recidiva pachatele (např. u trestného činu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku), ačkoliv tato okolnost z uznávaného rozhodnutí nevyplývá.

Při určení konkrétní hranice, jaké množství střeliva lze považovat za „větší“ ve smyslu § 279 odst. 1 tr. zákoníku, je třeba vycházet z druhu, účinnosti a počtu držených nábojů. O střelivo ve větším množství ve smyslu tohoto zákonného znaku půjde jen tehdy, pokud na základě těchto charakteristik lze učinit závěr, že zejména s ohledem na velikost nábojů, jejich energii, množství a účinnost výbušné náplně je způsobilé vyvolat srovnatelný stupeň nebezpečí jako jedna střelná zbraň. S ohledem na výše uvedená hlediska držení např. osmi nábojů ráže 6.35 mm (tj. nábojů do pistole menší účinnosti) není přechováváním většího množství střeliva, neboť není způsobilé vyvolat srovnatelný stupeň nebezpečí jako držení jedné střelné zbraně.

I. Návrh státního zástupce podle § 72 odst. 1, 2 tr. ř. je specifickým procesním úkonem, z jehož obsahu musí vyplývat, že státní zástupce navrhuje ponechání obviněného ve vazbě. Za takový návrh však nelze pokládat např. přípis státního zástupce, jímž podle § 73b odst. 2 věta druhá tr. ř. pouze předkládá soudu žádost obviněného o propuštění z vazby, nebo stížnost státního zástupce proti usnesení, kterým soud rozhodl o přípustnosti přijetí peněžité záruky podle § 73a odst. 2 písm. a) tr. ř.

II. Patnáctidenní lhůta k podání návrhu státního zástupce na vydání rozhodnutí soudce o dalším trvání vazby podle § 72 odst. 2 tr. ř. je prekluzivní, jejím marným uplynutím nepřichází v úvahu další trvání vazby obviněného a nemohou trvat ani instituty vazbu nahrazující podle § 73 a § 73a tr. ř. V takovém případě je třeba vydat příkaz k propuštění obviněného z vazby podle § 73b odst. 6 per analogiam tr. ř.

Ustanovení § 8 odst. 3 t. o. p. o. připouští vyvodit trestní odpovědnost právnické osoby i tehdy, nepodaří-li se zjistit, která konkrétní fyzická osoba jednala způsobem uvedeným v § 8 odst. 1 a 2 t. o. p. o. Rozhodná skutková zjištění ovšem musí i v tomto případě poskytovat dostatečný podklad ke spolehlivému závěru, že určitá fyzická osoba – byť neznámá či neztotožněná – spáchala protiprávní čin jménem S účinností od 1. 12. 2016 v zákoně o t. o. p. o., ve znění zák. č. 183/2016 Sb., vypuštěn znak: „jejím jménem“ (tj. jménem právnické osoby). trestně odpovědné právnické osoby, v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti (např. že v rozporu se svými povinnostmi úmyslně zatajila účetnictví společnosti s ručením omezeným s dalšími důsledky uvedenými v § 254 odst. 1 tr. zákoníku), že si tak počínala v postavení vyžadovaném podle § 8 odst. 1 písm. a) až d) t. o. p. o. (např. jako jednatel společnosti s ručením omezeným) a že vzhledem k tomu lze přičítat spáchání trestného činu právnické osobě ve smyslu § 8 odst. 2 t. o. p. o. (např. v důsledku spáchání činu statutárním orgánem právnické osoby či jeho členem). Tyto podmínky však nebudou splněny, pokud soudy nižších stupňů učinily skutkový závěr, podle něhož nebylo prokázáno, že se stal skutek, kterým měla určitá fyzická osoba založit trestní odpovědnost právnické osoby ve smyslu § 8 odst. 1 a 2 t. o. p. o., resp. jestliže ve vztahu k takové fyzické osobě se soudům nepodařilo vůbec zjistit, zda a jakým způsobem jednala.

Obviněný, který je jediným jednatelem i společníkem ve více společnostech s ručením omezeným, se při převádění majetku z jedné takové obchodní společnosti do jiné, pokud takovým činem poškodí či zvýhodní věřitele té obchodní společnosti, jejíž majetek převedl, nedopouští přečinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2 tr. zákoníku, může se však dopustit jiného trestného činu, např. trestných činů poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku či zvýhodnění věřitele podle § 223 tr. zákoníku. Takové jednání obviněného totiž zpravidla nezasahuje individuální objekt trestného činu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2 tr. zákoníku, protože nikterak neovlivňuje rovnost na trhu, nejde o nepřípustný zásah a zneužití postavení obviněného v orgánech dvou podnikatelů při jejich konkurenčním boji, je-li jediným smyslem a podstatou jeho jednání pouze tzv. vyvedení majetku z jím ovládané obchodní společnosti, která je ve špatném ekonomickém stavu, na jiný subjekt, který obviněný také ovládá, aby mohl takto vyvedený majetek dále použít a aby tento majetek nebyl užit k uspokojení věřitelů prvně uvedené obchodní společnosti.

Jestliže při vzniku určitého následku trestného činu spolupůsobilo více různých příčin, lze učinit závěr, že pachatel svým jednáním nenaplnil zákonný znak spočívající v porušení důležité povinnosti uložené pachateli zákonem nebo vyplývající z jiných skutečností (např. ve smyslu § 148 odst. 1 tr. zákoníku), až po pečlivém vyhodnocení všech konkrétních okolností skutku a významu a důležitosti každé příčiny pro vzniklý následek v souladu s principem gradace příčinné souvislosti (srov. rozhodnutí č. 32/2016 Sb. rozh. tr.). Okolnost, že jednou z příčin dopravní nehody, ke které došlo při střetu dvou vozidel, bylo i překročení povolené rychlosti řidičem vozidla, v němž cestoval spolujezdec, který tím utrpěl zranění, ale neměl žádné spoluzavinění na vzniku dopravní nehody, nevylučuje závěr, že druhý řidič, který způsobil kolizi vozidel proto, že nesplnil povinnost řidiče odbočujícího vlevo vyplývající z ustanovení § 21 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona.

Při použití zásady subsidiarity trestní represe vyplývající z ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku je třeba zvažovat celkovou společenskou škodlivost činu, pro niž jsou určující zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka, záměr nebo cíl. Neuplatnění trestní odpovědnosti s poukazem na uvedenou zásadu bude obvykle přicházet v úvahu u trestných činů naplňujících jen základní skutkovou podstatu. Není však zcela vyloučeno, aby s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe nebyla trestní odpovědnost uplatněna ani v případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, jestliže i přes naplnění znaků některé okolnosti zvlášť přitěžující (např. u trestných činů proti majetku při způsobení větší škody) je celková společenská škodlivost případu po důkladném vyhodnocení souhrnu všech významných kritérií natolik nízká, že nedosahuje ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané základní skutkové podstaty.

Skutečnost, že obviněný užívá omamné a psychotropní látky nebo je na nich závislý, sama o sobě neznamená, že není schopen náležitě se hájit vzhledem ke svým duševním vadám. Důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 2 tr. ř. v tomto případě bude dán, pokud uvedené skutečnosti měly za následek vznik duševní nemoci nebo jiného významného poškození mentálních funkcí obviněného, vyvolávající pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit.

Při právní kvalifikaci činu obviněných manželů, kteří společným jednáním zmařili i jen částečně jednak společné závazky a jednak samostatné závazky vůči jejich věřitelům, jako trestného činu poškozování věřitele podle § 256 tr. zák. (nyní poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku), je třeba rozlišit, který z manželů má na základě závazkového právního vztahu vůči věřiteli postavení dlužníka, tj. zda jeho jednání představuje poškozování vlastního věřitele podle § 256 odst. 1 tr. zák. (nyní § 222 odst. 1 tr. zákoníku) nebo poškozování věřitele jiné osoby ve smyslu § 256 odst. 2 tr. zák. (nyní § 222 odst. 2 tr. zákoníku). Takové společné jednání manželů, kterým při naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele způsobili škodu velkého rozsahu, je třeba posoudit u každého z nich jako trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. [nyní poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku] spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. (nyní § 23 tr. zákoníku).

Rozhodnutí soudu o povinnosti obviněného nahradit poškozeným majetkovou škodu (§ 228 a násl. tr. ř.), kterou jim způsobil trestnými činy poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku nebo zvýhodnění věřitele podle § 223 tr. zákoníku, nebrání okolnost, že tito poškození věřitelé přihlásili své neuspokojené pohledávky v insolvenčním řízení, které dosud neskončilo a které je vedeno nikoli ohledně majetku obviněného, ale ohledně majetku obchodní společnosti, jejímž jménem obviněný při spáchání trestné činnosti jednal. V rozsahu, v jakém budou poškození věřitelé uspokojeni v insolvenčním řízení z majetku právnické osoby jako dlužníka, zanikne povinnost obviněného k náhradě škody ve vztahu k týmž uspokojeným pohledávkám.

Trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku může být spáchán také tím, že pachatel, který není plátcem daně z přidané hodnoty ve smyslu zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, záměrně vyúčtuje odběratelům, kteří jsou plátci daně z přidané hodnoty, a získá od nich platbu odpovídající účtované ceně navýšené o daň z přidané hodnoty, aniž by je informoval o tom, že není plátcem této daně. Škodou je částka ve výši pachatelem účtované daně z přidané hodnoty. Z hlediska vzniku a výše škody nemá význam skutečnost, zda a s jakým výsledkem poškozený jako daňový poplatník u svého finančního úřadu požadoval odpočet daně z přidané hodnoty, protože trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku byl dokonán okamžikem, kdy poškozený uhradil pachateli cenu navýšenou o daň z přidané hodnoty.

Ve věci, v níž je vedeno trestní stíhání pro přečin podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, lze podle § 88 odst. 6 věta in fine tr. ř. užít jako důkaz záznam telekomunikačního provozu i tehdy, byl-li odposlech a záznam telekomunikačního provozu proveden za splnění podmínek § 88 odst. 1 tr. ř. v jiné trestní věci. Trestný čin podílnictví podle § 214 tr. zákoníku je úmyslný trestný čin, k jehož stíhání podle § 88 odst. 1 tr. ř. zavazuje Úmluva o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu, vyhlášená pod č. 33/1997 Sb. Objektivní stránka úmyslného trestného činu podílnictví odpovídá kritériím uvedeným v čl. 6 odst. 1 písm. a) této úmluvy, a jde tedy o trestní stíhání pro trestný čin vyjmenovaný v § 88 odst. 1 tr. ř. splňující zákonnou podmínku pro vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (k tomu srov. přiměřeně rozhodnutí pod č. 13/2014-II. Sb. rozh. tr.).

Je povinností soudu, aby posoudil všechny podmínky, jež jsou v § 46 odst. 1 tr. zákoníku kumulativně stanoveny pro upuštění od potrestání, a to s ohledem na výsledky provedeného dokazování a z hlediska zjištěných okolností činu a poměrů pachatele, jakož i jeho chování po činu, a vyhodnotil jejich naplnění. Soud musí zvažovat všechna zjištění plynoucí z provedeného dokazování ke každé z těchto podmínek, neboť mu není dáno na výběr, ke které z rozhodných zjištěných okolností přihlédne a ke které nikoliv. Nepostačuje v této souvislosti jen poukaz na existenci zákonem stanovených podmínek, ale je třeba též uvést, z jakých konkrétních skutečností takový závěr plyne.

Pro posouzení, zda se pachatel neplněním vyživovací povinnosti vůči svým dětem dopustil jednoho nebo více samostatných přečinů zanedbání povinné výživy podle § 196 tr. zákoníku, je rozhodující počet výchovných prostředí, ve kterých se tyto děti nacházejí (např. u různých matek, u různých pěstounů, ve více výchovných ústavech).

I. Nález daktyloskopické stopy náležející obviněnému představuje nepřímý důkaz. Z tohoto důvodu pro něj platí, že není-li přímého důkazu, musí být doplněn dalšími nepřímými důkazy, které ve svém souhrnu tvoří logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících, které v celku shodně a spolehlivě dokazují skutečnosti, které jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich je možno dovodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost jiného závěru.

II. Podle § 314g odst. 2 tr. ř. platí, že byl-li proti trestnímu příkazu řádně a včas podán odpor, trestní příkaz se tím ruší a samosoudce nařídí ve věci hlavní líčení, přičemž při projednání věci v hlavním líčení není samosoudce vázán právní kvalifikací ani druhem a výměrou trestu obsaženými v trestním příkazu. Zásada zákazu reformationis in peius se sice zde obecně neuplatní, ovšem ani uložení přísnějšího trestu nemůže být založeno na libovůli soudu, ale musí odpovídat zjištěným skutečnostem. Uložení přísnějšího trestu musí mít podklad ve zjištěném skutkovém stavu a musí být soudem dostatečně odůvodněno (§ 125 odst. 1 tr. ř.).

Má-li obviněný obhájce, který za něj podá odvolání, jež nesplňuje náležitosti obsahu odvolání (§ 249 odst. 1 tr. ř.), předseda senátu zašle výzvu k odstranění vad odvolání podle § 251 odst. 1 tr. ř. toliko obhájci obviněného.

Při řešení překážky věci rozhodnuté s účinky ne bis in idem s důsledkem zastavení trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. [od 1. 7. 2017 podle písm. m) tr. ř.] je u trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku v případě neodvedení povinných plateb na pojistné na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na zdravotní pojištění při posuzování charakteru penále uloženého za jejich neodvedení podle § 20 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a podle § 18 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů, nutné zohlednit, že toto je srovnatelné s úrokem z prodlení, a proto nemá povahu trestní sankce ve smyslu tzv. Engel kritérií (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci A a B proti Norsku ze dne 15. 11. 2016, stížnost č. 24130/11 a č. 29758/11, a usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 15 Tdo 832/2016, publikované pod č. 15/2017 Sb. rozh. tr.).

Skutečnost, že manželka soudce, který rozhoduje trestní věc obviněného, zastupuje jako advokátka protistranu obviněného v občanskoprávním sporu, který nesouvisí s předmětem daného trestního řízení, nezakládá bez dalšího důvod vyloučení soudce podle § 30 odst. 1 tr. ř. Vyloučení nemůže být založeno jen tím, že blízký příbuzný soudce přišel rovněž s obviněným do styku v rámci výkonu svého povolání, pokud tato skutečnost nevedla ke vzniku pochybností o podjatosti z důvodu poměru předpokládaného v tomto ustanovení.

Výše úroku z prodlení byla do 31. 12. 2013 stanovena podle § 517 odst. 2 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů) nařízením vlády č. 142/1994 Sb., které bylo postupně novelizováno nařízeními vlády č. 163/2005 Sb., č. 33/2010 Sb. a č. 180/2013 Sb. Pro výši úroku z prodlení je rozhodující to znění nařízení vlády, které bylo účinné v době, kdy nastalo prodlení dlužníka. S účinností od 1. 7. 2010 podle § 1 citovaného nařízení vlády výše úroku z prodlení odpovídala ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předcházelo kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o sedm procentních bodů (ve znění nařízení vlády č. 33/2010 Sb.), resp. zvýšené o osm procentních bodů (ve znění nařízení vlády č. 180/2013 Sb.). Z přechodných ustanovení nařízení vlády č. 33/2010 Sb. (čl. II) a č. 180/2013 Sb. (čl. II odst. 1) vyplývá, že výše úroku z prodlení zůstala po celou dobu prodlení neměnná, a to bez ohledu na případnou následnou změnu repo sazby. Totéž obdobně platí pro výši úroku z prodlení podle § 1970 o. z. (zákona č. 89/2012 Sb., ve znění zákona č. 460/2016 Sb.), řídí-li se tato výše nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

Odvolací soud nemůže postupem podle § 260 tr. ř. vrátit věc státnímu zástupci k došetření na základě závěru, že rozsudek soudu prvního stupně trpí podstatnou procesní vadou ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. spočívající v tom, že v projednávané věci je třeba rozšířit okruh obviněných o další osoby. Takový postup odvolacího soudu je v rozporu s obžalovací zásadou.

Pro naplnění zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty zločinu výroby a jiného nakládání s látkami s hormonálním účinkem podle § 288 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku se nevyžaduje, aby čin spáchaný ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech byl trestně postižitelný podle právních řádů všech dotčených států, v nichž organizovaná skupina působila. Postačí, pokud byla ve vztahu k takto spáchanému trestnému činu založena působnost trestních zákonů České republiky.

Pro naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu zvýhodnění věřitele podle § 223 tr. zákoníku je rozhodující výše zvýhodnění určitého věřitele, nikoliv počet ostatních věřitelů a výše jejich pohledávek, neboť tyto okolnosti nejsou znakem skutkové podstaty daného trestného činu. Škodlivý následek představuje částka, které se pro zvýhodnění konkrétního věřitele nedostalo ostatním věřitelům. Počet věřitelů a výše jejich pohledávek se však nepřímo projevuje i ve znaku škody, protože teprve při zohlednění všech pohledávek dlužníka je možné určit, jaký byl celkový rozsah zadlužení a kolik by při poměrném a rovnoměrném vypořádání připadlo na jednotlivé věřitele. To se zprostředkovaně promítne i do řešení otázky, o kolik byl určitý konkrétní věřitel zvýhodněn, a jak vysoká je tedy škoda jako znak skutkové podstaty posuzovaného trestného činu (viz rozhodnutí pod č. 6/2005-III. Sb. rozh. tr.).

Zásadu subsidiarity trestní represe (trestní postih jako prostředek ultima ratio) ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena, když poškozená nebo jiná oprávněná osoba, na jejíž úkor byl trestný čin spáchán, se domáhala nápravy protiprávního stavu prostředky civilního práva, tedy že paralelně uplatňovala jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní. Proto není vyloučeno souběžné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti, který nevytváří překážku věci rozhodnuté s účinkem ne bis in idem. To platí tím spíše, jestliže pachatel vědomě zneužil prostředky civilního práva k tomu, aby se na úkor oprávněné osoby obohatil nebo si zajistil jiné výhody, a to způsobením škody či jiné újmy. Trestní odpovědnost by byla vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí odpovědnosti a další represe již není nutná.

Právní nástupnictví upravené v § 45 odst. 3 tr. ř. je omezeno jen na uplatňování nároků na náhradu škody nebo vydání bezdůvodného obohacení. Jenom v tomto rozsahu přecházejí práva, která přiznává trestní řád poškozenému, na jeho právní nástupce. Právnímu nástupci poškozeného, který podle § 45 odst. 3 tr. ř. vstoupil přímo do práv poškozeného, nevyplývají z přechodu práv poškozeného žádné další nároky nebo práva, tedy ani právo udělit nebo odepřít souhlas s trestním stíháním obviněného podle § 163 odst. 1 tr. ř.

Předseda senátu soudu prvního stupně za podmínek uvedených v § 251 odst. 2 tr. ř. ustanoví obviněnému, který podal odvolání nesplňující náležitosti obsahu odvolání podle § 249 odst. 1 tr. ř., obhájce, a to za účelem jen odůvodnění odvolání anebo i obhajování v odvolacím řízení. Není-li v opatření o ustanovení obhájce jeho účel jasně a určitě vymezen, je nutno takovou neurčitost vykládat ve prospěch obviněného jako ustanovení obhájce jak za účelem odůvodnění odvolání, tak i obhajování v odvolacím řízení. Jestliže za takové situace odvolací soud nevyrozuměl obhájce obviněného o konání veřejného zasedání, ačkoliv ho vyrozumět měl, v důsledku čehož obhájce při veřejném zasedání nebyl přítomen, došlo k porušení práva na obhajobu, které naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.

Volba příslušné formy jednání odvolacího soudu není závislá jen na způsobu jeho rozhodnutí (§ 263 odst. 1 tr. ř.), nýbrž i na způsobu dokazování, které zamýšlí před vydáním svého rozhodnutí provést. Pokud shledá nezbytným vyslechnout svědky, a to v rozsahu umožňujícím provedení takového dokazování v odvolacím řízení (§ 263 odst. 6 tr. ř.), musí konat veřejné zasedání, v jehož průběhu lze tyto důkazy způsobem upraveným v ustanovení § 235 odst. 2 tr. ř. provést. Konal-li odvolací soud veřejné zasedání a zejména provedl-li v něm dokazování, nemůže již o podaném odvolání, po odročení zasedání za účelem dalšího doplnění dokazování (např. provedení listinných důkazů), meritorně rozhodnout v neveřejném zasedání.

Jestliže odvolací soud rozhodne o tom, že se věc podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. postoupí jinému orgánu, jímž by mohl být čin obviněného posouzen jako přestupek nebo kárné provinění (§ 222 odst. 2 tr. ř.), mohou obviněný nebo státní zástupce proti takovému rozhodnutí podat dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Proto i po dobu, než oprávněným osobám uplyne lhůta k podání dovolání podle § 265e odst. 1 tr. ř., anebo do doby, než dovolací soud o podaném dovolání rozhodne, je stále vedeno trestní řízení ve smyslu § 12 odst. 10 tr. ř., jehož doba trvání se nezapočítává do běhu lhůty pro projednání přestupku (srov. § 20 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů ). /1/ Z tohoto důvodu může soud prvního stupně po rozhodnutí odvolacího soudu o postoupení věci jinému orgánu podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. tomuto orgánu předložit věc se spisem teprve tehdy, až oprávněným osobám uplyne lhůta k podání dovolání, anebo o podaném dovolání rozhodne dovolací soud . /2/ /1/ S účinností zákona č. 209/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, tj. v odpovídající části od 1. 10. 2015, § 20 odst. 4 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. /2/ Obdobně platí, že nabylo-li rozhodnutí o postoupení věci jinému orgánu právní moci již před soudem prvního stupně, může tento soud věc jinému orgánu předložit se spisem až po uplynutí odvolací lhůty všem oprávněným osobám.

Odposlech a záznam telekomunikačního provozu je zajišťovacím institutem, který je svou povahou velmi blízký operativně pátracím prostředkům podle § 158b a násl. tr. ř. a v širším smyslu tedy slouží k předcházení, odhalování a objasňování trestné činnosti, jakož i pátrání po skrývajících se pachatelích, pátrání po hledaných nezvěstných osobách a po věcných důkazech. Lze jej považovat za podklad pro další konání trestního řízení, v němž teprve jsou skutečnosti, které jsou v odposlechu zaznamenány, prověřovány a objasňovány. Použití záznamu telekomunikačního provozu jako důkazu v jiné trestní věci (§ 88 odst. 6 věta třetí tr. ř.) nebrání skutečnost, že řízení, ve kterém byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu proveden (§ 88 odst. 1 tr. ř.), se již nekoná (např. trestní stíhání nebylo vůbec zahájeno), nebo že právní kvalifikace skutku, která podle § 88 odst. 1 tr. ř. vedla k vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, se v dalším řízení neprokázala a obviněný nebyl takovým trestným činem uznán vinným.

I. Závazek obviněného, že ve smyslu ustanovení § 307 odst. 2 písm. a) tr. ř. se zdrží určité činnosti (např. řízení motorových vozidel), nemůže být delší než zkušební doba, kterou soud stanoví v rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání. Proto v případě, že se obviněný zaváže zdržet se určité činnosti na dobu překračující zkušební dobu, soud svým rozhodnutím jeho závazek formuluje tak, aby se vztahoval jen na stanovenou zkušební dobu podmíněného zastavení trestního stíhání.

II. Pokud se obviněný zaváže, že během zkušební doby se zdrží určité činnosti, pak se do stanovené doby trvání tohoto závazku nezapočítává doba, po kterou před právní moci rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání nemohl takovou činnost vykonávat, protože mu bylo příslušným orgánem odňato oprávnění k jejímu výkonu.

Z vykonávání úkonů trestního řízení pro poměr k projednávané věci (§ 30 odst. 1 tr. ř.) je vyloučen soudce, který v jiném řízení hodnotil výpověď svědka, jenž nyní jako obviněný je trestně stíhán pro trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku, jehož se měl dopustit právě svou svědeckou výpovědí v dřívějším řízení.

K okolnostem zvlášť přitěžujícím postačí u dokonaného trestného činu zavinění z nedbalosti ve smyslu ustanovení § 17 písm. a) a b) tr. zákoníku, nestanoví-li zákon jinak. Naproti tomu u pokusu trestného činu se úmysl pachatele (§ 15 tr. zákoníku) musí vztahovat též k zákonným znakům kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, tj. ke zvlášť přitěžujícím okolnostem.